Bezmála devět tisíc kilometrů. Tolik měřila zatím nejdelší cesta Volkswagenu Transporter druhé generace s pohádkovou přezdívkou Vilekula. Jan Bordovský během ní projel celou Skandinávii a zpět se vracel Ruskem přes polární přístav Murmansk.
„V otcově firmě se transportery používaly jako služební auta, takže jsem se za volantem T4 a pak T5 v podstatě naučil řídit,“ vzpomíná Jan Bordovský. „Obytnou tédvojku“ viděl poprvé na dovolené v Norsku. Její snímek má dodnes doma. A pak už to šlo celkem rychle.
Za peníze vydělané na brigádě za pokladnou v supermarketu si v Česku koupil první T2: byl to vrak za pár korun, který se rozpadal už cestou na podvalníku. „Nakonec se stal výborným dárcem náhradních dílů. Když jsem ho doma postupně rozebíral a rozřezával do šrotu, hodně jsem se o autě naučil,“ popisuje. Paradoxně vzhledem k módní vlně renovací a nedostatku starých transporterů na trhu by někdejší dárce náhradních dílů byl dnes pro mnohé nadšence skvělým základem pro renovaci.
Na druhou T2 si vzal svou první půjčku v životě. Vůz stál jako dnešní průměrné elektrokolo, měl doklady, platnou STK a hlavně byl pojízdný. Dodávku pojmenovali Vilekula a stal se z ní člen rodiny. Sada náhradních dílů při cestě na sever Evropy skrývala i zásnubní prsten – a Vilekula novomanžele odvezla i v jejich svatební den.
Jak už to bývá, cesta ke vzorně zrenovované dodávce nebyla jednoduchá. Auto sice mělo šlapající motor po kompletní generálce, zbytek se však ukázal jako dobře zamaskovaný šrot. Plechy držela pohromadě montážní pěna a neskutečná hromada tmelu, elektřina byla v žalostném stavu.¨
Uvnitř byla obytná vestavba z dřevěných palubek, takže interiér připomínal pojízdnou saunu. Zvenku vůz původní majitelé natřeli obyčejným štětcem. Vilekula nakonec strávila v léčebně dlouhodobě nemocných aut téměř dva roky. „Do výšky jednoho metru od země je to prakticky nový vůz. Co se týká nákladů na renovaci, určitě se bavíme o stovkách tisíc. Ale sám to radši nechci vědět – a nikdy jsem toho nelitoval,“ říká majitel modré dodávky.
Jan Bordovský má dvě malé děti. V obytném autě stráví ročně až sedmdesát nocí. Mladá rodina teď využívá hlavně větší dodávku s firemní vestavbou. „Přesun do plně vybaveného obytného auta se výrazně uspíšil příchodem dětí. Cestujeme s nimi od kojeneckého věku, s druhou dcerou vlastně už od šestinedělí, a chtěli jsme tak pro ně mít na cestách lepší zázemí a hygienu,“ vysvětluje Jan Bordovský, který se v posledních letech navíc angažuje v Asociaci kempování a karavaningu, již spoluzakládal a nyní ji vede.
„Už dlouho razím myšlenku, že nejlepším rodinným autem je dodávka. Jsem velkým fanouškem konceptu multivan a podobných vozů, které nabízejí obrovský variabilní prostor při vysoké bezpečnosti a jízdním komfortu,“ říká. Líbí se mu, že transportery jsou stále průkopníkem a zároveň etalonem v daném segmentu.
„Snad to nebude znít jako fňukání, když řeknu, že nová téčka už se finančně bohužel dost vzdalují možnostem běžné rodiny. Jinak mám ale VW jako značku obecně docela rád a například jejich vtipný a drzý reklamní styl ze sedmdesátých a osmdesátých let podle mého dosud žádná značka nepřekonala.“