Provincie Lógar, distrikt Azra. Ze dvou vrtulníků vybíhají čeští výsadkáři, kryjí je dva bitevní. K pákistánským hranicím jsou dva kilometry, takže ne zrovna bezpečné prostředí. Piloti se rozhodli přistát na dvou místech kousek od sebe. „Vyhodili nás do pole. Bylo to ale pole marihuany, asi tři kilometry krát půl kilometru a kytky už byly opravdu vysoké. Při své výšce 175 jsem neviděl, kde pole končí. Dvě hodiny jsme se vymotávali z marihuany, než se obě skupiny našly. Naštěstí to nekvetlo,“ líčí Ivo Zelinka vysazení z roku 2009. O starších misích může mluvit, už nejsou informačně tak citlivé.
Jiná vzpomínka je dramatičtější.
O dva roky později, provincie Vardak: Šest českých výsadkářů v čele s Ivem Zelinkou jako hlavním mentorem a s nimi stovka vojáků afghánské pěší roty na malé základně v pustině. Po silnici zrovna projíždí americký konvoj. Tálibánci ukrytí v městečku zaútočí. Střílí od mešity na kopci a Američanům dávají zabrat. „Jedno auto už bylo nepojízdné, nemohli z toho vyjet a museli se nějak vybojovat. Běželi jsme jim na pomoc. Nepřítel začal prohrávat, nasedl na motorky a ujel,“ líčí Ivo Zelinka. „Američany jsme dostali na základnu a zároveň už zajišťovali důkazy, aby se z nich dalo něco vytěžit. Našli jsme zbraně a nábojnice. Museli jsme prohledat jeden statek, ale byl jako malá pevnost. Vysoká zeď a čtyři věže se střílnami. Šel jsem tam jen já a moje dvojka, k nám jsme měli asi osm afghánských vojáků. Říkal jsem si, tohle vůbec není dobré. Nakonec se nestalo nic zlého, ve věži statku v tu chvíli už nikdo nebyl, ale zranění jsem si odvezl,“ vzpomíná výkonný důstojník Generálního štábu AČR Ivo Zelinka, který je dnes pověřený koordinací výstavby výsadkového pluku a zároveň připravuje zahraniční mise české armády.
Jaké zranění jste si tehdy odvezl?
Lezl jsem po té zdi a potřeboval přeskočit na takovou plošinku na jednu střílnu. Obával jsem se, že by tam ještě někdo mohl být, tak jsem si nesundal balistiku. Ale bylo to hluboko a došikma, poranil jsem si koleno. Stálo mě to ukončení mise.
Objevují se názory, že bychom měli z Afghánistánu odejít. Věří naši vojáci, že má smysl tam být?
Naši vojáci mají něco, co chybí vnějším pozorovatelům, a tím je strategická trpělivost. Afghánistán je konflikt nízké intenzity, nedá se vyřešit za rok nebo za pět let. Jak dlouho jsme řešili Bosnu nebo Kosovo? Válka v Kosovu byla v roce 1999, já tam byl v roce 2005, dodnes je tam minimální vojenská přítomnost západních vojáků. Nebo konflikt v Severním Irsku - Bloody Sunday, nejhorší událost, se stala v roce 1972, ale britští vojáci tam patrolovali ještě v 90. letech. Všechny tyto konflikty jsou dnes vyřešené, ale aby se to podařilo politicky narovnat, strategická trpělivost a vojenská přítomnost byly rozhodující.
Ivo Zelinka Podplukovník Ivo Zelinka (37 let) slouží u výsadkářů od roku 2004. Působil v různých velitelských pozicích. Zúčastnil se čtyř misí. Poprvé byl v Kosovu (2005), pak třikrát v Afghánistánu (2007 – provincie Badachšán na hranici s Čínou, 2009 – provincie Lógar, 2011 – provincie Vardak). Vystudoval obor průzkumník na Vysoké vojenské škole pozemního vojska a obor mezinárodní vztahy na Metropolitní univerzitě. Titul magistr vojenských věd má z Marine Corps University. Absolvoval kurz US Army Ranger School. Působil v brigádě rychlého nasazení, dnes je výkonným důstojníkem GŠ a připravuje zahraniční mise. Je pověřen i koordinací výstavby výsadkového pluku. |
V Afghánistánu letos padli čtyři vojáci. Jaký to má důsledek pro ty, kteří zůstali?
