Ví se o vás, že jezdíte za značku Mitsubishi. Stále?
Stále. Právě nyní mám poslední model pajera. Ne proto, že s touto značkou mám smlouvu, ale právě proto, že má přesně taková auta, jaká mi sedí: velká a silná. Taky jsem dost narostl, takže v něm mám dost prostoru. V autě trávím půlku života, poskytuje mi všechno to, co při svých přesunech potřebuju.
Ale to přece není vaše první pajero...
Bylo jich několik, naposledy model Sport, což je nesmírně robustní auto postavené na podvozku pick-upu. Mám na něj úžasnou vzpomínku, když mi snad právě tahle vlastnost zachránila život... Nikdy jsem naštěstí moc neboural, tohle se mi stalo při jednom off-roadovém řádění v terénu u Hluboké nad Vltavou, kdy jsme měli docela "hustou" bouračku. Šli jsme dvakrát "přes boudu", kutáleli jsme se asi osmdesát metrů. Byli jsme v autě čtyři, a když jsme se nakonec zase zastavili na kolech, v pajeru nezůstalo jediné okno. Auto bylo dokola obouchané a my uvnitř taky, jak jsme se mlátili navzájem o sebe; ale nikomu z nás se prakticky kromě boulí nic vážnějšího nestalo. Myslím, že v málokterém autě by to dopadlo takhle dobře.
Pravda je, že na takový vůz máte postavu, ale o některých řidičích džípů se také říká, že si velkým autem řeší komplexy...
S mými 195 centimetry mi snad každý uvěří, že si mindrák výšky léčit nepotřebuju. Už odmlada jsem o džípech snil, i když tenkrát jsem na ně samozřejmě neměl. Ale moje automobilové sny byly vždycky o autech sportovního typu.
O autech a ježdění si povídáme shodou okolností krátce poté, kdy nehoda Petra Hapky opět rozvířila téma: Známé osobnosti, mejdany, alkohol a řízení auta. Jak jste na tom vy?
Já jsem se s tímhle problémem vyrovnal už docela dobře. I když nemohu tvrdit, že bych nikdy nejel opilý v autě. Ale právě proto, že jsem to párkrát životě udělal a párkrát jsem za to musel dost zaplatit, a protože taky stárnu a moudřím, úplně jsem s tím skoncoval.
To zní přímo učebnicově jako story o napravení...
Po představení si dám pivo nebo panáka, ale už jsem se naučil využívat službu, která dřív neexistovala a která vás prakticky za cenu taxíku odveze vaším autem. Díky tomu už jsem nejel opilý, ani nepamatuju. Radši zaplatím za službu, než bych dával policistům nějaké úplatky.
Opravdu?
Víte, protože mi to přijde po všech stránkách špatné: když někdo řídí opilý, ohrožuje nejen sám sebe, což je koneckonců jeho věc, ale hlavně všechny okolo. A když má navíc takové auto jako já, tedy třítunové, je to už hodně nebezpečná zbraň. Já si nechci dělat problémy a nebudu zatěžovat svědomí.
Budete zpívat v Národním divadle, vracíte se tedy ke klasice. Nelákají vás jako jiné osobnosti také klasické limuzíny renomovaných značek Mercedes, Jaguár?
Pravda je, že když jsem si poprvé vydělal na dražší auto, byl to mercedes. Ale šlo o dost starou stodevadesátku z bazaru. Jenže po starší škodovce a peugeotu to pro mě bylo fantastické auto. Super. Ale brzy se mi zdálo moc usedlé.
Tedy ne váš šálek čaje...
Přesně. Jsem spíš sportovec. Čímž nemíním, že bych někde běhal, ale spíš založením sportovec. A nejsem snob, který takové auto musí mít právě pro tu značku. Potřebuju vůz, ze kterého vyzařuje sportovní duch, ať už to je nízký sporťák nebo právě off-road. Až mi bude šedesát, možná přejdu na limuzíny. Ale ještě mám čas.
Jaké vlastně bylo vaše první auto?
Trabant. Ještě na konzervatoři. Za tři tisíce korun. Byl o rok starší než já, ale úžasný. Protože byl první. Koupil jsem ho od pána, který na něm za dvacet let najel patnáct tisíc kilometrů.
Tedy příležitostná koupě?
Ano, ano. Půjčil mi na něj tehdy táta a pak jsem v něm odjezdil sedmdesát tisíc kilometrů. Trabant si se mnou a s kamarády skutečně užil. Bohužel skončil chudák dost neslavně nějací chuligáni mi ho před domem totálně rozmlátili namaděru.
Trabanta a totálně?
Dokonale. Na trsátka.
