Vztah veřejnosti k práci inspektorů, kteří dohlížejí na obchod s ohroženými druhy zvířat a rostlin, je podle ní rozporuplný. „Doba před rokem 1989 u nás vypěstovala odpor ke všem úřadům, kontrolám, inspekcím,“ říká. Mnohé akce inspektorů však vyvolávají zájem, ale někdy opožděný. „Vybavuje se mi například jeden chovatel, který z okna paneláku s nemalým pobavením sledoval, jak dole z dodávky vystupují zakuklenci, než mu došlo, že jdeme k němu. Je hezké se na to, co děláme, dívat v televizi, když se vás to netýká osobně,“ usmívá se Pavla Říhová.
Pro pašeráky je Česko tranzitní, nebo cílová země?
Obojí, podléhá to vývoji. Ještě v devadesátých letech jsme byli zemí tranzitní. Boom začal až po revoluci, kdy sem najednou všichni vozili všechno. Na chovatelských burzách se tu prodávaly plné kufry exotiky. Většina zboží ale pořád končila dál, na Západě, protože tam se lépe platilo. Tenhle model se už proměnil. Jednak s rostoucí koupěschopností našich obyvatel a také proto, že jsme vstoupili do Evropské unie. Vždycky však musíme odlišit, o jakém konkrétním druhu se budeme bavit. Pro některé jsme totiž pořád tranzitní a pro jiné už cílová země.
Co u nás tedy zůstává a co putuje přes Česko dál?
Pokud jde o ještěry, plazy, papoušky nebo kaktusy, jsme dnes díky našemu chovatelskému zázemí spíše cílovou zemí. Pro slonovinu a nosorožčí rohy jsme zatím na úrovni tranzitu. Ale podle určitých signálů už víme, že se suroviny pro výrobu tradiční asijské medicíny začínají zpracovávat i u nás.
Mají pašeráci v průběhu roku období klidu?
Okurková sezona přichází pravidelně v létě, paradoxně když jsou lidé nejvíc na dovolených. To dřív nebývalo, to se hodně vozily želvy z Balkánu. Teď už je to v Schengenu, takže u nás je nechytneme. Naopak velká špička přichází v únoru až dubnu. To je frmol. Jezdí se na exotické dovolené a taky se to kryje s hnízdní sezonou papoušků v Karibiku.
CITESZkratka označuje Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). CITES se vztahuje na živé organismy, ale také na jakékoli jejich části či výrobky z nich. V současné době má úmluva CITES 180 členských zemí, Česká republika je členskou zemí od 1. ledna 1993. Odbor CITES pracuje pod Českou inspekcí životního prostředí. |
Dostáváte někdy od zahraničních kolegů echo, že se něco blíží?
Někdy. Ale když mají podezření, většinou si ty lidi sloví na místě, což je výhodnější. Když vezou kontraband, zůstane ve zdrojové zemi a je možné ho, aspoň teoreticky, vrátit zpátky do přírody. A naopak, když tady chytneme například kaktusáře, informujeme zdrojovou zemi, aby si na něj příště dali větší pozor.
Co u nás vlastně hrozí dopadeným pašerákům?
Samozřejmě dojde k zabavení exemplářů. Ale to není z právního hlediska postih, to je prostě náprava právního stavu. Ve správním řízení můžete uložit pokutu maximálně 1,5 milionu korun. Nebo může jít o trestní řízení, tam je maximální trest osm let odnětí svobody, když jste členem organizované skupiny, která působí ve více státech. Sem typicky spadají nosorožčí kauzy.
Jaký byl nejvyšší trest, který česká justice vynesla?
Pět let. Ale stane se vám třeba to, že máte organizovanou skupinu pašeráků a na jedné straně republiky odsoudí soud pachatele na několik let nepodmíněně a na druhé straně republiky za úplně stejně kvalifikovaný čin dostanou pět měsíců podmíněně. Soudy jsou nezávislé, nedají si do toho moc mluvit.
Odráží se v postihu pachatele i to, že zavlečením zvířete bez karantény může způsobit katastrofu?
Ano, panuje velké riziko, že se sem zavleče něco nepříjemného. Ne zrovna ebolu, na tu je tu moc chladno, ale u jiných je to jenom otázka času, kdy sem něco takového připutuje. Otázka není jestli, ale kdy. Na Madagaskaru teď byl po dva roky mor. A pořád se sem pašovala zvířata. Když to vezete legálně, prochází veterinární kontrolou. Ale nelegálně? Můžete sem zavléct nějaký invazivní druh nebo nějakou sakra nepříjemnou chorobu.
