Rodačka ze Žiliny se v Osvětimi ocitla v říjnu 1944 jako třináctiletá, ale protože zapřela svůj věk, nebyla zavražděna v plynové komoře. Shodou neuvěřitelných náhod prošla pak jako pracovní otrok nacistů také tábory Genshagen a Sachsenhausen.
S neskutečným štěstím pak unikla z pochodu smrti a dočkala se jako naprosto opuštěný sirotek konce války. Po něm coby čtrnáctiletá dívenka bloudila sama Evropou, došla až ke své nevlastní sestře do Rumunska a pak zase zpátky do Československa.
Zde se jako šestnáctiletá vdala a porodila své dvě starší děti. Po rozvodu, na kterém se opět podepsal sílící antisemitismus, se jí v dalším manželství narodila její nejmladší dcera. Ani toto manželství nevydrželo.
Erika Bezdíčková se tak na začátku 60. let ocitla v Brně, kde až do normalizace pracovala v tiskovém oddělení Brněnských výstav a veletrhů. I odtud ji ale normalizátoři vyštvali. Až do převratu pak pracovala jako redaktorka Technických novin.
V roce 2010 s ní v brněnské příloze MF DNES vyšel rozhovor, po němž se odhodlala zpracovat svůj příběh do autobiografické knihy Moje dlouhé mlčení.
Obrovský zájem o její osudy pak odstartoval stovky návštěv především všech možných škol v Česku i v zahraničí, kde Bezdíčková vyprávěla jako jedna z posledních přímých pamětnic o nacistických táborech a rasovém pronásledování. Její vzpomínky zachytilo také několik filmových a televizních dokumentů.
„Když byly děti malé, vždycky znovu se ptávaly, proč nemáme dědečka ani babičku. Když už byly dospělé, vzala jsem je s sebou, aby alespoň věděly, kde jsou jejich prarodiče pochováni. Stáli jsme u trosek krematoria. Kolem jsou dnes už vzrostlé stromy, které vyrostly z popela spálených těl. Jejich listy ve větru tiše ševelí a jako v ozvěně v nich znějí duše našich předků. Jiné hroby nemáme,“ zavzpomínala ve své knize.