Jednotku to stmelí víc než cokoli jiného. Najednou si uvědomí závažnost situace a to, že se v tom malém týmu musí všichni spolehnout sami na sebe. Rozhodně je to nedemoralizuje.
S jakou tam pak odjíždějí ti, kteří mají padlé nahradit, a jak jsou zbytkem týmu přijati?
Řešili jsme to v roce 2014, když padlo pět našich vojáků, a obavy jsme měli. Představte si vojáka, který je napsaný jako náhradník, ale musí doma vysvětlit, že jede nahradit padlého vojáka a bude tam dělat to samé. Přesto se hlásily zástupy lidí a teď se ten příběh zopakoval. Není problém nahradit padlého vojáka. Jeho spolubojovníci, kteří se s ním před misí připravovali a kteří dostali úkol zůstat doma a být v operační rezervě pro případ, že někdo padne nebo se zraní či onemocní, mají obrovskou motivaci klukům, kteří tam v nouzi zůstali, jet pomoci. O to jednodušší je pak i jejich přijetí jednotkou.
Na sociálních sítích kromě slov na podporu vojáků létaly i výroky o žoldácích nebo autech a domech koupených za misi. Dokážete si z toho nic nedělat?
Za svou první misi jsem si koupil sedm let starého volkswagena. To jen pro představu, kolik si lze vydělat. Já si z těch názorů nic nedělám. Dá se vysledovat, že to říkají stále ti samí lidé. Léčí si mindrák. Ale máme alternativu: nebudeme na mise posílat ty v jejich očích žoldáky, ale brance, jako třeba Finové. Pak to ale budou právě tito diskutéři, kdo do Afghánistánu pojedou. Nevím, jestli by to pro ně bylo dobré.
Jak to v Afghánistánu chodí? Přicházíte při patrolování do kontaktu s běžnými vesničany?
Je naprosto žádoucí se s nimi potkávat, protože od nich získáváme informace. Zjišťujeme například, jaká je nálada ve městě, jak co vnímají, abychom případně mohli upravovat svou činnost.
Takže jak to v praxi přesně vypadá? To opustíte bezpečí obrněného vozu a jdete si na ulici povídat s lidmi, které jste v životě neviděli?
Dám příklad z roku 2009. Dělali jsme jako výsadkáři patroly v provincii Lógar, v distriktu Azra, což je hornatý distrikt a na hranici s Pákistánem. Tři dny jsme chodili od vesnice k vesnici a plnili průzkumné úkoly. Přišli jsme na náves, tam nás zastavil místní předák a ptal se, co tam děláme.
Co jste jim řekli?
Představil jsem se a řekl, z jaké jsme jednotky. Pak jsme si sedli k němu na zahradu na čaj a na sušenky a ptal jsem se spíš já. Co tam má za problémy a s čím myslí, že mu můžeme pomoci. Přišli i sousedé, byli zvědaví. Mnoho vzrušení v těch horách není, a zároveň tušili, že bychom jim mohli pomoci, ať už bezpečnostně, nebo nějakým rekonstrukčním projektem.
A pomohli jste?
Měli jednoduché problémy typu spadlé lávky nebo porouchaného generátoru v nemocnici. To, co by u nás státní správa vyřešila jednoduše, je v odlehlých afghánských horách životní problém. Většinou jsme jim byli schopní zprostředkovat pomoc od západních sil nebo afghánské vlády.
Jak daleko je od základny Bagrám nejbližší vesnice?
Není blízko, ale to není důležité, protože vojáci se do okolních vesnic dostanou jen při plnění služebních úkolů. Volno tráví výhradně na základně.
