Někdo nesnáší politiky, další je proti holým lebkám. Já nesnáším vlající prádlo na balkonech. Nechápu, proč by mě dům měl touto výzdobou zdravit už zdaleka jako vlajková loď admirála. Nepotřebuji vědět, kolik utěrek vlastní sousedka, ani že její soused zprava má na každé třetí ponožce díru. A tak jsem nesměle na schůzi nájemníků připomněla, že šňůry nemusí být ve výšce vztyčené ruky, ale pěkně v úrovni zábradlí. Navíc se náš družstevní dům pyšní velkou sušárnou. Neuspěla jsem. Nechápali. Jako kdybych mluvila dánsky. Stejně jako před lety dvaaosmdesátiletá paní v Kodani, která tehdy zazvonila u sousedů v protějším domě, na jejichž balkon jí v úzké ulici musel padnout její první ranní pohled. S čelem svraštělým nevolí a s hůlčičkou v ruce pronesla svou stížnost: "Dělejte si na balkoně co chcete, třeba se tu opalujte nazí, je to váš balkon. Neobtěžujte mě ale pohledem na ty strašné krabice, které tu přibývají od doby, co jste se sem nastěhovali! Balkon není skládka!" Ona byla Dánka, moji sousedé, inu, Češi. V těch krabicích byly různě tvarované prázdné sklenice od marmelád a podobně důležité věci, které se přece někdy mohou hodit. Český shromažďovací syndrom. Ty sklenice skončily stejně v popelnici, zůstala jen vzpomínka na stařenku s estetickým cítěním, která chtěla mít prostě pěkný výhled. Dánové takoví jsou. "Postavili jsme si stan na soukromém pozemku hned vedle nějakého statku, což jsme ovšem zjistili až ráno," vyprávěl mi kdysi skvělý novinář a ekolog Pepa Velek. "Hlavně že mi nerušíte ranní výhled do zahrady, tam byste mi vadili, odbyl majitel statku náš vpád do soukromí a ještě nám přinesl čerstvý domácí sýr," vzpomínal Pepa. V Dánsku totiž můžete dělat téměř všechno, ale jedno ne obtěžovat druhé pohledem na něco, co je ruší. Nejsme v Dánsku, není už ani Pepa Velek. Jen ty krabice na balkonech zůstaly, stejně jako vlající prádlo. Na věčné časy a nikdy jinak?
17. března 2000
