Nejvíce miluji ony křižovatky na kterých musíte třikrát přecházet, a tedy třikrát mačkat ono zakleté tlačítko, pokud chcete nemožné - prostě jen přejít přes ulici.
Poměr mezi časem vyhrazeným autům a chodcům bývá často nesmyslný - minuty verzus vteřiny.
Protože už dávno přes vozovku neběhám, soustředím se vždycky na okamžik ve kterém mi právě naskočí zelená. Přecházím svým pomalým tempem, a než dorazím na protější chodník, tak už mi stojící auta téměř najíždějí na nohy.
To je ta lepší situace. Pokud ona auta stála na červenou, není pravděpodobné, že by se mne snažila přejet. Daleko nebezpečnější je situace, když na červenou nestojí nikdo, a z dálky se blíží rychle jedoucí vůz. Ten se z dálky podívá, vidí zelenou, a naopak ještě šlápne na plyn, aby stihl zelenou. To se snažím hlídat, protože tam je to skutečné nebezpečí.
Jinak moje zásada, raději vždycky až na zelenou, ale ještě se nezapomenout rozhlédnout na OBĚ strany !!!
Usilovně jsem se vyhýbal v tomto komentáři invektivám proti těm co za to mohou. Předpokládám, že si každý z vás domyslí, jak je obvykle tituluji - nejčastěji v duchu, ale když se setkám se svrchovanou pitomostí tak přiznávám, že si rád ulevím i nahlas a s gustem.
