Aliance před několika dny rozhodla o nové výcvikové misi v Iráku. Bude to zcela nová mise, nebo půjde o jen rozšíření stávající pomoci?
Aktivita v Iráku je zarámovaná členstvím Aliance v široké koalici proti ISIL a zároveň již NATO má v Iráku výcvikové instruktory. Není to standardní mise. Dosud šlo spíše o takovou civilně-vojenskou výcvikovou aktivitu. Ministři obrany nyní rozhodli, že je potřeba aktivitu posílit, transformovat ji do standardní mise.
To jí dá nejen lepší přístup ke zdrojům, ale také organizaci, velení, řízení a podporu. A zároveň dlouhodobější charakter vzhledem k úkolům, které by tam měla plnit. Jde především o výcvik, pomoc při výstavbě iráckých institucí a pomoc při výstavbě profesionálního systému vzdělávání a výcviku iráckých ozbrojených sil.
Petr Pavel Původně průzkumník a výsadkář působil počátkem devadesátých let jako operační důstojník v misi UNPROFOR v bývalé Jugoslávii. Velel také jednotce československých vojáků, která v Srbské Krajině vysvobodila skupinu francouzských vojáků uvězněných mezi bojujícími stranami. Během mise dokonce padl se svými muži do zajetí. Nakonec ale třiapadesát francouzských vojáků přivedl zpátky. Za svůj čin tehdy dostal vysoká francouzská i česká vyznamenání - Řád čestné legie a medaili Za hrdinství. Absolvoval studia na Královské akademii obranných studií v Británii a má za sebou práci v různých mezinárodních štábech. V roce 2003 například zastupoval českou armádu ve velitelství protiteroristické operace Trvalá svoboda v Tampě na Floridě a působil jako styčný důstojník na americkém velitelství protiiráckého tažení v Kataru. V letech 2010 až 2011 byl národním vojenským představitelem na Vrchním velitelství NATO (SHAPE) v belgickém Monsu. Generální štáb vedl od roku 2012. Má hodnost armádního generála. Předsedou Vojenského výboru NATO, tedy nejvyšším vojenským představitelem Aliance, je od června 2015. |
Jak početná mise bude? Přeci jen pro řadu evropských spojenců to je takové malé „Déjà vu“, když před pár lety své vojáky z Iráku stahovali a nyní je mají do země posílat znovu. Proč?
Odpovědí je právě ISIL. Od té doby, co mezinárodní společenství Irák stabilizovalo, tak právě takzvaný Islámský stát převzal postupně kontrolu nad velkou částí Iráku a Sýrie. Jeho fyzická porážka ale není likvidací problému. Stále tam operuje mnoho dalších teroristických a extrémistických skupin a nadále existují podmínky vhodné pro pro vznik extrémismu a případně nějakého nástupce Islámského státu. Irácké instituce jsou zatím slabé na to, aby se s takovým problémem dokázaly vypořádat samy.
Pomoc zvnějšku je proto nezbytná a státy to chápou jako závazek a proto se také snaží v maximální možné míře pomoci irácké vládě ve výstavbě institucí. A není to jenom Aliance nebo koalice, ale také Evropská unie a řada států na bilaterální úrovni.
Jde o to vytvořit rozumný rámec, ve kterém nebude docházet k soupeření, ale spíše ke koncentrovanému úsilí. Proto i ministři obrany hovořili od samotného počátku o koordinaci s Evropskou unií tak, aby výcvik pokrýval veškeré potřeby irácké vlády.
A nemůže se stát to, že znovu Iráčany vycvičíme, pomůžeme jim, aby byli schopni sami čelit islamistům a po pár letech nastane podobná situace? Jak je vlastně možné je připravit dostatečně dobře na to, aby se scénář neustále neopakoval?
Myslím, že ze všech činností se postupně učíme. Pokud došlo k některým chybám při té minulé stabilizaci, tak jsme si z toho vzali jistě potřebné lekce. A ty budou zohledněny při konstrukci současné mise.
Nehledě na to, že koalice samotná, která v Iráku a Sýrii působí, má množství poznatků, které ji dnes už staví do úplně jiné role a světla, než tomu bylo v minulosti. Výcvik, který by NATO mělo zajišťovat, bude odpovídat požadavkům irácké vlády, bude fungovat také na principu inkluzivity, což znamená, že nebude zaměřen pouze na jednu část, ať už sunnitskou nebo šíitskou či kurdskou, ale bude brát v úvahu všechny součásti iráckých ozbrojených sil a bude se snažit vyhnout všem úskalím, které jsme viděli při té poslední stabilizaci.
Po ruské anexi Krymu se Aliance se snaží postupně adaptovat na změny bezpečnostního prostředí. Vybuduje dvě nová velitelství. Čím bude nové rozvržení lepší?
