Když přijedete směrem od centra Prahy do starých Hlubočep, dům pod skálou můžete snadno přehlédnout. Stojí v zapadlé uličce, schovaný mezi historickými domy.
Spíše vás zaujme panoráma skal a železničních viaduktů, které se vinou pod nimi, doplněné malebnými kulisami historické vesnice.
I přímo z ulice vypadá vila poměrně nenápadně. Když však vejdete dovnitř a začnete jí procházet, nemůžete se dopočítat místností, schodišť a teras. Připadáte si téměř jako na prohlídce hradu.
Dům je ztělesněním domácího pohodlí, nenajdete v něm však ani stopy po nadměrné okázalosti. Na svém místě stojí s pokorou, v souznění s okolními budovami a přírodou.
Vila navržená Janem Mrázkem a Barborou Rossi s technickou podporou Josefa Šandy má tři poschodí a přibližně půdorys úzkého obdélníku. Do ulice směřuje svou kratší stranou, připojená zaoblená garáž a zahradní zeď vytváří kulaté nároží. Nad domem se tyčí strmá skalní stěna.
Zahradu tvoří několik teras propojených schodišti, část se rozprostírá i na střeše garáže a obytných místností. Tím architekti ušetřili místo, dům lépe zasadili do terénu a díky optickému zmenšení hmotnosti domu a použití některých místních detailů i do historické zástavby. „To právě ocenil Klub za starou Prahu,“ říká architekt Jan Mrázek.
Střední část stavby je posunutá o půl poschodí níže, čímž po stranách vznikly dvě věže. Tvar domu částečně ovlivnily různé architektonické motivy z okolních staveb, například šikmý štít, rozličné tvary oken a jejich ostění.
Místo vybrané „srdcem“
Manželé, kteří dům vlastní a nepřáli si zveřejnit jméno, se svými třemi dětmi dříve bydleli v malém bytě ve starší vilce. Kvůli nedostatku prostoru se rozhodli přestěhovat do většího.
Na okraji Prokopského údolí, kam se rádi chodili dívat na vlaky na viaduktech, si původně vyhlédli mezonetový byt, a dokonce už zaplatili zálohu. „Jednou jsme se tudy šli projít a objevili jsme toto místo, které se nám hrozně zalíbilo,“ říká majitelka. „Řekli jsme si: tady chceme bydlet. A ono to vyšlo!“
Pozemek s rozpadlým domkem patřil několika spolumajitelům. „Nikdo z nich o něj neměl zájem,“ vysvětluje paní domu a dodává: „Vzdali jsme se proto zálohy, koupili pozemek pod skálou a začali přemýšlet o stavbě rodinného domu.“ Byla to srdeční záležitost na první pohled. Teď se na vlaky mohou dívat přímo z okna.
Architekti vzešli z výběrového řízení. „Jan Mrázek s Barborou Rossi byli nejkreativnější a také se nám zdálo, že se řešení různých úskalí a našich požadavků budou věnovat na sto procent,“ říká paní domu.
Postavit zde dům však nebylo jednoduché. „Když jsme poprvé viděli parcelu, tak jsme si říkali, že se sem požadovaný dům nemůže vejít,“ vzpomíná architekt Mrázek. Navíc zde bylo složité podloží. Nakonec se to však podařilo.
Vilu navrhli jako nízkoenergetickou, s pomocným solárním systémem a kvalitní izolací. Majitelé proto ušetří na vytápění a v létě je uvnitř domu příjemné klima. Při projektování využili také čínských principů feng-šuej, které se snaží pomocí určitého rozvržení místností a dalších pravidel navodit v domě harmonii a docílit správného proudění životní energie.
Před zahájením stavby si majitelé pozvali odborníka na geopatogenní zóny. To jsou geologické poruchy v zemské kůře, které podle některých léčitelů vytvářejí elektrická či magnetická pole, jež mohou negativně působit na lidské zdraví, i když to geologická ani lékařská věda oficiálně neuznává. Měření žádné problémy neodhalilo.
