Radost z jeho tvoření však mají stovky dětí, hračky totiž zpoza mříží putují za těmi nejmenšími. Dnes si je už poněkolikáté převzali malí pacienti ve Speciální mateřské škole brněnské Dětské nemocnice. Rukodělné výrobky jim z Kuřimi posílají už třetí rok.
"Ve třinácti třídách máme přes 120 dětí, většina hračky dostane v pátek při oslavě Dne dětí. Mají z toho vždy ohromnou radost," pochvaluje si ředitelka školky Jana Stěničková spolupráci, která vznikla náhodou. To když se vedoucí kroužku šití z kuřimské věznice Marta Veselská u kadeřníka potkala s jednou z učitelek z nemocniční školky.
"Paní Veselská mi pak volala, jestli nemáme o hračky zájem, a já jí hned řekla, že určitě," popisuje Stěničková. Spolu s ní a dětmi se nad textilními hračkami i ze dřeva vyrobenými vláčky, letadly a autíčky rozplývaly i učitelky a sestřičky. "Vyřiďte náš obdiv, jsou hrozně šikovní," vzkazovaly do vězení.
Sto dvacet dárků vyráběli ve čtyřech
Pyšní na svou práci jsou i vězni. Podle vedoucí kroužku šití, do kterého odsouzení chodí dobrovolně a bez nároku na odměnu, 120 dárků zvládla v uplynulém roce vyrobit jen čtveřice mužů. "Většina z nich přitom v životě nedržela jehlu a nit v ruce. Základ ale je, aby se to chtěli naučit," tvrdí Veselská.
Nic nešlo samo sebou, potvrzuje Chory. "Začátky byly těžké. A já to bral jen jako náplň volna a něco, při čem si můžu myslet na to svoje. Postupně jsem se ale naučil šít, vyšívat i stříhat. A až časem jsem pochopil, že to má hlubší smysl, že to těm dětem něco dá," vysvětluje.
Z původní čtveřice vězňů zůstal jen on a jeho o tři roky mladší spoluvězeň. Ten hračky, taburetky, prostírání a další výrobky, které končí v nemocnici, ale i v mateřských školách v Kuřimi a okolí nebo jako hračky Unicefu, tvoří zhruba rok.
"Já jsem vlastně i svou podnikatelskou kariéru začínal šitím, s manželkou jsme šili oblečení, kalhoty, halenky - no, hlavně ona. Teď jsem se v poslední třetině života v této dílně sám naučil hlavně trpělivosti," potvrzuje třiapadesátiletý vězeň a hrdě ukazuje na nástěnku, kde visí diplomy z celostátní soutěže výrobců ručně dělaných panenek a medvídků, kterou kuřimští vězni předloni vyhráli. Jsou na ní i fotky kuřimských panenek, které se staly součástí stálé expozice Muzea panenek a medvídků v Troskařicích.
"Teď se chystáme na další soutěž, do Strážce hradu Wartenberg, která bude v září pod Troskami, děláme velkého medvěda se standartou," vysvětluje tmavovlasý odsouzenec nadšeně.
V dílně čas rychleji ubíhá
"Když jsme v dílně, čas nám víc utíká. Navíc je to něco smysluplného. Jen škoda, že se nemůžeme sami zúčastnit předání dětem," dodává mladší z obou mužů, který nechce zveřejnit své jméno. "To bych také chtěl být u toho, už jenom pro ten pohled dětí," přidává se i Chory.
Zážitky z předávání hraček jim tak zprostředkovává alespoň jejich vedoucí. A už se poohlíží i po dalších vězních, kteří by se mohli přidat.
Třetího z původní čtveřice odsouzených výrobců hraček totiž přemístili do Břeclavi, čtvrtého propustili na svobodu. I Chory už pomyslně stříhá metr, z věznice se dostane v listopadu.
"Musíme zde mít takové, které to bude bavit, budou se to chtít naučit, ale také ty, co se vzájemně snesou a budou v pohodě, přece jen spolu musí vycházet, navíc zde pracujeme s nůžkami a podobně," vysvětluje Veselská.
O tom, že by nové zájemce mohl čekat posměch spoluvězňů, se ani jeden ze dvou mužů příliš bavit nechce. "Není to chlapská práce, je to jako venku, člověk se může stát terčem posměchu, když ale vidí výsledek, řeknou, jé, dej mi to," vysvětluje mladší z výrobců.
"Mně jde všechno jedním uchem tam, druhým ven, o žádné narážky se nestarám. Je to tady super, já jim to vychválím a někoho seženu," slibuje pak Chory vedoucí kroužku.
Ani Veselské nechybí nadšení. Chod dílny totiž dotuje ze svého. "Peníze nám vystačí tak na jehly, nitě a nůžky. Jenže odstřižky nebo třeba polyuretanovou pěnu, rouno, kterým hračky a polštáře vycpáváme, musím kupovat. Sice na kila, ale ze svých peněz. Žádný z výrobců nám je nechce dát jen tak, i když to je pro děti," krčí rameny.