Je potřeba vyjít z toho, že v posledních letech došlo k podstatnému vývoji mezinárodní bezpečností situace. A ta samozřejmě měla odraz v tom, že jsme podrobili revizi většinu našich činností a struktur a mimo jiné i velení. Oba dva strategičtí velitelé dostali za úkol zpracovat analýzu, do jaké míry stávající velitelská struktura, odpovídá požadavkům těch soudobých ale hlavně budoucích možných konfliktů. Z toho definovali nedostatky a navrhli, jakým způsobem by se daly odstranit.
Ty návrhy tvořily takový celkový nástin velitelské struktury, který byl schválen ministry obrany a po schválení celkové obecné struktury se nyní dostáváme do fáze implementační. Strategičtí velitelé zpracují detailní plán, který už se bude zabývat geografií, čísly a strukturami, aby detaily mohly být schváleny v létě nejprve ministry a pak případně hlavami států.
Zmodernizujeme velení, rozhodla Aliance. Nová velitelství nevybrala |
Rozumím například vytvoření nového „logistického“ velitelství, které má zabezpečit rychlé přesuny techniky a jednotek napříč Evropou. Ale nebude to druhé - takzvané atlantické, které má chránit námořní a komunikační trasy přes Atlantik, ty současné alianční aktivity vlastně tak nějak zdvojovat?
Právě, že to tak není. S celkovým uvolněním napětí po rozpadu Varšavské smlouvy a Sovětského svazu se většina operací a výcviku orientovala spíše na krizový management než na kolektivní obranu. I proto byla snížena řekněme podpora a ochrana tohoto atlantického pásu mezi Evropou a Severní Amerikou.
Vzhledem k tomu, že tyto námořní a komunikační linky jsou životně důležité pro obranu Evropy, tak s návratem k výcviku a koncepčnímu plánování pro kolektivní obranu se vrací i význam ochrany těchto důležitých námořních tepen. I proto strategický velitel definoval tuto oblast jako jednu z těch chybějících, které nejsou dostatečně pokryty. Proto návrh na vznik dalšího společného velitelství, které by se mělo zabývat výlučně ochranou těchto námořních cest.
Co je tedy v tuto chvíli tou největší bezpečnostní výzvou pro Alianci a potažmo pro Evropu?
Hrozby se nijak nezměnily. Na jedné straně to je Rusko a jeho asertivní uplatňování zahraniční politiky podporované vojenskými nástroji a na straně druhé je to terorismus a extrémismus a z něho vyplývající jevy jako masová migrace. To jsou hlavní bezpečnostní výzvy, kterými se teď Aliance zabývá.
Mohou se vlastně vztahy NATO s Ruskem někdy znovu dostat na úroveň před anexí Krymu?
V teoretické rovině mohou, ale už z otázky tak trochu vyplývá odpověď - tedy, že to je především na straně Ruska. Nebyla to Aliance, která změnila přístup k bezpečnostní politice, která by okupovala část suverénního státu a měnila hranice silou, poprvé od druhé světové války. Ze strany Aliance existuje vůle k dialogu a to na politické i vojenské úrovni, ale k tomu je vždycky zapotřebí obou. Aliance vždy zdůrazňovala, že jí jde o transparentní reciproční přístup, který bude především směřovat k odstranění možných rizik, pokud jde o vznik nechtěného konfliktu nebo pokud jde o špatný výklad kroků druhé strany, jež by potom mohly vést k nárůstu napětí a případnému konfliktu.
Aliance nejen zdůrazňovala, ale i v praxi přijala řadu opatření, aby dialog s Ruskem mohl pokračovat. Na úrovni Rady NATO-Rusko proběhlo od roku 2014 celkem šest jednání, z toho tři v posledním roce a naposledy v říjnu. Na úrovni vojáků fungovala telefonická komunikace a došlo i na jedno setkání fyzické a my máme snahu v komunikaci pokračovat dál.
Jak je toho možné dosáhnout? Není to tak trochu začarovaný kruh, když Rusko situaci vlastně vidí přesně obráceně a říká „ne, ne, nejdřív se vy musíte chtít bavit s námi a pak my budeme mluvit s vámi“. Vy máte s jednáním s ruskými představiteli zkušenosti.
Jednoduché to není. Budu mluvit za sebe. Já jsem k tomu jednání s generálem Gerasimovem (náčelník ruského generálního štábu, pozn. red.) přistoupil tak, že jsme si jasně definovali takové tři balíky témat. První, kde jsme v naprostém rozporu a kde se zatím nenachází žádný prostor ke shodě. To je například otázka Ukrajiny, Gruzie a řada dalších aktivit. Pak je to balík problémů, kde je možná dohoda a je tam prostor k jednání. A třetí, kde v podstatě problémy nejsou a kde se můžeme shodnout hned.