Během služby se Češi snaží navázat kontakt s Afghánci ve vesnicích.
Podplukovník Ivo Zelinka (na snímku) slouží u výsadkářů od roku 2004.
Jsou spolu na jednom místě půl roku. Nepřichází po čase ponorková nemoc?
Je to velká letecká základna, několik kilometrů dlouhá. Zabezpečuje vše, co se letecké podpory týče, ať už dopravní, nebo bitevní. Bydlí se v dřevěných nebo zděných budovách, takže to připomíná život v malém městečku. Jsou tam tisíce vojáků a mají k dispozici základní vybavenost, několik posiloven, jídelen, prádelen, kulturní místnost s fotbálkem a televizí, knížky, karty.
Je to rozdíl oproti jiným základnám?
Čím je základna větší, tím je větší vybavenost. Čím je menší, smrskává se to až na nulu. Když jsem byl v roce 2011 nasazený v provincii Vardak, kde jsme šest výsadkářů uprostřed ničeho, daleko od všeho mentorovali sto Afghánců, byli jsme na základně o velikosti fotbalového hřiště. Nebylo tam nic z toho, co je na základně Bagrám. Sami jsme si vařili, prali, bydleli jsme v jednom stanu a v zimě jsme byli rádi, že si můžeme topit.
Jsou vojáci, kteří odjíždějí na misi, tým? Ptám se, jak dlouho se společně připravovali, aby se profesionálně i lidsky dostatečně poznali a vydrželi spolu.
Nejsou to náhodně sesypaní lidé, kteří by zrovna rádi vyrazili do mise. Ti kluci spolu cvičí roky, jsou to kamarádi a vyrážejí už jako stmelený kolektiv.
Jak vypadá den vojáka na základně Bagrám, kde jsme v srpnu přišli o tři naše? Mají i nějaký čas pro sebe?
Buď se připravuje na patrolu, nebo na ni vyráží, nebo dělá údržbu. Pauzy mají, ale nejsou dlouhé. Kluci jsou vděční za každou chvíli, kdy se nepřipravují, nejsou na patrole nebo neudržují techniku. V ty dny mají relativně volno a čas na sebe, jen tak si mezi sebou popovídat, zahrát si stolní fotbálek, podívat se na nějaký film a spojit se se svými blízkými doma.
Kolikrát za týden patrolují?
To je operačně citlivá informace, nemůžu to říct.
Popsat přípravu na patrolu je možné?
Strážní rota je rozdělená na několik bojových čet a v síle té čety patrolují. Předchází tomu několikadenní příprava včetně nácviku činností, které při patrole mohou očekávat. Je to i příprava vozidel, zbraní a zpravodajská. Patroluje se v délce několika hodin, ve dne v noci. Mezitím se na základně připravuje další patrola, je to neustálý cyklus.
Čeští vojáci na patrole v okolí základny v afghánském Bagrámu
Jak daleko od základny naši vojáci vyrážejí?
Smyslem roty je dělat bojové patrolování do vzdálenosti až 15 - 20 kilometrů od základny, protože největší ohrožení základny je ostřelování raketami, které ničí leteckou techniku. Operační rádius strážní roty je tedy daný dostřelem raket. Kontrolují odpaliště, z nichž to na základnu létá často, a pokud tam nepřítel je, zajmou ho. Dnes už nemáme misi ISAF, ale Resolute Support, tak se to dělá ve spolupráci s afghánskými jednotkami. Výhradně české operace tam už tři roky nejsou.
Jaké jsou vztahy s Afghánci?
Češi u nich mají renomé. V jejich očích nejsme někým, kdo by je ohrožoval, pro ně je nepředstavitelné, že bychom byli okupanti. Vidí nás jako malý národ a jsou si vědomi i naší historie.
Znají ji?