Nejčastěji se zvířata pašují pod oblečením
Jaká se vám zatím podařila největší trefa?
Hodně vzpomínám na zásilku na Ruzyni, kdy jsme zabavili kožešiny irbisů z Ruska v bednách s vodkou. Vidět kožešiny sněžných levhartů, jak jsou nacpané mezi flaškami s vodkou, to je člověku líto. Ale to byl spíš takový klasický pašuňk. Velikánská trefa byla v roce 2011, kdy jsme zadrželi papoušky ary kobaltové. Jsou teď v pražské zoo. Laik je vidí jako obyčejného šedomodrého papouška, ale na světě jich je už jen 700.
Posledních sedm stovek?
Právě. Pro srovnání, pand velkých je 1 500. Přitom kdybychom tady zadrželi tři pandy, všichni se pominou. Za ty papoušky jsme tehdy dostali prestižní cenu Sekretariátu CITES. Myslím, že jsme jediný stát v Evropě, který ji má. Další majstrštyk, který obletěl svět, se podařil, když jsme našli nosorožčí rohy v zásilce z Prahy do Hanoje. Ty rohy byly zalité v pryskyřici a ukryté v cívce drátů. Veliká obtočená cívka drátu, uvnitř spousta pryskyřice a v tom rohy. To byl hodně dobrý úkryt.
Jaké jsou naopak nejklasičtější úkryty?
Pod oblečením. Pašeráci k tomu mají různé kapsičky, pásy, vestičky, podprsenky a podobně. V tomhle směru byl vítězem roku chlapík z Austrálie, který měl pod kalhoty na lýtkách přivázané plátěné pytlíky a v nich královské kobry. Představte si, že si v letadle sednete vedle takového magora. Super, ne? Tohle se tedy naštěstí nestalo u nás, ale nikdy nevíte.
Kosti a šlachy dvou kriticky ohrožených zvířat, zpracované pro potřeby jihoasijské medicíny do formy prášku. Původ prášku museli ztotožnit až genetikové a rozbor DNA.
Zajištěné vysušené a prosolené kůže se musejí opatrně rozbalit. „Do poslední chvíle netušíte, jestli před sebou máte krokodýla, nebo zbytek nosorožce.“
To zní dost divoce.
Pak tady byl případ z Francouzské Guyany, kdy měl chlápek ve slipech kolibříky. Nic proti gustu, ale když si vezmete, jak dlouhý a ostrý zobák kolibřík má. To není moc příjemná schovka.
Jak kreativní jsou pašeráci v případě zavazadel?
Najdete vše možné. Kufr plný želv, dva roky zpátky našli v Thajsku v kufru uspané tygří kotě, s ovázanou tlamou. Naši zase našli uspaného kočkodana ovázaného izolepou. Já si nedovedu představit, co by se stalo, kdyby se to zvíře na palubě probudilo. Australané měli hady ukryté v sádrových trpaslících. Některé ty metody jsou neuvěřitelně vynalézavé, jiné jsou na Darwinovu cenu. Většinou je to ale klasika: dětské batůžky, kufr s dvojitým dnem.
Jede se spíš na kvantitu, nebo kvalitu?
Když jedete na kvantitu, většinou moc nekoukáte, kolik vám toho umře. Ale když vezete papouška za statisíce, dáte si zatraceně dobrý pozor, aby vám cestou nechcípl. Pašeráci většinou neumí zvířata dobře uspávat. Osm hodin vám v klidu během letu v příručním zavazadle nevydrží. Většinou ptákům zalepí zobák, aby nedělal kravál. Když se to veze v příručáku, trošku se narkotikem přispí před přistáním. Pro zvířata to nijak komfortní samozřejmě není.
Tato práce se nesmí brát osobně
Jak vás tato práce změnila?
Stanete se podezřívavý. To máte jako u policajtů. Naučí vás to hledět na lidi s nedůvěrou. Jeden policejní major kdysi v této souvislosti říkal, že každý chovatel je potencionální pachatel a je podezřelý až do té doby, než se mu prokáže vina či nevina. Ano, koukáte na lidi a čekáte, že tam bude nějaký problém. Musíme být podezřívaví. Kdybychom byli důvěřiví, jsme k ničemu.
