Nejpotupnější dny své kariéry prožívali před 80 lety českoslovenští vojáci. Po mnichovské dohodě západních velmocí s Hitlerem vyklízeli pohraniční pevnosti, které obsadili při mobilizaci 23. září.
Snad nejhůře se ale cítili ti, kteří měli obranu státu na starosti, nejvyšší důstojníci z hlavního štábu. Ti už několik dní intenzivně připravovali vojenské operace na zámku v Račicích na Vyškovsku, který při mobilizaci zabrali a udělali si v něm sídlo velení.
„Není to tak úplně známá věc, ale Račice se tehdy staly z pohledu vojenského nejdůležitějším místem v republice. Jádro štábu tvořilo asi tisíc vojáků a důstojníků. Sešli se tu čtyři generálové, včetně hlavního velitele operujících armád Ludvíka Krejčího. Protože se všichni na zámek nevešli, musely se jednotlivé složky hlavního štábu rozptýlit i po Vyškově a okolí. Nicméně mozek armády sídlil a pracoval v Račicích,“ popsal historik Okresního archivu ve Zlíně Pavel Šrámek.
V podzámčí v budově místní školy se usadilo ještě velitelství telegrafního vojska a velení polní pošty našlo útočiště v budově hostince Střelec, ze kterého je dnes penzion.
Byl to právě Krejčí, kdo už na jaře 1938, v době narůstajícího napětí mezi Československem a sousedním Německem, rozhodl o přemístění hlavního štábu právě do Račic. Mělo to své výhody i nevýhody. O nich hovoří ve svých pamětech zástupce přednosty operačního oddělení hlavního velitelství plukovník Josef Fetka.
Bílá budova na kopci
„Umístění hlavního velitelství bylo sice poněkud problematické, protože budova zámku byla bílá a na kopci a navíc to byl rakouský majetek, avšak Němci předpokládali, že hlavní velitelství je v Kroměříži. Ale na tento omyl by stejně brzy přišli,“ popsal Fetka.
Fotogalerie |
Pozornost podle něj vzbuzovala i velká koncentrace vojáků v malém městečku s tisícovkou obyvatel.
Na druhou stranu místo leželo stranou všech dopravních a průmyslových center a zámek obklopovaly hluboké lesy Drahanské vrchoviny.
Přípravy na přesun vojska probíhaly už od dubna. Nejvyšší důstojníci sem dorazili až po mobilizaci – 25. září. Generál Krejčí ještě o den později.
V knize o dějinách obce, kterou sepsala místní obyvatelka a historička Dagmar Stryjová, promlouvají i pamětníci událostí, například tehdy sedmnáctiletý Josef Horníček. Ten dokonce popsal, jak to na zámku vypadalo.
„Z věží byly vystrčeny kulomety a do jeho okolí byl omezen přístup. Všude byly telefonní dráty a kabely, plno automobilů a koní. Ze zámku byla probourána přes hradbu podzemní chodba a k ní byla postavena stráž. Z rohové místnosti jídelny po odklopení podlahy vedlo točité schodiště do podzemní chodby pod celým traktem zámku až do kulaté zvonice, odkud se dále rozvětvovala do terénu a do parku, aby bylo možno v případě nutnosti zámek rychle opustit,“ vylíčil Horníček ve svém vyprávění v roce 2000.
Důstojníci si strhávali vyznamenání
Během mobilizace shromáždilo Československo kvalitně vyzbrojenou armádu, která měla více než milion vojáků. Ta německá ale měla o půl milionu mužů více a v případě tanků a letadel převyšovala československý arsenál několikanásobně.
Přesto byli vojáci všichni připravení bránit Československo proti nepříteli. Ještě 29. září se na společné schůzce v Račicích zástupci nejvyššího velení usnesli, že není možné připustit kapitulaci.
Kde se v roce 1938 usadil hlavní štáb armády
|
„Zaznělo také přesvědčení, že československé branné síly jsou schopny i několik týdnů čelit nepříteli a umožnit tak spojencům zasáhnout účinně do boje,“ popsal Šrámek.
S tímto poselstvím měl odjet Krejčí do Prahy. Ten také o den později dostal telegram, že se má okamžitě dostavit na Pražský hrad.
O stanovisku vedení armády se tam s ním ale nikdo nebavil. Místo toho přišel úplně jiný rozkaz. Stáhnout československá vojska ze všech pozic a uvolnit pohraničí Němcům.
„Podle pamětí zámeckého klíčníka Johana Steinbauera zoufalí a hluboce roztrpčení štábní důstojníci strhávali z prsou vyznamenání, na něž byli dříve tak pyšní, a házeli je na zem,“ poznamenala Stryjová.
A podobně reagovali i vojáci před račickou radnicí. Podle pamětníků měli v očích slzy.
Podle rozkazu se ale hlavní štáb na začátku října začal stěhovat z Račic. Jeho poslední zbytky městečko opustily 8. října. Místo nich se na zámek nastěhovalo velení armády severní Moravy v čele s generálem Vojtěchem Lužou.
Ten měl paradoxně opačný úkol – dohlížet na postupné vyklizování pohraničních území a zabezpečování nové hranice okleštěného Československa; 23. října armáda nadobro opustila Račice a už se sem nevrátila.
Po válce se dostal zámek do rukou československého státu, protože poslední majitel Philipp von Schoeller byl Rakušan a po zabrání Rakouska se stal automaticky říšským Němcem.
Zámek postupně měnil majitele. Tím současným je společnost e-Finance, která ho přebudovává na hotel s wellness centrem.
„Snažíme se ale postupovat s maximálním respektem k jeho bohaté historii,“ poznamenal zástupce společnosti Miroslav Pala.
Faktem je, že nechybělo mnoho a zámek ani městečko už vůbec nemusely existovat. Právě poslední majitel Schoeller se dozvěděl, že v Kottingbrunnu u Vídně čekala bojová letka na povel srovnat Račice se zemí ve chvíli, kdy by mnichovská jednání skončila krachem.
