Jeho jméno nikdy nefigurovalo v jakémkoli armádním či veřejném skandálu. Jedinou věcí, kterou mu kritici vytýkají, je že před rokem 1989 jako elitní výsadkář-aspirant musel vstoupit do KSČ.
V žádném případě nečekejte chvalozpěv nebo patetické vzlykání nad jeho odchodem ze služby. Jen chci na pár maličkostech ilustrovat, jakou osobností dnes sedmapadesátiletý Pavel pro mnohé byl a je.
A není přitom jediný. Na nejvyšší armádní posty postupně přicházejí další, včetně současného náčelníka Generálního štábu Aleše Opaty, někdejšího velitele Speciálních sil Karla Řehky a dalších. Generace zkušených velitelů, kteří prošli skutečnými boji i nejlepšími vojenskými univerzitami v Británii či USA. Pavel byl ale v mnoha ohledech viditelně první, kdo se tak v novodobé české armádě i na veřejnosti prezentoval.
Petr Pavel Do konce listopadu radil náčelníkovi Generálního štábu Armády České republiky. Odchází do důchodu, chystá se podle svých slov stát angažovaným občanem. Od června 2015 do července 2018 zastával post šéfa nejvyššího vojenského orgánu Severoatlantické aliance. Do funkce byl zvolen jako první zástupce z východoevropských členských zemí Aliance. V době, kdy vedl Vojenský výbor NATO, převzal jedno z nejvyšších amerických vojenských vyznamenání Řád Záslužná legie (Legion of Merit). Předtím působil jako náčelník generálního štábu české armády. Kariéru začal na Vojenském gymnáziu v Opavě. Pokračoval ve studiu průzkumného oboru na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. V roce 1983 nastoupil ke speciálnímu pluku do Prostějova, kde se postupně propracoval až na velitele 6. speciální brigády. Začátkem 90. let na sebe upozornil v misi UNPROFOR v Chorvatsku, když jeho jednotka osvobodila skupinu francouzských vojáků uvězněných mezi bojujícími stranami. Za tento čin dostal francouzský Řád Čestné legie a českou medaili Za hrdinství. Absolvoval studia na Královské akademii obranných studií v Británii a má za sebou práci v různých mezinárodních štábech. V roce 2003 například zastupoval českou armádu ve velitelství protiteroristické operace Trvalá svoboda v Tampě na Floridě a působil jako styčný důstojník na americkém velitelství protiiráckého tažení v Kataru. Má hodnost armádního generála. |
Zastával nejvyšší vojenský post v NATO. Jako první Čech i zástupce „nových“ členských zemí Aliance. Asi málokdo čekal, že tři roky v čele spojeneckých náčelníků štábů budou pro Severoatlantickou alianci patrně tím nejsložitějším obdobím za poslední minimálně dvě dekády.
Od stále asertivnějšího a agresivnějšího chování Ruska v podobě anexe Krymu a akcí na Ukrajině, přes válku proti takzvanému Islámskému státu, drtivě kritický nástup nového amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči evropským spojencům kvůli výdajům na obranu až po teroristické útoky na centra evropských měst a migrační krizi.
Když byl do čela Vojenského výboru NATO zvolen, bylo to však velkým dílem díky pověsti a respektu, který si získával už dávno předtím. Jako výsadkář, zpravodajec a velitel.
Na jedno z prvních delších setkání a rozhovorů s ním si pamatuji docela dobře. V roce 2004 jako tehdejší velitel specializovaných sil přebíral první komplet do té doby mýtického pasivního sledovacího systému. Bez okolků, věcně a přesně ve vymezených mantinelech toho, co nebylo tajné, dokázal „záhadný a obávaný“ systém jako první srozumitelně popsat a představit pro veřejnost.
Když se pak v létě roku 2012 v době masivních obranných škrtů a propouštění stal náčelníkem Generálního štábu, rovnou vzkázal politikům: armáda bude více říkat svůj názor. A říkala. Řada kamarádů - vojáků, se kterými jsem se pravidelně potkával třeba při basketu či fotbálku na mě tehdy hned pálila: „To máme super engéše, za tím jdu, protože mu jde i o nás,“ pochvalovali si. (Poznámka: engéš ze zkratky NGŠ - náčelník Generálního štábu)
Už před nástupem do čela české armády totiž Pavla obcházela aureola vnímavého, přemýšlivého, spravedlivého a schopného velitele na všech úrovních, když prokázal své schopnosti nejen v boji, ale i mezi „kravatami“.