Ti vzdělanější ano. Po Kábulu jezdily československé tramvaje, měli jsme tam naše inženýry. A znají příběh Československa roku 1968, byť to cedí přes svou afghánskou zkušenost. Vědí, že jsme také byli okupovaní Sověty, berou to tak, že chápeme jejich bolest, kterou jim Sověti způsobili, podle nich jsme na stejné lodi. Vnímají nás tak, že se na ně nedíváme svrchu a bereme je jako partnery. My víme, že za šest měsíce z nich nevytvoříme české výsadkáře, ale to ani nechceme. Dáváme si dosažitelné cíle a jsme rádi, když je splní. A oni to oceňují.
Cení náš rok 1968 přes svou zkušenost? Jak to myslíte?
Jsou přesvědčeni, že stejně jako oni v roce 1979 jsme se i my bránili Sovětům partyzánskou válkou a pak jsme je v roce 1989 vyhnali. Fakt si myslí, že u nás probíhal konflikt nízké intenzity proti sovětským vojskům, jako ho dělali oni, a takto jsme společně zničili Sovětský svaz. To je představa běžného afghánského náčelníka, protože oni vlastní historii přisuzují mnohem větší význam.
Česká armáda by měla mít větší ambiceMinistr obrany Lubomír Metnar v rozhovoru pro MF DNES řekl, že by naše armáda měla hrát v misích NATO významnější pozici. |
Mimochodem, jak důležité je, aby vojáci, kteří jedou na misi, znali jejich historii?
Pro vojáka na vyšší pozici je to nevyhnutelné, protože s nimi nejspíš bude jednat. Ve chvíli, kdy se dopustí neznalosti, vymstí se to. Procházíme kulturní přípravou a jsou nám vysvětlovány konotace, například že předislámský kmenový kodex paštunváli je pro Afghánce mnohem důležitější než islám, minimálně pro Paštuna. Etnické rozdělení je tam alfa a omega. Afghánec neřekne, že je Afghánec. Je Paštun, Tádžik nebo Hazara atp. a to určuje jeho postavení ve společnosti. Pokud je někdo Hazara, je příslušník malého etnika, dost neoblíbeného těmi ostatními, má to vždy těžké. Máte-li Hazary v afghánské jednotce, víte, že tam vůči nim budou ústrky. Paštuni se budou pokoušet velet, ti jsou vždy strašně rádi důstojníky. Tadžikové jsou z nich zase zpravidla nejvzdělanější.
Jaké nároky jsou na jazykové vybavení v jejich řeči?
Vrátím se ke své poslední misi v provincii Vardak – šest Čechů uprostřed ničeho, daleko od všeho a k tomu sto Afghánců: základní znalost darí, což je nejrozšířenější jazyk v Afghánistánu, byla důležitá hlavně v bojových situacích. Každá skupinka měla tlumočníka, ale když se začalo střílet, jako civilista to nenesl dobře. Na první minuty zamrzl a nebyl schopen ze sebe nic vypravit. Musel jsem základní velitelské pokyny dávat v darí sám. Pro prvních pár minut boje je základní jazyková výbava zásadní.
S vojáky na patrole v KábuluNikdy nevíte, kdy nastane peklo, říkají  Velitel čety Martin K. během patroly v okolí základny v afghánském Bagrámu |
Ví voják předem, kdy bude vyrážet na patrolu?
Ano.
Jaké jsou před ní obvyklé pocity? Rutina? Nebo nervozita a obavy?
Já tam byl vždy jako velitel na různých stupních. Moje obava o život a zdraví proto byla vždy vytlačená obavou o kluky, které bych mohl nechat ve štychu: pokud se špatně rozhodnu, oni to pak kvůli mně odskáčou. Myslet na sebe, na to jsem neměl moc čas, to spíš až když patrola skončila. Nikdy jsem ale neměl strach, že budu postřelený, protože Tálibán má špatné střelce. Měl jsem spíš obavu, že třeba moje auto najede na nějakou nálož nebo šlápnu na minu a nevrátím se celý.¨
A co ostatní vojáci, jak to riziko prožívají oni?
