Harley-Davidson X8E byl vydražen v Las Vegas za 82 800 amerických dolarů. (asi 2,1 milionu korun ). Jen pro představu: původní cena 350 dolarů odpovídá zhruba sedmi tisícům těch současných.
Pod hranatou rustikální nádrží burácí typický litrový Big Twin o výkonu osmi koní. Ne, skutečně to není chyba. Právě naopak. Předchozí osmistovka nabízela „jen“ 6,5 koně.
Výrobce tvrdí, že díky navýšení objemu získal chod motoru na kultivovanosti a celkově se zklidnil. Označení X8E znamená, že se jedná o vrcholný model třídy.
Kožený řemen sekundárního převodu byl nahrazen řetězem a u zadního kola se objevila spojka. Jezdci je tak poskytnuta možnost plynulého rozjezdu bez nutnosti rozšlapání a k zastavení již není nutné dupnout zpět jako u „torpéda“ na kole.
Poprvé je u tohoto motocyklu použito mazání primárního převodu kombinované s odvětráním klikové skříně. O pozadí řidiče také poprvé pečuje plně odpružené sedlo uchycené v horní trubce rámu. Za takový komfort se ovšem oproti standardu připlácelo něco kolem deseti dolarů.
Pokud vám stále tyto technické parametry nepřipadají nijak omračující a ceny mírně řečeno bizarní, pak je třeba poznamenat, že řeč je o nádherné ručně vyráběné mašině z roku 1912 nesoucí na všech svých dílech vzpomínky na doteky obou zakladatelů slavné americké značky.
Stařičký harley je stále v perfektní kondici a ve stavu schopném jízdy. Proto byly původní ráfky citlivě nahrazeny novými a z důvodu účasti ve veteránských soutěžích byl na rozdíl od dobového provedení osazen elektrickým světlometem. Naproti tomu díly motoru i válce s parádně zachovaným žebrováním i ražením výrobních čísel jsou autentické.
Do dob, kdy překrásný stroj sedlal McQueen, také spadá doslova pestrá minulost nátěru. Ti pozornější si jistě všimnou, že pravá strana nádrže, stejně jako zbytek motorky, je rudá, zatímco levá polovina je oprýskaná téměř až na plech, se zašlými stopami šedé.
Harley-Davidson X8E Big Twin z roku 1912
Legenda praví, že nápad přelakovat stroj se ve Stevově hlavě zrodil v průběhu hodně náročné noci strávené ve společnosti dlouholetého kamaráda Kennyho Howarda a spousty lahví whisky. S tím, jak jim postupně docházela, snižoval se i pracovní zápal a nakonec došla i barva. Jestli je to dobře nebo špatně, dnes už asi nemá cenu hodnotit. V každém případě to motorku vybavilo do života hodně unikátním příběhem. A protože rudý nástřik sprejem není z nejkvalitnějších, podařilo se pod ním mimoděk zakonzervovat ten původní.