Když už se někdo pokouší nakonzervovat solí nelegálně uloveného medvěda v mrazáku, neměl by zapomenout chladící zařízení nakonec zapnout.
Pytel plný tygřích kostí představuje pro zaměstnance Inspekce smutnou praktickou zkoušku ze zvířecí anatomie. Musí kůstku po kůstce seskládat, kolik tygrů padlo pytlákům za oběť.
Jak vaše kontroly berou ti, na něž směřují?
Lidi to berou tak, že je to naše osobní zvůle. Ale my jsme zaměstnanci státu.
Vynaložíte ohromné množství energie na dopadení a usvědčení pašeráka a on se za pár let vrátí zpátky do branže. Není to demotivující?
První věc, kterou se inspektor musí naučit po zákonech a správném výkonu profese, je, že se s prací nemá vnitřně ztotožňovat. Protože se stane, že prohrajete. Neprokážete vinu, soudce to shodí ze stolu, to se děje. A vy do toho nemůžete jít osobně, není to jen váš boj.
Ale naštve to.
Samozřejmě, to je stejné jako u policajtů. Důležité je, že my jsme udělala maximum. Že to další článek řetězu pokazil, je sice smůla, ale nesmí vás to semlít. Spousta lidí se s tím ale nedokáže vyrovnat. Aby to opravdu fungovalo, museli by dobře pracovat všichni. Stačí, aby to dělal někdo mizerně nebo byl zkorumpovaný, a celá pyramida se hroutí.
Když jste to nakousla tak zpříma, nemůže korupce zasáhnout i vaši inspekci?
To určitě ne. To proto, že když jsou lidi do své práce nadšení a věří jí, zkorumpovat se ani moc nedají. Třeba mě se za třiadvacet let nikdo nepokusil uplatit. Myslím, že z nás to nadšení tak čiší, že to raději nikdo ani nezkouší. Navíc konkrétně na našem oddělení je nás tak málo, že si všichni vidíme do karet. Není to ani technicky možné. Na každém případu dělá víc lidí, takže by šlo hned vidět, kdyby to někdo chtěl řešit nějak nestandardně.
Krajta vám zuby nafiletuje ruku
Tak i tak je vaše práce náročná. Umíte přijít domů a pověsit ji na hřebík?
Snažím se o to. Není to úplně snadné, ale časy, kdy jsem si domů nosila práci na víkendy a pracovala do noci, to už je pryč. Zápasíte s únavou, nedostatkem energie. Hrozí vám, že vyhoříte. Ano, byly časy, kdy člověk jel nonstop, ale to nejde pořád.
Řekla byste, že je to nebezpečná práce?
Stát se může ledacos. Otevíráte bedny a kufry a ne vždycky víte, co na vás čeká uvnitř. Kolegyni jednou pokousali hadi, krajty. Mláďata jsou všeobecně kousavější, starší jedinci jsou klidnější. Ošetřili jsme ji a ani ne za pět minut ji kousla druhá do druhé ruky. Celníci říkali, že by měla dostat příplatek jako bolestné. Já říkám, že jí strhnu odměnu, protože je nešikovná.
Ale trest si už odnesla, kousnutí od krajty nebude žádný med.
S krajtama je legrace. Nejsou jedovaté, musíte jen počkat, až vás sama pustí. Jde to proti instinktu, držet a čekat. Ale musíte, krajty mají totiž zuby jako žiletky, když ucuknete, hezky si nafiletujete ruku.
A váš osobní zážitek?
Kolegové dodnes škodolibě vzpomínají, jak jsem kontrolovala medvěda. Medvědům se dávají identifikační mikročipy za krk. Jenže když medvěd dospěje, má tam tukový hrb a ten čip je už pěkně hluboko, takže ho nepřečtete. Objížděli jsme toho medvěda čtečkou a pořád nic. A Slováci, kteří ho přivezli, tvrdili, že ten medvěd by měl být z cirkusu a majitel ho nechal vykastrovat. Takže jsme se museli aspoň podívat. Majitel ho před námi nechal svalit na záda, a já mu musela začít prohmatávat chlupy mezi nohama, jestli to tam najdu, nebo ne.
Před dvěma lety zadrželi čeští celníci pašeráka sloních klů:
25. července 2014 |
