Dům playboye: kvůli úklidu po mejdanech měl obývák betonovou podlahu

O slavných večírcích Hugha Hefnera, zakladatele časopisu Playboy, už slyšel asi každý. Málokdy si však vzpomene na jejich průkopníka, dobrodruha a novináře Charlese Fletchera Lummise. Jeho dům je dnes památkově chráněný.

Charles Fletcher Lummis se narodil 1. března 1859 ve státě Massachusetts. Později vystudoval Harvard, kde se spřátelil s pozdějším prezidentem Spojených státu, Teddy Rooseveltem. Sám zvládl cestu přes více jak půlku Ameriky, a to jen pěšky.

Výzdoba oken pomocí diapozitivů udivuje dodnes.

V roce 1884 totiž dostal místo v redakci Los Angeles Times. V té době ale nebyly žádné navigace nebo satelitní mapy, a tak nebylo divu, když navíc ještě několikrát zabloudil. Chůze z Cincinnati v Ohiu mu tak trvala 143 dní, během kterých ušel víc jak tři tisíce kilometrů. Jeho týdenní popisy zážitků pro tisk způsobily národní senzaci. (V roce 1892 je vydal v knize pod titulem A Tramp Across the Continent.)

Na západní pobřeží dorazil jako literární hvězda. V roce 1895 koupil Lummis v Los Angeles tříakrový pozemek, který pojmenoval „El Alisal“ (Platan). Třináct let na něm stavěl dvouposchoďový dům o rozloze 370 čtverečních metrů. Název zvolil jako poctu olším a platanům, které rostly kolem koryta nedaleké řeky Arroyo.

Společenský sál a výstavní prostor se skoro pět metrů vysokým stropem, velkými okny a vybavením, k němuž patřilo i piano, sloužil zároveň jako obývací pokoj. Kromě něj jsou zde tři ložnice, stejný počet koupelen, v přízemí kuchyň, jídelna a pracovna.

Opulentní večeře, trubadúrské zpěvy a tance polonahých „sekretářek“ přispěly k tomu, že se dům stal oblíbeným místem mejdanů a setkávání umělců, spisovatelů a muzikantů. Nebylo proto divu, že obydlí mělo betonovou podlahu, kterou bylo možno snadno vyčistit kbelíkem vody. Sukničkář Lummis by se i díky tomu mohl označovat jako předchůdce erotické zábavy v paláci vydavatele Playboye Hugha Hefnera v Holmby Hills.

Inspirace kláštery i puebly

V patře budovy byla ložnice pro dceru a ve „věži“ pracovna. Tvůrce se chlubil konstrukcí stavby, která měla vydržet tisíce let. Navrhl ji v rustikálním stylu amerických řemeslníků označovaných jako „craftsman“. Z říčních kamenů spojených betonem a ručně tesanými trámy ji postavil s pomocí původních obyvatel, které naučil základům stavařiny.

Na podobu stavby měla vliv i architektura misionářských klášterů a indiánských puebel. Vize stavitele byla nekonečná. Nikdy nechtěl skončit, k druhému patru si přál přistavět velkou verandu. Stropy proto tvoří masivní kůly a trámy, které je také podpírají. Získal je od majitelů železnice v Santa Fe. K jejich zpevnění použil speciální metodu opálení a broušení, kterou ho naučili indiáni.

Původní společenská místnost nabízí různé památky na majitele a jeho dobu.

Fasáda domu ukrývá neskutečná překvapení. Tou nejzajímavější, kromě trezoru s jeho popelem v urně, jsou vstupní dveře. Skládají se ze dvou částí, z nichž každá váží skoro 500 kilogramů. Jejich výška 3,5 m je dalším překvapením ve vztahu k obytným místnostem a výšce majitele, který měřil jen 174 centimetrů.

Symbol na levé straně dveří se nazývá „rubrica“. Písmena C a L nejsou původní, Charles Lummis je objevil během archeologických expedicí v Jižní Americe. Originální písmo bylo podpisem objevitele a dobyvatele Francisca Pizzara. Po neznatelné změně si je Lummis přivlastnil.

Atmosféru oken určují diapozitivy autora

Místnosti až se čtyřmetrovým stropem jsou uvnitř omítnuty podobně jako celá budova ze zadní strany. Otevřená veranda ze severní strany připomíná klášterní chodbu.

V rámech oken jsou umístěny diapozitivy, výsledky jeho milovaného hobby, fotografování. Vytápění umožňovaly krby v každé místnosti a chlazení v horkém létě zajišťovalo vodní koryto s průvanem z kaňonu.

Dnes je nemovitost památkou a ukázkou jednoho z prvních stylů architektury v hlavním městě světové kinematografie. Je otevřena veřejnosti a slouží jako ústřední budova Historické společnosti jižní Kalifornie.

Inspiroval i Kerouaca

Lummis inspiroval i slavného Jacka Kerouaca, jehož slavné „road trips“ se staly symbolem svobodného cestovatelského hnutí v literatuře. Nápad na slavný román On the Road (Na cestě) dostal Jack Kerouac během cestování po Americe. Zaznamenal jej během čtyřicátých let minulého století v sérii zápisníků, které během tří dnů přepsal na cívku pauzovacího papíru dlouhou 35,5 metru. Příběh se stal později symbolem svobody hnutí hippies.

V roce 2012 Francis Ford Coppola natočil podle předlohy stejnojmenný film. Ještě před tím se stal ikonickou předlohou filmového žánru popisujícího podobné zážitky, filmu Bezstarostá jízda s Jackem Nicholsonem a Peterem Fondou.