Pokud bychom takovým pragmatickým postupem přistoupili k jednáním s Rusy na všech úrovních, tak za prvé dáme Rusku najevo, že se nesmiřujeme s tím, co udělali a s čím my nesouhlasíme, ale zároveň vyjádříme konstruktivní přístup jednat o tom, v čem ta dohoda možná je. A ty oblasti, ve kterých se neshodneme, ponechat na dobu, kdy pro ně nastane vhodná situace.
NATO jednalo s Ruskem o cvičeních, Ukrajině i údajné podpoře Talibanu |
A ta nastane kdy?
Když bude obnovena základní důvěra a kdy oboustrannou transparentností zjistíme, že se s tou druhou stranou dá komunikovat a můžeme se spolehnout na to, co ta druhá strana ke stolu přináší.
Návrat k podstatě Aliance, tedy společné teritoriální obraně, ale s sebou nese pro mnohé členské země jisté vystřízlivění především co se týká výdajů na obranu. Dvě procenta HDP na obranu jsou jedním z hlavních témat diskuzí na národní i mezinárodní úrovni. Proč je tak těžké se na tu úroveň dostat, když vlastně dříve šlo o standard, minimum?
Důvodů je hodně. Je to způsobeno vnímáním hrozeb. Ale také tím, že jednotlivé státy po uvolnění napětí a budování partnerských vztahů převedly zdroje do jiných oblastí. Teď se zpátky převádějí samozřejmě velice těžko. Těžko občanům zdůvodňovat, proč by se mělo krátit na školství, zdravotnictví, dopravě a dalších resortech ve prospěch obrany, když občané sami nebudou cítit urgentnost takové změny. V podmínkách, ve kterých dnes žijeme, by se na jednu stranu dalo říci, že ta urgentnost je objektivně daná a těžko ji může někdo zpochybnit, ale pravdou je, že ne všechny státy jsou vystaveny těm hrozbám a rizikům stejnou měrou.
Takže ne ve všech zemích se podaří vnímání hrozeb prezentovat stejně. Pro vlády je komplikované v relativně krátkém období přetransformovat tolik zdrojů do obrany, protože je také potřeba vzít v úvahu určitou absorpční schopnost. Tedy to, co jsou obrany schopné smysluplně převést do nových schopností. A to je mnohem jednodušší u techniky, než u lidí.
Jistě, techniky čistě teoreticky můžete nakoupit hodně, ale bude k ničemu, když ji nebude mít kdo obsluhovat.
To je případ i České republiky. Hypotetické rozhodnutí postavit další bojeschopnou brigádu může představovat nejen obrovské náklady ve financích. I kdyby je stát našel a tu techniku koupil, tak taková brigáda potřebuje nějakých 5 tisíc lidí. To by mohl být pro stát naší velikosti a s demografií neřešitelný problém. Podobně je to i v dalších evropských zemích. Těch faktorů je hodně. Já musím říci, jakkoliv nechci zpochybňovat závazky členských zemí, že mimořádně důležité je, aby státy viděly určitou rovnováhu ve třech aspektech sdílení břemene na společnou obranu.
Nové zbraně a 30 tisíc vojáků, slibuje v prohlášení Babišova vláda |
Prvním aspektem jsou výdaje na obranu jako takové, tedy ta nominální částka. Druhým aspektem je příspěvek jednotlivých států do činnosti Aliance - do operací, misí, opatření na základě plánu připravenosti například v podobě předsunuté obrany Pobaltí, ale pak také do velitelské struktury a jak se účastní nových aktivit Aliance. Třeba kybernetické obrany nebo opatření proti hybridním hrozbám. A třetím aspektem jsou obranné schopnosti.
Primárním hlediskem by mělo být, jak naplníme schopnosti pro kolektivní obranu, krizový management a kooperativní bezpečnost. K tomu právě slouží ten závazek dvou procent, protože není možné se bavit o nabývání schopností bez dostatečných zdrojů.
Ta dvě procenta vycházejí z historie jako osvědčené číslo?
Je to určitá psychologická hodnota, ale ověřená praxí z minula. Určitě bude předmětem dalších diskuzí konkrétní výše, protože jestli u jednoho státu může naplnění jeho závazku ve všech aspektech představovat 1,8 procenta HDP u jiného to bude třeba 2,5 procenta.
Závisí to také na výkonu ekonomiky, na velikosti armády. K tomu samozřejmě směřuje veškeré obranné plánování Aliance, které zohledňuje právě i velikosti jednotlivých zemí a výkonnosti ekonomik a podle toho jsou jednotlivým státům přidělované cíle k výstavbě vojenských schopností. Ty, složené dohromady, představují tu schopnost kolektivní obrany celé Aliance.