Pokud někdo slouží u výsadkářů, nebude to bojácný člověk. Několikrát za měsíc po něm chceme, aby se z letadla vrhal do hlubin, v noci, se čtyřicetikilovým batohem přivázaným k nohám. Proto máme výběrové řízení na ty správné lidi. Pokud by to byly bojácné ovce, v jednotce dávno nejsou.
Může mít voják strach?
Měl by ho mít. Pokud ho nemá, chyby budou větší. Velitele vede strach před operací k tomu, aby na nic nezapomněl a aby věnoval dost času nácvikům. U kulometníka to znamená, že se bude pečlivě věnovat přípravě zbraně a materiálu nebo kontrole nočních přístrojů. Je jasné, že rutina se vloudit může, ale od toho jsou velitelská opatření, aby se všechny zmíněné věci vynucovaly.
Co se děje, když se vrátíte na základnu? Probíráte průběh operace?
To je dokonce řízený proces. Hned 30 minut po návratu máme prostor na rychlé sdělení prvních dojmů, aby to ještě mohlo ovlivnit plánovací proces další patroly, která se připravuje. Mohli jsme se totiž dovědět něco nového, například že nástrahy vypadají jinak. Pak do 24 nebo 48 hodin máme debrífing, do nějž patří i psaný report, aby vojáci, kteří v Afghánistánu rotují, měli záznamy a nezačínali na nule.
Jak vypadá porada, kde slovo velitele má stejnou váhu jako třeba řidiče auta?
Tahle takzvaná výsadkářská porada obvykle den po návratu je od toho, aby každý bez ohledu na hodnost mohl u birellu vyhodnotit, co se povedlo, co ne a co příště uděláme jinak. Řidič tak může říct, touto trasou už příště nejezděme, auto bylo na hraně svých možností. Nebo kulometník řekne: příště musí být palebná pozice výš, teď jsme měli proti Tálibánu ohromnou nevýhodu. Je to spousta zpětné vazby ze všech úrovní, která se projeví v lepším plánování a řešení úkolů. Stejně důležitá je ale i ta sociální složka - každý má šanci říct, jak to viděl a jak by to mohlo být příště lépe.
Je mise omezená na šest měsíců i kvůli tomu, aby voják neztratil ostražitost a neupadl do rutiny?
Například Američani, když ještě byla mise ISAF, byli nasazení u pozemního vojska na 12 i na 15 měsíců. Na vojácích bylo vidět, že už jsou z věčného stresu psychicky unavení a nedokázali do toho dávat plnou energii jako v prvních měsících. Takže si myslím, že šest měsíců je dobře zvolených. A co je ještě důležitější, voják nemůže být půl roku na misi a půl roku doma, mezi dvěma misemi musí být aspoň 18 měsíců. Jeho rodina se za tu dobu dá zase dohromady a my víme, že je to tak správně.
Vidím na vaší uniformě nášivku ranger. Pomáhá vám tento prestižní výcvik se s Američany sladit?
To, co mě kurz naučil, se mi hodilo, když jsem byl velitelem výsadkové čety nebo roty. Dnes je pro mě zásadní ta nášivka jako taková. Je to otvírák amerických dveří. Uniforma je pro vojáka jako životopis. Když vyrazím do Afghánistánu na plánování mise a jednám tam s americkými protějšky, hned vidí, že jsem byl schopen splnit jejich tvrdý výběrový kurz. V tu chvíli je Ivo Zelinka jeden z nich, protože prošel jejich systémem.
Jaká je důvěra mezi našimi a americkými vojáky?
Výhoda americké armády je, že funguje na principu Fordovy továrny. Vojáci jsou v zásadě zaměnitelní, vždycky dodržují alespoň minimální standard, takže pro českého vojáka jsou perfektně předvídatelní. Je vyloučené, že by se američtí vojáci přizpůsobili našemu českému systému. My se ale jejich standardům přizpůsobit dokážeme, sami je používáme, protože jsme 20 let v NATO. Před zahraničním nasazením tuto přípravu zesilujeme a na výsledcích je to vidět.
