Většina středoevropanů je zvyklá pouštět do svého soukromí jen hrstku vyvolených. Proti nezvaným hostům se mnohdy chráníme poplašným zařízením, dvoumetrovým plotem nebo psími tesáky.
Nechat klíč pod rohožkou či jej dokonce půjčit instalatérovi není v naší krajině zrovna zaběhlá rutina. Novozélanďané ale uvažují jinak. Nejenže jejich okna ve večerním soumraku připomínají výkladní skříně, protože málokdy zatahují závěsy, ale o svůj domov se zpravidla dobrovolně dělí s nájemníky.
Menší domek se dá přitom pořídit zhruba od 145 tisíc NZD (2,5 milionu korun), což si vzhledem k vyšším platům a státním příspěvkům na bydlení může dovolit i průměrná rodina.
Ačkoli i tady na opačném konci světa záleží na lokalitě. Například v Aucklandu, největším novozélandském městě, se pořizovací cena domu rovná i milionu dolarů. Takže se najdou i tací, co kvůli lukrativní práci bydlí v karavanu.
Ochrana soukromí se tu nenosí
Sdílet svůj domov s cizími lidmi není jen výsada svobodných třicátníků. V obývacím pokoji se můžete dívat na televizi klidně s pětičlennou rodinou. Chránit své osobní věci před nepovolanými zraky se zde nepovažuje za nutnost. Dveře od ložnice nechávají dokořán zcela běžně.
S heslem důvěřuj, ale prověřuj, jsme se tu nesetkali ani my. Malý šok nám připravila hned první bytná. Ačkoli nás znala sotva tři dny, bez váhání nám svěřila celou vilku i s dvěma kocoury a odjela na týdenní dovolenou.
Zvolit cestu podnájemníka a pronajmout si volný pokoj u novozélandské rodiny jsme se rozhodli vlastně ještě před příletem. Jednak jsme se nemuseli zatěžovat žádnými formalitami, a za druhé nám úplně odpadla starost s hlášením odjezdu s předstihem, protože jsme nemuseli platit kauci (několik nájmů dopředu) a mohli kdykoli odejít. Dvoupatrovou vilu s krásnou zahradou a výhledem na řeku jsme přitom našli během jednoho odpoledne na internetu.
Oproti pražské garsonce to byl naprostý luxus, týdně jsme platili 70 NZD, zhruba 1 246 korun. Na rozdíl od Česka nechodí výplata jednou měsíčně, ale většinou každý týden. Tím pádem i nájem se hradí každých sedm dní.
K dispozici jsme měli rozlehlý obývák, moderně vybavenou kuchyň, koupelnu, prádelnu a samozřejmě ložnici. Kromě vlastního pokoje jsme se měli o zbývající prostory dělit s dalšími dvěma spolubydlícími, ale ti byli celou dobu pryč. Náš pokojík byl skutečně útulný i přesto, že jsem za závěsem našla místo skříně garážová vrata.
Vydatné dešťové přeháňky proměnily poklidnou říčku v dravou řeku. Zahrada byla plná bahna.
Složitější situace by nastala ve chvíli, kdybychom se rozhodli pronajmout celý dům. Kromě běžného papírování s realitkou a byrokratického kolečka po energetických společnostech zařizujících vodu, plyn a elektřinu bychom pravděpodobně museli předložit doporučení, třeba reference od zaměstnavatele.
Topení coby luxus pro bohaté
První ubytování v Gisborne bylo snové nejen díky poloze, ale i věčně zapnuté klimatizaci. Nový Zéland je sice ze všech stran obklopen mořem, ale v některých částech teplota klesá i pod nulu. Kohout od ústředního topení jsme nicméně v ostrovních budoárech hledali marně.
Vytopit elektrickým přímotopem celý dům je tu stejně “ekonomické” jako u nás. Možná ještě horší. Většina staveb je ze dřeva, nemá téměř žádnou izolaci a několikavrstvá plastová okna tu téměř neexistují. Zapínání elektrického přímotopu tak bylo postaveno skoro mimo zákon.
Nyní bydlíme v městečku Amberley. Dům působí jako novozélandské unikum, protože se majitel snaží o moderní design a do renovace investuje všechen volný čas.