Stále. Právě nyní mám poslední model pajera. Ne proto, že s touto značkou mám smlouvu, ale právě proto, že má přesně taková auta, jaká mi sedí: velká a silná. Taky jsem dost narostl, takže v něm mám dost prostoru. V autě trávím půlku života, poskytuje mi všechno to, co při svých přesunech potřebuju.
Ale to přece není vaše první pajero...
Bylo jich několik, naposledy model Sport, což je nesmírně robustní auto postavené na podvozku pick-upu. Mám na něj úžasnou vzpomínku, když mi snad právě tahle vlastnost zachránila život... Nikdy jsem naštěstí moc neboural, tohle se mi stalo při jednom off-roadovém řádění v terénu u Hluboké nad Vltavou, kdy jsme měli docela "hustou" bouračku. Šli jsme dvakrát "přes boudu", kutáleli jsme se asi osmdesát metrů. Byli jsme v autě čtyři, a když jsme se nakonec zase zastavili na kolech, v pajeru nezůstalo jediné okno. Auto bylo dokola obouchané a my uvnitř taky, jak jsme se mlátili navzájem o sebe; ale nikomu z nás se prakticky kromě boulí nic vážnějšího nestalo. Myslím, že v málokterém autě by to dopadlo takhle dobře.
Pravda je, že na takový vůz máte postavu, ale o některých řidičích džípů se také říká, že si velkým autem řeší komplexy...
S mými 195 centimetry mi snad každý uvěří, že si mindrák výšky léčit nepotřebuju. Už odmlada jsem o džípech snil, i když tenkrát jsem na ně samozřejmě neměl. Ale moje automobilové sny byly vždycky o autech sportovního typu.
O autech a ježdění si povídáme shodou okolností krátce poté, kdy nehoda Petra Hapky opět rozvířila téma: Známé osobnosti, mejdany, alkohol a řízení auta. Jak jste na tom vy?
Já jsem se s tímhle problémem vyrovnal už docela dobře. I když nemohu tvrdit, že bych nikdy nejel opilý v autě. Ale právě proto, že jsem to párkrát životě udělal a párkrát jsem za to musel dost zaplatit, a protože taky stárnu a moudřím, úplně jsem s tím skoncoval.
To zní přímo učebnicově jako story o napravení...
Po představení si dám pivo nebo panáka, ale už jsem se naučil využívat službu, která dřív neexistovala a která vás prakticky za cenu taxíku odveze vaším autem. Díky tomu už jsem nejel opilý, ani nepamatuju. Radši zaplatím za službu, než bych dával policistům nějaké úplatky.
Opravdu?
Víte, protože mi to přijde po všech stránkách špatné: když někdo řídí opilý, ohrožuje nejen sám sebe, což je koneckonců jeho věc, ale hlavně všechny okolo. A když má navíc takové auto jako já, tedy třítunové, je to už hodně nebezpečná zbraň. Já si nechci dělat problémy a nebudu zatěžovat svědomí.
Budete zpívat v Národním divadle, vracíte se tedy ke klasice. Nelákají vás jako jiné osobnosti také klasické limuzíny renomovaných značek Mercedes, Jaguár?
Pravda je, že když jsem si poprvé vydělal na dražší auto, byl to mercedes. Ale šlo o dost starou stodevadesátku z bazaru. Jenže po starší škodovce a peugeotu to pro mě bylo fantastické auto. Super. Ale brzy se mi zdálo moc usedlé.
Tedy ne váš šálek čaje...
Přesně. Jsem spíš sportovec. Čímž nemíním, že bych někde běhal, ale spíš založením sportovec. A nejsem snob, který takové auto musí mít právě pro tu značku. Potřebuju vůz, ze kterého vyzařuje sportovní duch, ať už to je nízký sporťák nebo právě off-road. Až mi bude šedesát, možná přejdu na limuzíny. Ale ještě mám čas.
Jaké vlastně bylo vaše první auto?
Trabant. Ještě na konzervatoři. Za tři tisíce korun. Byl o rok starší než já, ale úžasný. Protože byl první. Koupil jsem ho od pána, který na něm za dvacet let najel patnáct tisíc kilometrů.
Tedy příležitostná koupě?
Ano, ano. Půjčil mi na něj tehdy táta a pak jsem v něm odjezdil sedmdesát tisíc kilometrů. Trabant si se mnou a s kamarády skutečně užil. Bohužel skončil chudák dost neslavně nějací chuligáni mi ho před domem totálně rozmlátili namaděru.
Trabanta a totálně?
Dokonale. Na trsátka.
 Daniel Hůlka. |
 Daniel Hůlka na koncertě Králové muzikálu v opeře. |
 Fotografie ze svatby Daniela Hůlky a Libuše Haraštové. |
 Fotografie ze svatby Daniela Hůlky a Libuše Haraštové. |
 Daniel Hůlka na slavnosti v Národním divadle. (30. ledna 2003) |
