Chovu plazů a ještěrů se věnujete už jednatřicet let. Co vás k nim dostalo?
Hadi se v mém životě objevili až na střední škole, choval je známý spolužačky. Tehdy jsem měl zkušenosti s křečky, morčaty, rybičkami a papoušky, ale s hady ne. Po nějaké době jsem rodičům řekl, že si vyberu peníze z knížky a koupím si zvíře. Jaké, to jsem jim radši neřekl. Naši pak byli poměrně v šoku.
Jaký byl váš první plazí chovanec?
Hroznýš královský. Když jsem si ho pořizoval, udělal jsem chybu. Dostal jsem na výběr ze dvou kousků a ten první mě kousnul. Toho tedy nechci, řekl jsem si a vzal si toho klidnějšího. To už bych dnes rozhodně neudělal. Šest let s ním pak byly jenom problémy, protože nechtěl žrát. Pak následovali další hadi, užovky červené, krajty… Už to jelo.
Kolik máte doma zvířat dnes?
Je to dost pohyblivé, momentálně asi dvě stovky hadů, kolem šedesátky ještěrů a stovky pavouků. Nárazově se to mění, včera se mi narodilo patnáct hroznýšovců duhových.
Kolik chováte jedovatých nebo nebezpečných hadů?
Mám zmiji růžkatou, dvě zmije rohaté, jednu kobru a dva chřestýše. To mi momentálně stačí. Jedovaté hady mám jen pro zatraktivnění výstav, je to něco, co lidi v zoo nevidí. Hlavně potřebuji samozřejmě komerční druhy, které můžu snadno množit a prodávat. Když přijde rodinka, že by si ráda pořídila nealergenního domácího mazlíčka, není mi k ničemu, mít tu patnáct kober a nabídnout: „Pro začátek bych vám doporučil krásnou, malou kobřičku, podívejte, jak pěkně se vám staví.“
Krajta se mi pokoušela spolknout ruku
Profesionální chovatelV jeho dvoupokojovém bytě ve Veselí na Moravě má vše své místo. Musí mít, jinak by se do něj nevešly desítky hadů, ještěrů a pavouků či boxy na odchov cvrčků. Karel Zavadil (1977) je nadšeným profesionálním chovatelem, jehož živí pořádání výstav, přednášek a odprodej zvířat z vlastních odchovů. |
Byt máte plný akvárií s hady, pavouky, ještěry. Chodí k vám návštěvy rády?
Většinou si sem chodí vybrat zvíře. Jednou tu byla zvědavá a velmi vyvinutá paní s manželem. Pán postával v klidu, trochu znuděně, u okna, jeho družka se tu rozplývala. Nejvíc jí učarovala pestrobarevná korálovka, jestli prý si jí může pohladit nebo dát za krk. Proč ne? Jenže korálovka je opravdu rychlý had, takže najednou šup, zmizela jí ve výstřihu. To bylo najednou řevu. Chvilku jsem počkal, co na to pan manžel, pak jsem se jal korálovku lovit. Asi nepřiměřeně dlouho, protože na kafe už nepřišli.
Co na vaše chovatelské nadšení říkají sousedi? Neutekl vám nikdy některý z vašich svěřenců?
Se sousedy vycházím dobře a ani žádný útěk se u mě neodehrál. A co si budeme povídat, nic takového se ani stát nesmí. Prostě nesmí a nestane.
Takže vaše sbírka nebudí zděšení?
Občas se něco přihodí, samozřejmě. Jednou jsem krmil kuřátky asi třicítku mladých krajt, byla to už taková mechanická práce. A najednou se dvě mršky zakously do téhož kuřete. Odtrhoval jsem je od sebe, ale protože mi ruce byly cítit po kuřatech, jedna krajta se mi zakousla do prstu.
To nezní zrovna příjemně.
Popravdě, bylo to zábavné pozorovat, jak mi škrtí prst a jak mě začíná polykat. Byl jsem zvědavý, jak jí to půjde, protože už narazila na dlaň. A najednou se rozezní domovní zvonek. Jdu otevřít, krajtu pořád na ruce, tam pošťačka. No, doporučenku na dopis jsem musel podepisovat levou a pak mi stejně chvilku nechodila pošta.
Doma tedy máte šest jedovatých mazlíčků. Máte k dispozici séra a protijedy, pro nejhorší případ?
Momentálně žádná séra nevlastním. Hlavně proto, že jsou hrozně drahá a špatně se shánějí, v Česku je obtížné získat sérum na obyčejnou zmiji obecnou. Navíc činí jejich respirační doba jen něco kolem šesti až sedmi měsíců. Pak je můžete vyhodit. Není to praktická věc.
Jedovatý had vás nikdy nepokousal?