Při stavbě nenastaly žádné větší komplikace. Až dodatečně se objevily menší praskliny v místech dilatačních spár. To jsou místa v konstrukci, která mají vyrovnávat pohyby stavby například při sedání základů. „S tím jsme počítali, protože zadní část domu stojí na nestabilním podloží,“ vysvětluje Jan Mrázek. Praskliny opravili a s dalšími pohyby už nepočítají.
Výhled na horolezce
Do domu se vstupuje jižní věží s šikmým štítem. V přízemí je hala, z níž vede schodiště do horních podlaží, kde je pokoj nejstaršího ze tří synů, a úplně nahoře pracovna majitele domu. V přízemí se nachází také místnost pro hosty a toaleta, z haly se dá vejít do garáže nebo na zahradu.
Ze schodiště vedou průchody do střední části domu. V nejnižším podlaží je tělocvična s malou koupelnou, technická místnost a prádelna. Špinavé prádlo je možné shazovat potrubním systémem přímo z vyšších pater.
Nad tělocvičnou se nachází hlavní obytný prostor: obývací pokoj s kuchyňským koutem a útulným zákoutím. Přímo z obývacího pokoje vedou dveře do vinného sklípku. „Když si chce manžel dát s návštěvou víno, nemusí chodit daleko,“ vysvětluje paní domu.
Z obývacího pokoje je krásný výhled na skály, jsou vidět dokonce horolezci. „Máme to tu jako kino,“ směje se majitelka a vzpomíná na příhodu, kdy celá rodina pozorovala pastevce zachraňujícího kozu. „Vyšplhala se kus na skálu, ale pak nemohla nahoru ani dolů. Pastevec vylezl nahoru a kozu za zadní nohy vytáhl. Byl to skutečně hrdina,“ vypráví majitelka.
Nad obývacím prostorem mají pokoj dva mladší synové. „V budoucnu se počítá, že se rozdělí na dva,“ popisuje Jan Mrázek. Děti mají vlastní venkovní terasu a koupelnu.
Na střeše je terasa, na kterou majitel domu vchází ze své pracovny. Má odsud přehled o dění na celé zahradě i na ulici. „Je to takový kapitánský můstek,“ hodnotí architekt.
Druhá věž má taktéž tři podlaží. V nejspodnějším je sklad, v prostředním ložnice a koupelna. Úplně nahoře má paní domu svou pracovnu. Ložnice je otočená směrem na východ a přiléhá k ní balkon. Z něj se dá po schodišti vystoupat na horní, cizím zrakům skrytou terasu.
Je zde jezírko, několik stromů a malá bylinková zahrádka. „Tady se sdružuje pozitivní energie. Když tam přijdete, cítíte, jak do vás stoupá přes nohy a za chvíli z vás spadne veškeré napětí,“ popisuje majitelka.
Pueblo v Hlubočepích
Dům je téměř hotový, zbývá dokoupit nějaký nábytek a dodělat zahradu. Se svým obydlím jsou majitelé spokojení. „Je úplně jiný než okolní domy a zároveň podobný. Může připomínat terasovité obytné stavby severoamerických indiánů, puebla, ale přitom sem patří,“ hodnotí paní domu.
Majitelé se setkali s kladnou reakcí i ze strany sousedů, „Naproti nám bydlí jedna velmi stará dáma. Jednou jsem ji potkala a ona byla z našeho domu úplně nadšená. To mi udělalo velkou radost,“ usmívá se majitelka, která očekávala spíše opačné reakce.
|
Očima architekta |
| Největší předností tohoto domu je jeho měřítko. Přestože má dvě věže, nikterak se nevyvyšuje nad své sousedy. Svou hmotou dokonale zapadá do okolní zástavby a jeho pultová střecha vhodně komunikuje s ostatními sedlovými. Barevnost fasád byla také zvolena vhodně, i díky ní dům příjemně navazuje na blízkou skálu a je s ní v harmonickém souladu. Mezi skálou a domem spíše než zahrada vznikl dvorek. Svou intimitou vyloženě vybízí majitele, aby vyšli z domu a poseděli zde, hledíce do přírodní kamenné masy před sebou, a aby si užívali nevšednost své parcely. A to je dobře. Interiéry bych pojala zcela jinak, ale to je věc každého, a především těch, co dům obývají. |
