Projet s elektromobilem Evropu dnes už není žádná výzva, nabíječky kolem hlavních tahů rostou jako houby po dešti a stále častěji je najdeme i na parkovištích, u obchodních domů a na dalších místech. Objet ovšem Afriku, kde není dost elektřiny pro všechny, a tak se některé oblasti v dodávkách střídají, to už je složitější. Zejména když máte ambici si co nejvíce energie vyrobit sami.
Dva cestovatelé z Nizozemska, Renske Coxová a Maarten van Pel, takovou cestu podnikli v elektromobilu Škoda Enyaq 4x4. Na cestu vyrazili loni na začátku listopadu a nyní jsou na cestě zpátky domů. V uplynulých dnech si dali zastávku v Mladé Boleslavi, kde si mohli prohlédnout výrobu enyaqů, jejich vozidlo dostalo pozornost a péči techniků a kde jsme se s nimi měli příležitost setkat i my.
Vše na čtyřech kolech
Elektrické SUV se na více než rok stalo jejich jediným domovem. Na střeše vozidla mají stan, za ním box pro uložení oblečení a osobních věcí. Uvnitř auta totiž moc místa nezbylo, ani když doma v garáži zůstaly zadní sedačky a plastové panely obložení. Za předními sedačkami je padesátiltrový zásobník vody a filtrační systém, díky kterému z připojené spršky teče pitná voda – na pití, vaření i hygienu.
O kousek vedle je 3kWh „powerbanka“ která se kdykoli ze slunce nabíjí z fotovoltaických panelů umístěných na kapotě, stanu a střešním boxu. Tato „powerbanka“ napájí vedle stojící chladničku a indukční ploténku na přípravu pokrmů. Také z ní dobíjeli další techniku jako fotoaparát, kameru, notebook nebo dron. Systém je zcela samostatný, na zapojení trakčního akumulátoru se cestovatelé rozhodli nesahat a na funkci V2L (napájení spotřebičů z trakčního akumulátoru) platforma MEB připravena není. Téměř ke stropu je pak prostor doplněn úložnými boxy na potraviny, techniku a další vybavení.
Solární panely pro napájení chladničky, vařiče a další elektroniky jsou kdekoli, kde je kousek volné plochy.
Pohled na vodní nádrž a filtraci, která zajišťovala vodu na pití, vaření i hygienu.
Ještě blíže k pátým dveřím je skříň s šesti šuplíky, ve kterých se skrývá šedesát tenkých pružných 180Wp fotovoltaických panelů. V ideálním případě dodávaly výkon až 14 kW. Elektřina z těchto panelů proudí do prototypu nabíječky (jež se vezla na skříni s panely), která stejnosměrný proud z panelů pošle do konektoru ve vozidle a zároveň zajistí potřebnou datovou konektivitu. Tímto netradičním zapojením se vyhnuli konverzi ze stejnosměrného proudu na střídavý a zpět na stejnosměrný, což by nastalo v případě použití střídače a klasického přenosného nabíjecího kabelu. Tímto významně zvýšili účinnost přenosu energie z panelů do akumulátoru vozidla.
Uložení šedesáti solárních panelů v kufru vozu
Prototyp solární DC nabíječky
Příjemným překvapením je fakt, že enyaq takto dokázal nabíjet i při pouhých 800 W výkonu. Pokud však bylo příhodné počasí a umístění panelů, dokázali takto ze slunečního svitu akumulátor doplnit až o 40 kWh za den.
Posledním velkým objektem v zavazadlovém prostoru je náhradní kolo. Samozřejmě včetně terénní pneumatiky BFGoodrig All Terrain. Jejich použití a zvýšení světlé výšky vozidla vyššími pružinami byla jediná úprava oproti sériovému provedení.
Spousta věcí se vešla i pod kapotu, ačkoli s tím vozidlo nepočítá.
Ačkoli Enyaq nemá přední kufr, cestovatele to nezastavilo a prostor mezi technikou a kapotou využili k uskladnění vyprošťovacích pásů pro vyjetí z písku, přenosné AC nabíječky a další potřebné výbavy.