Znalostmi a zkušenostmi si Pavel vydobyl respekt napříč bezpečnostní komunitou, od „obyčejných vojáků“, přes civilní experty a akademiky až po politiky. Ostatně právě těm dokázal mnohokrát věcně oponovat, aniž by ale jejich rozhodnutí neuposlechl.
Navíc, narozdíl od řady někdejších generálů a vyšších důstojníků vynucujících si autoritu řevem a bičem, působil proti nim jako zjevení. Bez nadsázky až noblesním vystupováním, a to za všech okolností. Jako prapodstata slova důstojník. Pozornost každého si získal hned, bez zvýšení hlasu. Navenek vždy obdivuhodně klidný a vyrovnaný, ale neustále pozorný a naslouchající. Připravený čelit i nepříjemným otázkám. Jen si schválně přehrajte, některý z jeho televizních rozhovorů.
Nevím proč, ale při každém setkání s ním mi vždycky z paměti vyskočily vzpomínky na jednoho z příslušníků elitních amerických Navy Seals, se kterým jsem měl tu možnost kdysi strávit nějaký čas. Ale ti speciálové to mají tak asi všichni podobně srovnané.
Jsme tak silní, jak je silná Aliance, upozorňuje generál Petr Pavel |
Díky velkému přehledu nejen ve vojenské a bezpečnostní oblasti se ale obecně nebál říkat politikům věci, tak jak jsou. Napřímo a jednoznačnou argumentací. Schytával za to kritiku i z nejvyšších pater a od nadřízených. Sám sebe kvůli tomu několikrát označil za kacíře.
V kontextu názorů totiž dominovala jeho snaha nazývat věci pravými jmény bez ohledu na to, zda vyznívají politicky korektně či ne. V čele Vojenského výboru NATO se prokázal jako špičkový diplomat, když dokázal zapracovat na obnovení dialogu s Moskvou, zmrazených po ruské anexi Krymu.
Náčelník generálního štábu Petr Pavel s velitelem ISAF Josephem Dunfordem v Kábulu
Respekt a úcta k němu ale nekončila na českých hranicích. Naopak, mnoho lidí ani v nejmenším donedávna netušilo, jaké postavení Pavel mezi spojenci má. Jen namátkou jedna příhoda, hovořící za vše. Když jsem jej s pár kolegy z televize na sklonku června 2014 doprovázel do Afghánistánu, měl se na velitelství v nejstřeženější zóně v Kábulu setkat s americkým generálem Josephem Dunfordem, který tehdy velel všem zahraničním jednotkám v zemi.
Chtěli jsme při té příležitosti od amerického mariňáka získat alespoň pár slov. Rozhovor totiž nedal nikomu už několik měsíců. Jeho pobočníci nám ale na poslední chvíli suše oznámili, že Dunford nikomu osobně nic říkat nebude a už vůbec ne na kameru.
Děkuji všem, kteří mi přeji, i těm, co mi nepřejí. Uznání i kritika jsou k životu stejně potřeba. A že to byl neuvěřitelný profesní život! Být u přerodu ČSLA, člena Varšavské smlouvy, v AČR jako respektované armády NATO stálo za to. Jsem na dnešní armádu hrdý. Držím palce.
Ještě před schůzkou v takzvaném „Yellow Building“ za námi Pavel přišel, ať mu dvě tři otázky napíšeme na lístek, že Dunforda dobře zná a určitě to vyjde. Během hodinového jednání pak za námi Dunfordovi pobočníci přiváděli postupně asi čtyři různé majory, že oni nám rozhovor dají místo generála, že je to jediná možnost. Vcelku nechápavě a pak i výsměšně přitom reagovali na každé naše tvrdošíjné odmítnutí, že tyhle nechceme, že my určitě k mikrofonům dostaneme Dunforda. Neexistuje, nemožné, tvrdili rezolutně.
Když se pak otevřely dveře a Dunford s Pavlem jako dva největší kamarádi si to namířili na venkovním prostranství přímo k nám, aby nám americký generál odpověděl osobně na dotazy z papírku, bylo nesmírně hřejivé, sledovat ty protažené obličeje majorů za vlnícími se žaluziemi v oknech.
Kromě generála, experta a diplomata je tu ještě jedna role, kterou si Pavel asi neúmyslně vydobyl. Obdiv u mnoha žen. Je až neuvěřitelné, jak početné jsou davy jeho fanynek. Soudě alespoň podle toho, kolikrát jsem osobně musel odmítat prozradit jeho telefonní číslo. Naposledy před pár dny kolegyni mé ženy.
