Stavení postavil jeho dědeček těsně před válkou v roce 1938. „Byla to pouze jedna místnost s okénkem do chlíva, kterým se hlídaly krávy, když se měly otelit,“ říká Jan, který zde trávil v dětství každé prázdniny.
„Odjakživa jsem tu byl jako doma. Ještě ve vaničce jsem se tady koupal, babička mi na zahradě mezi stromy natáhla síťku a dala polštář a já si tam spokojeně chrupkal. Je to malá vesnice, takže se tady vždycky každému říkalo teto a strejdo. Lidé si tu nezištně pomáhali. K tomuto kraji mám velmi silný vztah a nedám na něj dopustit. Celý život se sem strašně rád vracím,“ dodává herec.
Když chalupu zdědil, bylo mu jasné, že kompletní rekonstrukce je nevyhnutelná. Jeden pokoj, který sloužil jako kuchyně, obývák a ložnice, tedy tři v jednom, byl nedostačující.
„Mákli jsme si tu dost. Uvnitř jsme vybudovali několik místností, třeba z původního chléva máme teď ložnici. Přistavovala se kuchyň a terasa, na které trávím čas nejraději,“ prozrazuje Jan Kuželka. „Jediné, co mě mrzí, je, že se nedochovala původní pec, ve které kdysi babička pekla chléb. Místo toho tam teď máme krbovky,“ uvádí herec.
S příslovím „kdo má chalupu, má zadek v kalupu“ se ztotožňuje v plné míře. „Je to nekonečná práce, a to nemluvím o penězích. Naštěstí mám skvělou manželku Milenku, která je takovým hnacím motorem. Vždycky vymyslí, jak a co udělat, a pustíme se do toho. To, jak to tu vypadá, je především její zásluha. Teď nás třeba čeká plot,“ popisuje Jan.
Krásná, nezkažená příroda, přesto má chalupářský kraj několik vad na kráse. „Handicapem je, že je tu nedostatek vody. Proto i bazén je zcela vyloučená věc. Není tu vodovod ani kanalizace. To by se teprve mělo dělat, čekáme na to jako na smilování,“ prohlašuje herec.
„Jsme tu už takové podhůří, takže tady je vždycky tak o tři stupně méně, než hlásí. Občas musíme topit i v létě. Jsou tu ale nádherné zimy, sněhu je vždycky dost,“ dodává.
Jan Kuželka čerpá energii z chalupy, která je pro něj oázou klidu.
Chalupa je sice celoročně obyvatelná, ale Kuželkovi zatím neuvažují o tom, že by se sem přestěhovali natrvalo. „Dokud pracujeme, tak to ani nejde. Ale kdykoli máme volno, jsme tady... I na vánoční svátky a na silvestra. To už je taková naše tradice,“ poznamenává Jan Kuželka.
A jak mají s manželkou rozděleny chalupářské práce? „Na mně je to dřevo, naštípat, donést ke krbu, posekat zahradu. Koupil jsem si nedávno sekačku s pojezdem, tak lítám okolo ní. Jezdí nějak strašně rychle. A manželka se stará o kytičky, skalku... Říkám jí krtek, protože je pořád v záhonech. Ale zvládá toho daleko víc. Je opravdu moc šikovná, vybral jsem si dobře,“ nastiňuje spokojeně Jan.
Vzhledem k tomu, že jsou s manželkou skvělí hostitelé, do jejich venkovského sídla se pravidelně sjíždějí lidé z celého českého showbyznysu. „Těch už tu bylo... Jezdí sem třeba Zdeněček Troška, jezdíval Franta Ringo Čech, Slávka Budínová, Jaroušek Čejka, Zdeněk Srstka, Luděk Sobota se svou ženou Adrienou, Mirek Paleček, Oleg Reif, Petr Jákl… Nerad bych na někoho zapomněl,“ vyjmenovává herec.
Jednou za ním přijel na chalupu i štáb z Ruska. „Točil jsem s nimi zrovna v Praze Revizora, a když jsme měli volný víkend, řekl jsem jim, že se za námi mohou přijet podívat na chalupu. Čekal jsem tak tři čtyři lidi. Přijel jich celý autobus,“ prozradil s úsměvem.
Na ruské kolegy má však jen příjemné vzpomínky. „Měl jsem problémy s nohou, nemohl jsem se na ni postavit a naši ortopedi si s tím nevěděli rady. Rusové s sebou přivezli jednoho svého léčitele, ke kterému se chodili nabíjet energií. Měl svůj karavan, a tak mi nabídli, že k němu také můžu zajít. Kdybych to nezažil, nevěřil bych tomu. Začal mi nad tou nohou mávat takovou kůstkou a já najednou cítil hrozné teplo. Pak mě tlačil asi půl hodiny na chodidlech. Když jsem od něj odcházel, bylo po bolesti,“ popsal Jan Kuželka zážitek. V současnosti čerpá energii právě z chalupy, která je pro něj oázou klidu.