Většina lidí si svoje elektroměry bedlivě střeží, někteří dokonce perou ve studené vodě, jen aby snížili účet. Když si jeden z někdejších spolubydlících do svého kamrlíku protlačil načerno kamínka, byl za několik dní potupně vyhozen z bytu. Preferovanějším zdrojem tepla je vytápění dřevem. Smutnou pravdou je, že se v krbu sem tam spalují i odpadky, ačkoli je zde zvykem až posedle třídit odpad.
Poměrně velký rozdíl oproti Česku jsme pociťovali i z hlediska vnitřního vybavení. Majitelé domů staví zejména na účelnosti než na designu. Ačkoli naše podnájmy zvenku působily přepychově, uvnitř jsme nacházeli podivnou změť předmětů a nábytku. Řemeslníky ochotné pracovat přesčas tady musí nosit na rukou. Na samostatnou kapitolu by vydala pracovitost místních a vůbec malá chuť investovat do přestavby interiéru jakoukoliv energii.
Češi v roli tvrdých pracantů
Jako příklad jistě poslouží naše zkušenosti s povodní. Vilu, v níž jsme s přítelem bydleli, jednoho rána zničila rozvodněná řeka. A jelikož jsme rezidenci považovali za druhý domov, bez dlouhého otálení jsme nabídli pomocnou ruku majitelům bez nároku na mzdu.
Přestože se nepovažujeme za žádné velké pracanty, naše nasazení budilo hotové pozdvižení a chodili ho okukovat sousedé i novináři. Naše fotka se dokonce objevila v tamním tisku. Také pojišťovací agent nám koupil basu piv s odůvodněním, že nikdy neviděl dobrovolníky tak tvrdě pracovat.
Výzva do cizinySvé bydlení a zkušenosti z ciziny pošlete na adresu bydleni@idnes.cz pod názvem Češi v zahraničí. K textu prosím připojte několik snímků svého bytu, pokoje nebo rodinného domu. Zajímavé a podnětné příběhy zveřejníme. |
Stačilo pozorovat konání tamních hasičů a bylo jasné proč. Parta dobrovolných požárníků nejprve zapomněla k písku přivést pytle, poté s nimi odmítala vstoupit do vody kvůli kontaminaci. Podobný přístup s odklízením škod měl však i pan domácí. Po pár pohybech s krumpáčem neustále mizel na šálek čaje. Velká voda nám také ukázala, že byrokratická mašinérie nefunguje jenom v české kotlině. Pojišťovna vyřizovala škodu minimálně půl roku.
Kiwáci jsou neuvěřitelně přátelští a sympatičtí, ale na pořádek si zrovna dvakrát nepotrpí. Po téhle stránce byl extrémní náš další podnájem v městečku Motueka. Nejenže jsme za 80 NZD týdně na osobu spali v omšelém přístěnku vedle garáže, připomínající zapomenutou boudu na nářadí, ale majitelka měla problém s čistotou a libovala si v chování domácích mazlíčků. Na malém prostoru s námi žili čtyři psi a tři kočky. Za celých 30 dní podnikla jen jeden pokus o generální úklid a do celého procesu zapřáhla i nás. Oba jsme dostali dost bizarní úkol, totiž umývání zdí od mrtvých muších těl.
Nyní bydlíme v městečku Amberley. Dům působí jako novozélandské unikum, protože se majitel snaží o moderní design a do renovace investuje veškerý volný čas. Pokoj v něm jsme získali přes našeho manažera z práce. Naše soužití s majitelem domu není sice zrovna ideální, protože tady nejsou moc zvyklí respektovat soukromí a podřizovat svoje zájmy nájemníkům, i tak ale musím přiznat, že vlastník domu je velice šikovný a většinu úprav na domě si dělá sám.
Během cestování jsme se naši bytovou otázku rozhodli řešit spaním v autě, respektive ve vanu s lůžkovou úpravou. Přespávat tak čtvrt roku se může zdát jako přežívání lehce za hranou, ale člověku to dává úžasnou volnost. Navíc u protinožců perfektně funguje systém kempů. Dá se najít kemp se základním vybavením a nižší cenou (od 6 NZD/noc) až po luxusní varianty s bazénem a kabinami (od 50 NZD/noc).
