Kdykoli poskytoval Jaroslav Marvan rozhovor, rád zmiňoval své dětství na Žižkově a neopomněl přidat historky s místními klukovskými partami. Hlásil se k žižkovským Pepíkům, k jejich humoru a svým způsobem i k jejich životnímu stylu.
Žižkov byl v době, kdy se narodil, tedy v roce 1901, skutečnou pražskou periférií, kde se na kopci Bezovci daly najít zbytky popravčího kůlu, kde se galérce dařilo podnikat drobné zlodějny a jiné výtržnosti a kde se dalo jít za pár kaček stejně dobře do biografu jako na nedělní tancovačku.
 |
Jaroslav měl staršího bratra Josefa, který mu všude otvíral dveře. Provázela ho pověst výborného studenta, a tak i na Jaroslava učitelé hleděli s neskrývaným potěšením.
Josef byl talentovaný sportovec a s velkou chutí hrál také ochotnické divadlo. Jarda ho viděl v roli prince v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele a vždycky na to vzpomínal jako na mimořádný zážitek. Jenže přišla první světová válka a Josef v ní padl. Jinak by se možná spolu přetahovali o role…
Marvanův otec Leopold byl pošťák a pro svého druhorozeného syna si nepřál nic jiného, než aby byl pěkně pod penzí. Měl se tedy vydat na poklidnou úřednickou dráhu bez ohledu na to, že odmala byl třídní komediant a že
se mu ze všeho nejvíc líbilo dívat se na němé filmy nebo si s žižkovskými kluky
hrát na divadlo.
Zato maminka Marie měla pro chlapcovy zájmy pochopení a všemožně ho podporovala. Neměla přitom žádné vzdělání, od čtrnácti let pracovala jako hospodyně.
Marvan ji ve svých pamětech líčil jako nad míru zdravou a houževnatou ženu, která zvládala všechny práce a nikdy nebyla nemocná. Tento dobrý základ zřejmě zdědil po ní. Až do svých sedmdesáti let byl vitální, zvládal neskutečné
množství rolí v divadle i ve filmu a nikdy si nestěžoval na žádné neduhy.
Kdybychom se chtěli vydat po stopách Marvanova dětství, museli bychom začít v Milíčově ulici, která stoupá prudce do kopce a téměř na jejím konci stojí nenápadný dvoupatrový starý dům s pavlačemi do dvora. V tomto čísle 4/425 se Jári, jak se mu říkalo, narodil. „Milíčovka“ ústí do Seifertovy ulice, které vévodí majestátní kostel svatého Prokopa.
Jaroslav Marvan bydlel ve vilové čtvrti Třebešín v pražských Strašnicích na adrese K Červenému dvoru 677.
Ten ale v době Járiho narození ještě nestál, proto byl pokřtěn v kostelíku svatého Rocha, jenž původně od roku 1682 sloužil jako morová kaple. V tomtéž kostele se Marvan také později oženil.
Hercův rodný dům vypadá dodnes téměř stejně jako před sto lety, jen pavlače dřív nebyly zasklené. Je v něm úzké tmavé schodiště s výklenkem, kde kdysi stála soška nějakého světce, a na dvorku si člověk umí živě představit, jak se tu klepaly koberce a pralo prádlo v neckách. Tady bydleli Marvanovi se svými dětmi a prarodiči, přičemž dědeček tu měl příštipkářskou dílnu a babička byla porodní asistentka.
Později se rodina přesunula do jiného domu, ale v téže ulici. Když bylo Járimu sedm let, našli dvoupokojový byt v elegantním činžáku v Lupáčově 24/375 s výhledem na Vítkov. Jen pár kroků odsud byla i hospoda U Dudáka, kam Leopold Marvan posílal syna se džbánkem pro pivo. Je jistě zajímavé, že zrovna tato hospoda přežila až do současnosti.
Na Žižkově Marvan také absolvoval všechny školy. Do obecné chodil na Prokopovo náměstí, kde jim školníka dělal známý boxer Fridolín Hoyer, zakladatel první odborné školy pro tělesný výcvik dam, pánů a dítek. Hoyerův syn Jiří se později rovněž objevoval ve filmu – například v úvodu komedie s Vlastou Burianem Tři vejce do skla…
Ze čtvrté obecné Jári pokračoval na reálku a tady se setkal s mnoha výraznými profesorskými typy, které později zúročil ve svých rolích v komediích Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. Napodobovat je ale zkoušel už tehdy a se svými etudami za katedrou měl u spolužáků velký úspěch.
Na žižkovských polích a loukách, kde si hrál s kluky na četníky a na indiány, se jednou vydal stopovat herce Národního divadla Jaroslava Vojtu. Nemohl tušit, že se s ním za pár let setká jako jeho kolega. Vojta se chodil učit do přírody role a pro Járiho bylo ohromně inspirativní sledovat, jak recituje polohlasně repliky a přitom gestikuluje.
V roce 1918 chodil do Husova fondu a díval se, jak se připravuje inscenace Našich furiantů. Zakrátko uměl monology všech protagonistů zpaměti a čile je také parodoval po zkouškách v hospodě. Když bylo těsně před premiérou, představitel sedláka Šumbaly přišel o hlas. Marvan byl požádán, aby ho na jevišti zastoupil. Za nic na světě nechtěl, ale nakonec s tím souhlasil, i když ho provázela šílená tréma.
Na své žižkovské kořeny nezapomněl ani v dobách největší slávy, a také proto ho diváci milovali. Byl to jejich obyčejný Jári, člověk, který nepředstírá
a každé slovo mu lze věřit.
Pražská „Bohéma“ bydlela ve vilách i bytech
8. března 2017 |