Africká improvizace
Cestou ze severu na jih pokryli nabíjením ze sluníčka 54 procent potřebné energie, při pokračování opět na sever se to zejména kvůli horšímu počasí snížilo na 40 procent. Naprosto překvapivým zjištěním z řídící jednotky vozidla bylo, že skoro čtvrtina energie při jízdě spotřebované, si vozidlo vyrobilo samo rekuperací. Jak je to možné?
„Spoustu času totiž v Africe jedete přískokem. Rozjedete se, vidíte výmol či jinou terénní překážku, takže zpomalíte, úsek opatrně projedete, zrychlíte, dojedete k výmolu ... a takto stále dokola,“ vysvětluje nám Marteen van Pel. A při každém brzdění rekuperujete, tedy měníte pohybovou energii v elektrickou a ukládáte zpět do akumulátoru.
 |
Efektivní rekuperace se projevila i při průjezdu skrze vysoká horská sedla. „Jednou jsme to podle mapy úplně neodhadli a na vrcholu sedla měli pouhých 7 procent akumulátoru,“ přidává historku Renske Coxová. „Nebylo tam jak nabít, tak jsme pokračovali v jízdě, a protože pak následovala řada klesání, ujeli jsme dalších více než sto kilometrů,“ vypráví cestovatelka.
Ne vždy bylo možné nabíjet ze sluníčka, pak se snažili využívat veřejných nabíjecích stanic. Tam, kde byly. A kde nebyly, tak jakéhokoli zdroje, který šel využít. Což v Africe s mnohdy starými a technickým normám nijak nevyhovujícími instalacemi není snadné – leckdy raději odmontovali zásuvku a nabíječku připojili „natvrdo“ na kabely ve zdi nebo v rozvodné skříni u jističe.
Ne vždy se to povedlo, leckdy i kvůli jazykové bariéře. Ale zpravidla stačilo ukázat na auto, zástrčku a po zvědavé prohlídce vozu a vybavení – spousta lidí viděla auto bez nádrže a výfuku poprvé – se nabíjení a platbu za něj domluvit podařilo. Takto nabíjeli i třeba od provozovatele malé vodní elektrárny nebo provozovatele velkého solárního parku a v různých kempech.
„Občas nám někdo ve snaze pomoci připojil auto opravdu divokým způsobem, odporujícím jakýmkoli evropským bezpečnostním normám, ale to k Africe patří,“ se smíchem doplňuje Renske.
Hromady dat
Jedním z cílů výpravy byl sběr všech možných relevantních dat. Logovala se nejen data z řídících jednotek vozu, ale i z různých senzorů a čidel. Uložené jsou tak všechny možné stavy akumulátoru, rychlosti nabíjení, vybíjení, rekuperace ..., ale i průběh rychlosti, GPS pozice vozu, nadmořská výška, teplota v různých částech vozu a střechy, intenzita slunečního záření ... a to vše je uloženo do databáze tak, aby se daly filtrovat a pozorovat vzájemné závislosti.
Jedno zajímavé číslo nám doplnil i Jiří Brynda, produktový tiskový mluvčí Škoda Auto. Takzvaný „State of Health“, tedy kondice akumulátoru, je 92 procent, jinými slovy jeho kapacita poklesla o osm procent. Akumulátor nyní v dílnách Škody prošel důkladnou diagnostikou, protože takové věci, které zažil během roční pouti okolo Afriky, nejspíše žádný jiný trakční akumulátor neprožil. Minimálně ne ten ve vozidle Škody.
Expediční enyaq se často pohyboval v terénu, na který rozhodně nebyl stavěn. Na některých cestách se nešlo vyhnout kamenům přesahující světlou výšku vozidla, takže si museli pomáhat kladením dalších kamenů pod kola, aby mohli překážku přejet. I tak za roční cestu přibylo na krytu akumulátoru mnoho šrámů a ďolíků, nicméně podle všech testů jde jen o kosmetické vady a samotný akumulátor je zcela v pořádku.
Původně měla být cesta o něco delší, ale vzhledem k událostem posledních měsíců cestu zakončili v Keni a do Řecka auto poslali lodní dopravou v kontejneru. Nedávalo smysl zbytečně riskovat. Z Řecka pak pokračovali opět po vlastní ose.
