Po nástupu Tálibánu s tím byl pochopitelně amen, vždyť bradatí islamističtí válečníci mají z žen strach, všelijak je zahalují, ukrývají, pronásledují a nejraději by je drželi doma pod zámkem.
Afghánské poslankyně ale nečekaly s rukama v klíně, co s nimi tálibánci provedou. Téměř všechny prchly do ciziny. Nejméně pro osmadvacet z nich – docela překvapivě a nepravděpodobně – se staly novým, byť nejspíš jen dočasným eldorádem řecké Atény. Založily zde něco jako exilový ženský parlament a vytkly si za úkol upozorňovat na přetěžký úděl své domoviny pod nadvládou islamistického hnutí, tak aby svět nezapomněl.
Protože se aktivně účastnila protitálibánských aktivit, mohla být jedním z terčů. Nejprve se skrývala u přátel, přičemž byla málem odhalena.
