Venkovskou nemovitost koupili manželé v roce 2011 jako rozpadající se ruinu, která dvacet let chátrala. Z bývalého prasečáku se jim nakonec podařilo na základě dotace vytvořit turistické centrum s penzionem o pěti pokojích a čtrnácti lůžkách. V sezoně od června do srpna tak hostům nabízejí vedle noclehu třeba také nanuky, pitíčka nebo vodu z vlastní studny.
Vydra choval čtrnáct let své koně pár kilometrů odtud, na Hněvšíně. Poté, co je začal „dělat jinak“, což znamená, že jim sundal podkovy a ustájil je venku, ale začaly vznikat třecí plochy. „Když to někdo dělá jinak, tak to dělá špatně, to je taková všeobecně zažitá představa,“ svěřil se herec.
Manželé se řídí konceptem veterinářky Strasserové a v tomto duchu zde pořádají také semináře a školení budoucích kopytářů. Příznivci obroditelského konceptu z řad veřejnosti zde dokonce mohou ustájit své koně. „Pokud je teda zrovna volno,“ směje se herec.
Když se svou metodu chovu pokoušel zlegalizovat, dozvěděl se dokonce, že týrá koně, a bylo na něj podáno trestní oznámení. Jakmile však muži zákona uviděli na vlastní oči zvířata svobodná a šťastná, museli uznat, že zde k rozporu se zákonem nedochází.
Na statku v Malčanech hlídají bílá fenka Bufinka a černý pes Badík, Vydrovi chráněnci z útulku do tohoto koňského ráje nádherně zapadli. Také koně puštění na volno se chovají svobodně a přirozeně. A co víc, svého páníčka poslouchají.
„Kůň nepotřebuje stáj jako domov, člověk ho tam uklidí jen proto, že se to tak dělá. Má pocit, že má domeček, že je v bezpečí a nic se mu nemůže stát. Když se pak vystresované a nevyběhané zvíře dostane ven, začne nahromaděnou energii agresivně vybíjet,“ vysvětluje herec.
Koně „na volno“ si mohou zaběhat, kdy chtějí. Dojdou si, kam chtějí, a místo ke spaní si přirozeně najdou kdekoliv – venku, a když je horko, pak ve stáji.
„My tam máme takový pás gumy, protože koním nepodestýláme, takže když chtějí, tak si na ni lehnou,“ popisuje Vydra a dodává, že koně spí vstoje i vleže, ale ležet vydrží maximálně půl hodiny, pokud jim něco není.
Na to, aby se o koně postaral, Vydra moc sil nepotřebuje. Hygiena nebo strava jsou nutností, ale co se týče přímé péče o toto zvíře, kůň je dokonce méně náročný než pes.
Z bývalého prasečáku zde vyrostlo turistické centrum s penzionem o pěti pokojích a čtrnácti lůžkách.
Pod pojmem „koně venku“ si leckdo představí koně na pastvině, která má omezený prostor a oni ho dokážou naprosto zlikvidovat. „Tráva je potom jako žrádlo k nepoužití. A pak jim tam dají seno v balíku, oni ten balík rozšlapou, roztahají, počůrají a stojí v tom hnoji. To je taky představa koní na volném prostranství,“ posteskne si herec.
Koně jsou schopni naučit se dokonce hygieně, a podobně jako třeba kočky chodit „na záchod“ na jedno místo. „Oni tam opravdu chodí, když je to nastlané čistou slámou.“ Nečistoty pak odvádí močka a koně nestojí v bahně, což je pro ně nepřirozené prostředí.
Koně tady mohou jednou za hodinu navštívit krmný automat, kde dostanou oves. „Nosí obojky s čipem, který je propojen s počítačem. Každý kůň má svou nastavenou dietu, a když přijde k automatu, ten ho přečte a zjistí, že to je třeba Beatles, a tak mu nasype dávku jeho krmení.“
Hlubším smyslem této vymoženosti je donutit koně k pohybu. „Oni to zkoušejí, potvůrky. Stává se také, že jeden sežere žrádlo druhému… – a takhle se posouvají životem,“ dodává Vydra se smíchem.
Má svou první klisnu
Herec má na farmě ustájeno sedm koní, jezdí na čtyřech. Osmadvacetiletá Nellinka je Vydrova první kobyla, a když ji koupil, měla nemocné nohy. „Já jsem na ní pět let jezdil ještě na okované. Potom jsem jezdil na její dceři, ale ta měla stejný problém.
Nikdo s tím nedokázal nic udělat. ‚Vyzutí‘ přišlo až později. Díky těmto dvěma kobylám jsem se vlastně dostal k tomu, co dělám,“ vysvětlil herec. „Někdy jezdím bez sedla. Ale když jezdím na hony nebo na rekonstrukce bitev, tak to samozřejmě jezdím v sedle.“
Ve filmu prý seděl Vydra na koni čtyřikrát. Vedle seriálu Lékař umírajícího času, kde na koni jezdil v rozbořeném kostele, což byl snový obraz, si zajezdil ve Zdivočelé zemi nebo v pohádce Slíbená princezna, kde měl dokonce vlastního koně. Se svými koni skákal dříve také parkur. „Ze začátku mě to hrozně bavilo, chtěl jsem si dokázat, že to dokážu, ale dnes už to nemám zapotřebí,“ říká klidně.
Václav Vydra zakončuje návštěvu slovy: „Naše metoda spoustu lidí inspiruje, ale musí mít k tomu sami nějaký impuls. A ta motivace přijde, až když zjistí, že tak, jak to dělají, to nefunguje. Až když konečně začnou vnímat, že jejich koně jsou nemocní, nešťastní a rezignovaní, začnou se zamýšlet, proč tomu tak je, co je špatně. A tady přichází impuls začít tvořit něco pozitivně, a nejen negativně kritizovat,“ dodává Vydra s moudrostí koňského filozofa.
