To potkalo i obyvatele bytu 2 + 1 z pražského činžáku, který za první republiky postavila banka pro své zaměstnance. O šedesát let později v něm bydlela čtyřčlenná rodina.
Jak šel život, v bytě zbyli otec a syn. Po čase zjistili, že bydlení už nesplňuje jejich požadavky. "Syn začal studovat, byt nevyhovoval dennímu provozu,“ vzpomíná otec. "Oba pracujeme i doma, a najednou nebylo kde. Sociální zařízení bylo vyžilé, nábytek opotřebovaný,“ vypočítává důvody pro celkovou rekonstrukci bytu. Úkolu se ujal architekt Jan Topinka z pražského architektonického a projektového ateliéru Domy.
Ideální zadání
"Ta zakázka byla pro mě výjimečná ze dvou důvodů,“ vzpomíná architekt. "I když se náš ateliér převážně věnuje zdravotnickým a lázeňským stavbám, chtěl jsem vyhovět kamarádovi. Zároveň mě zaujala možnost pohrát si s dvaaosmdesátimetrovým prostorem. Kde dřív bydleli čtyři, jsou dneska ´dva chlapi v chalupě´. Kamarád řekl kouzelnou větu: Ukaž, co umíš. Dostal jsem šanci realizovat nápady takřka bez omezení,“ říká autor nové podoby bytu.
Zadání znělo: z 2 + 1 udělat funkční a pohodlné 3 + k. k. pro padesátiletého workoholika a dvacetiletého vysokoškoláka. Typicky mužský byt: pracovny, hi-fi audio-video, malá účelná kuchyně, relaxační koupelna, hodně úložného prostoru. Žádná domácí zvířata, žádný porcelán po prababičce. Podmínka: snadný úklid!
Bouralo se, bouralo…
Základní ideou bylo byt jinak členit a opticky zvětšit. Zbavit ho zdí a dveří, které nebyly bezpodmínečně nutné. Ty zbytné se zbouraly, ubouraly, posunuly.
Výrazně se zvětšila koupelna (o 3 m2), kde se změnila dispozice.
"Původně se z předsíně vcházelo jednokřídlými dveřmi do prostředního obýváku,“ ukazuje architekt na pláncích. "Z něho vedly dvoje dveře: nalevo do kuchyně, napravo do ložnice. Po rekonstrukci jsem nechal vstup do obývacího pokoje zcela otevřený. Příčky oddělující obývací pokoj od bývalé kuchyně a ložnice se z jedné třetiny ubouraly na polopříčky. Obě původní místnosti - kuchyně a ložnice - se zmenšily, aby vzniklo místo na pracovnu a novou kuchyni. Podíváte-li se pozorně na snímky, zjistíte, že s výjimkou ložnic je byt řešený tak, že jedna místnost přechází v druhou, takže jste takřka stále na rozhraní: kuchyně, jídelny a obýváku, pracovny s obývacím pokojem..."
Záhada zavírání ložnice
Vznikem nových zón – pracovny a kuchyně – vznikla potřeba uzavřít obě ložnice. Jakou podobu by měly mít dveře, které by si nenárokovaly místo na otevírání? Z této rovnice vyšel jednoznačný výsledek: zasouvací celostěnné dveře z pískovaného skla. Splňují všechno – dělí, ale nestíní, neotevírají se dovnitř ani ven, tudíž nezabírají místo. Pískované sklo je ideální: není jím vidět do ložnic, ale prosvítá tudy dost světla, aby se v pracovně ani kuchyni nemuselo svítit za bílého dne.
Z předsíně do koupelny vedou dřevěné dveře, které jsou součástí dřevěného ostění předsíně. Původní podobu si zachovaly dveře na WC, spíže a komory, kde je šatna.
Otcova ložnice
Pieta k podlahám
V celém bytě včetně předsíně byly kvalitní dubové parkety – stačilo je přebrousit a několikrát nalakovat. Jsou i v kuchyni (pravda, ty jsou nové, protože původně tu byla praktická dlažba), ale nic jim nehrozí, protože chlapi nepořádají žádné kulinární orgie.
Zato v koupelně a na WC použil architekt technologicky progresívní krytinu: vysoce zátěžovou pryžovou podlahovinu Freudenberg z kolekce Noraplan 925 s penízkovým povrchem. Pokládá se na stěrkový podklad s nivelací. Je bezspárová, -, vyrábí se v mnoha barevných odstínech a dobře se udržuje. Těmto vynikajícím vlastnostem odpovídá cena 1000 korun za čtvereční metr.
Nápady u vchodu
Předsíň díky zvětšení koupelny doznala změn. Jde o nepravidelný pětiúhelník, do něhož ústí čtvery dveře: do spíže a koupelny vlevo, na WC do šatny vpravo. Jelikož vstupní místnost není od obývacího pokoje oddělena dveřmi, parkety jí dávají potřebnou noblesu.
K odkládání kabátů stačí malá neobvyklá předsíňová stěna: kovový rošt na stěně a na podlaze. Příkladně prakticky je řešené sezení: kovové sklápěcí sedátko (připomíná mi chodbičku ve starých vagónech). Na rozdíl od obvyklých stoliček, které bývají v předsíních k vidění, nepřekáží v průchodu.
