Mezi zaměstnanci velvyslanectví kolovala historka o tehdejším rwandském prezidentovi Grégoire Kayibandovi. Na slavnostní recepci, pořádanou krátce předtím ambasádou pro rwandské ministry, se sjížděli hosté. Sekretářka měla za úkol ohlídat pro prezidenta volné místo těsně u vchodu do budovy.
Marně se snažila odkázat na jiné místo malého muže v lacině vyhlížejícím pulovru slovy: „Místo u vjezdu musí zůstat volné pro prezidenta!“ Řidič lehce otlučeného brouka se nenechal odbýt: „Já jsem prezident!“
Řadu podobných zážitků popisuje Duwendag ve své knize Tarzan, misionář a dvanáct askariů (vydalo nakladatelství Agenda-Verlag, Münster, 2017). „Už tehdy mi bylo jasné, jak mimořádný vztah vládne mezi Volkswagenem a Rwandou. A z toho důvodu jsem se samozřejmě rozhodl jezdit také broukem,“ vysvětluje. Na vysněné vozidlo si však musel ještě nějaký čas počkat. A pak si ho vyzvednout; osobně v přístavu ve zhruba tisíc pět set kilometrů vzdálené keňské Mombase.
Hans-Ulrich Duwendag se svým broukem na cestě z Kigali ve Rwandě do Kapského města.
Vlastní auto diplomatovi otevřelo zcela nové možnosti. S evropskými přáteli jezdil Duwendag každé dva měsíce z Kigali po prašných cestách do pět set kilometrů vzdálené Kampaly v sousední Ugandě na nákupy. Jinde v té době nebyly k dostání potraviny evropských chutí. Tyto cesty byly namáhavé a únavné, ve všech zúčastněných však při nich narůstala láska k africkému kontinentu.
Díky autu našel ženu svého srdce
Díky svému brouku se Duwendag seznámil i se svou pozdější ženou Ritou. Mladá Švýcarka pracovala tehdy ve Rwandě jako učitelka na poměrně vzdálené misionářské stanici, u takzvaných „bílých otců“. Vídali se každý víkend, Duwendag svou přítelkyni vyzvedával v pátek a v neděli ji zase přivážel zpět. Bylo to sto kilometrů daleko po prašné cestě. Jelikož v té době nebyl k dispozici telefon, byl brouk jediným prostředníkem, díky němuž spolu mohli udržovat vztah.
V té době už oba podlehli kouzlu Afriky a začali plánovat společnou cestu z Rwandy do Kapského Města. Trasu dlouhou pět tisíc kilometrů nehodlali urazit jinak než broukem. Vybaveni lehkými zavazadly, americkými dolary, fotoaparátem, kamerou a navíc ještě čtyřmi dvacetilitrovými kanystry, které jim měly umožnit překonat sedm set kilometrů dlouhé etapy bez čerpacích stanic, vyrazili 19. února 1971 z Kigali. Ještě téhož dne překročili hranici do Burundi a dojeli do hlavního města Bujumbury, kde zahájili plavbu lodí přes jezero Tanganika. S broukem na palubě.
V dílně ve Rwandě: brouk a jeho majitel
Takto to šlo pět dní a pět nocí, 670 kilometrů přes jezero stále směrem na jih. Minuli Tanzanii a pokračovali dál do Mpulungu v Zambii, kde byl brouk na pevnou zem vyzdvižen z lodi jeřábem. Po krátké zastávce u slavných Viktoriiných vodopádů a v Mosambiku dorazili do Jihoafrické republiky. V porovnání s Rwandou a jejími neupravenými cestami byla Jihoafrická republika už tenkrát pokročilou zemí i co se infrastruktury týče – měla nejhustší silniční síť v Africe.
V konvoji s opancéřovanými vozy
Původní plán prodat brouka a odletět zpátky do Německa kvůli technickým a celním nejasnostem nevyšel, a tak Duwendagovi a jeho ženě nezbylo než se vrátit do Rwandy po souši, a to zprvu přes Rhodésii do Mosambiku.
Z obav z možných zásahů Fronty za osvobození Mosambiku Frelimo, která tu vedla boj proti portugalské koloniální nadvládě, byla jízda k hranicím s Malawi možná pouze v konvoji s opancéřovanými vozy v doprovodu těžce vyzbrojených vojáků, kteří zajistili i bezpečný průjezd přes Zambezi. Cesta pokračovala přes Keňu a Ugandu zpátky do Rwandy, kam se broukem vrátili po šesti týdnech a téměř dvanácti tisících kilometrech.