"V předsíni byly stropy vysoké 320 centimetrů, které jsem nechal snížit na 250 centimetrů. V sádrokartonovém podhledu jsou zabudovaná světla,“ upozorňuje architekt. "Spíž má původní funkci, jen rozšířenou o rozvaděč počítačové sítě, aby po bytě nepřekáželo elektrické vedení.
Zvědavost návštěvníků budí horizontální okénko mezi předsíní a koupelnou s modrým světlem. „To je můj šikovný zlepšovák,“ říká hrdě pán domu. Okénko je osazené LED diodami a kromě světelného efektu slouží jako noční navigátor. Z předsíňové strany je pod ním police na klíče.
Domácí multiplex
Obývací pokoj je největší – a zaslouží si to, protože má několik rolí:
- jídelny. Otci se synem stačí červený kulatý stůl na teleskopické noze na kolečkách (Wiesner Hager) a černé jídelní židle Vitra Soft Sim (design Jasper Morrison). „S větší společností se chodíme najíst do nedaleké hospůdky,“ vysvětluje svou hostitelskou strategii otec.
- domácího kina. Hlediště = protější sedací souprava; nad ní je projektor. Stahovací plátno nad televizorem.
- audio-video. Televizor a přehrávače najdete na soklu vyrobeném ze železné traverzy a 10milimetrů silné skleněné desky. „Vypadá noblesně a přitom lehce,“ pochvaluje si autor-domácí pán.
K pohodlnému posezení slouží starší sedací souprava a ušák. Inovace sedacího nábytku se teprve chystá. „Zatím vím jen to, že gauč bude mít hrubý přírodní potah a větší polštáře,“ má jasno otec-investor. Jen mít kdy přesnou představu o nábytku realizovat!
Designový "Velký třesk“ reprezentuje stropní osvětlení: teleskopická Lumina na kloubu (Artemide). Dokonalosti odpovídá i cena. „Prostě se mi hodně líbila,“ říká majitel bytu a z jeho slov je zřejmé, že nelituje jediné koruny, kterou do svítidla investoval. Srovnatelnou zajímavost představuje stínění okna v místnosti. Říká se mu Algue a připomíná vzhledově řasy. Díly se podobně jako patenty spojují do větší plochy.
Obývací pokoj
Tradice netradičně
Syn si přál svůj pokoj nejen pro spaní, ale i práci: po celé délce okna má pracovní stůl. Na kovovém rámu (traverza) je vysokotlaká laminátová deska Trespa (používá se na domovní fasády) doplněná desetimilimetrovým sklem. Architekt Topinka přiznává: „Rád používám materiály určené do exteriérů a komerčních prostor do bytových interiérů.“ Stolní deska není jediný příklad; kromě traverz na televizním stolku byly na obklady na WC použity velkoformátové obklady 60 x 90 centimetrů, které se dávají na venkovní fasády.
Otcova ložnice je „spálňa“ se vším všudy. Kobercová krytina tlumící hluk, dvoulůžko, knihovnička a stará venkovská skříň – toť vše. Břeskně zelená výmalba překvapivě ladí s modrým kobercem, vyniknou na ní moderní obrazy. Za posuvnými dveřmi z pískovaného skla je kuchyně. Rozlohou nevelká, plně funkční a účelně vybavená.
Zde se pracuje!
Obdobně jako kuchyně vznikla zkrácením původní ložnice pracovna: tvoří ji dlouhý pracovní stůl, kam se vejdou dva počítače, tiskárna, skener; na zdi jsou nad sebou police zavěšené na kovových stojkách ukotvených do stropu. Celá zeď - nejen tady v pracovně, ale také v jídelně a kuchyni – byla zbavená omítky až na cihlu. Aby se porézní hrubý povrch nešpinil a neprášil, je fixovaný lakem.
Pracovna pro dva. Díky nástěnnému policovému systému je v ní dost místa pro otce i pro syna.
|
Co je při rekonstrukci nejtěžší "Obecně řečeno,“ tvrdí architekt Jan Topinka, "to není vlastní stavba, které se lidi bojí nejvíc. Nejobtížnější bývá zbavit se starých věcí. Když se rozhodnete zgruntu přebudovat bydlení, měli byste si uvědomit, že staré věci do nového prostoru nezapadnou. Obvykle je nutné pořídit kompletně nový nábytek, o doplňcích vůbec nemluvě. Já vím, každý má k některým předmětům citové pouto bez ohledu na hodnotu. Říkám tomu ´věci paměti´. Vůbec nehraje roli, jestli jsou po předcích, z našeho dětství nebo perly designu. Když do rekonstruovaného bytu přesadíte původní nábytek a doplňky, nefunguje to. Byt vypadá divně, není to ono. Proto radím kompromis: přestěhovat do nového bytu jen drobný doplněk nebo kus starožitného nábytku. Sklo, porcelán, koberce bývají velice spjaty s konkrétním interiérem a nedaří se je přesazovat jinam se stejně dobrým účinkem.“ |
Text: MARIE KRAUSOVÁ, foto: JAROSLAV KVÍZ
Více se dočtete v časopise LIVING 2/2007