Nikdy se mi to nestalo.
Co dělat, kdyby k tomu došlo?
Kdyby vás uštkla například kobra, máte jenom chvilku. A nejlíp s tím časem naložíte, když lehce naříznete ránu, aby vyteklo co nejvíc kontaminované krve, deset až patnáct centimetrů nad ránou utáhnete a zaškrtíte. V ideálním případě si na triko napíšete, co to bylo za hada, aby se vědělo, jaké sérum vám podat, kdybyste náhodou upadl do bezvědomí. A pak zavoláte záchranku.
Co dál?
Tady na Moravě vás převezou, záchrankou, spíš ale vrtulníkem, na toxikologické oddělení do Brna. Tam se zjistí, jestli jste schopen sérum přijmout, protože kolikrát může být mnohem nebezpečnější než hadí jed. Pokud sérum nemají, volají do Prahy, a když ani tam ne, tak do Mnichova. Tam je centrální banka sér.
Neděsí vás to?
Na posteli všichni umřít nemůžeme. Někdo prostě musí umřít po kousnutí jedovatým hadem, minimálně proto, aby měl bulvár o čem psát. Řekněte, nebude to hezké, až se lidé budou zastavovat a číst si parte, kde bude stát, že „dědeček, otec, bratr zemřel při tragickém neštěstí“, a oni si budou říkat: To je ten blázen, co měl byt plný hadů?
Byznysmeni nám kazí reputaci
Spousta chovatelů žije z příruček a dobrých rad. Vy jste se ale vydal zkoumat život hadů i do terénu, že?
Střední Ameriku jsem už procestoval, Mexiko, Venezuela, Panama, Kostarika… V oné době internet zdaleka nefungoval v takové míře jako dnes. Proto jsem musel odjet odkoukat rady přímo do přírody. Právě tam mě ale především napadla myšlenka, že začnu dělat výstavy. A jimi se vlastně živím dodneška.
Co dělá chovatele úspěšným? Jsou to počty přírůstků, netradiční odchované druhy?
Množství dobře odchovaných zvířat. To, že objedu všechny burzy v Evropě a vysbírám si ty největší špeky, že skoupím tisíc zvířat, to není k ničemu, když mi jich polovina uhyne. Ale pozor, není to otázka kvantity, ale kvality. Důležitá je pohoda zvířat.
Jak se momentálně daří vám?
Letos se mi opravdu nedaří. Trápí mě to, protože já si odchovem a prodejem zvířat vydělávám. A každý chameleon, korálovka nebo užovka, to je vodné, stočné, elektřina, plyn a nájem. Nejsem pokrytec, do zvířat vkládám energii, protože doufám, že z toho něco budu mít.
CITESÚmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) byla sjednána v roce 1973 ve Washingtonu. Jejím cílem je ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin před hrozbou vyhubení v přírodě z důvodu nadměrného využívání pro komerční účely. Úmluva reguluje zejména obchod s exempláři ohrožených druhů získaných z volné přírody, kontroluje však i obchod s živočichy odchovanými v zajetí nebo člověkem vypěstovanými rostlinami druhů, které jsou v přírodě ohroženy. V současné době má úmluva 180 smluvních stran, Česká republika je smluvní stranou od roku 1993 (od roku 1992 jako bývalá ČSFR). |
Co je vaším želízkem v ohni?
Mám tu hroznýše madagaskarské, zvířata, která spadají pod Úmluvu o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) a jejichž odchov by mi hodně polepšil. Bohužel je mám už třetím rokem a pořád nic, nemnoží se. Přitom mají terárko větší než já obývák. Pokud se to ale podaří, bude to pecka. Zatím jsem jen voyer, vždycky když přijde období páření, pokukuju. Pořád marně.
Pomáhá celá ta legislativa, která je s chovem spojená, chovatelům a zvířatům?
Mám s ní velice špatné zkušenosti, nám chovatelům komplikuje život. A je jedno, jestli se jedná o chovatele papoušků nebo hadů. Odchovávat ohrožená zvířata, která spadají například pod CITES, dnes nedokáže každý. Je to kumšt. Řada chovatelů je ale natolik profesně zdatná, že to dokáže. Jenže čeho se jim za to dostane? Popotahování po úřadech, vyhrožováním exekucemi nebo zabavováním zvířat. Úředníci nutí schopné chovatele přecházet takříkajíc do ilegality.
Německo se nedávno rozhodlo, že novou legislativou prakticky zakáže soukromé odchovy zvířat spadajících pod CITES.
Rozhodně to nepovažuji za šťastné řešení. Právě soukromí chovatelé mívají často mnohem lepší výsledky než velké zoologické zahrady. Dohromady mám nejspíš víc hadů než hodonínská, ostravská, vyškovská a olomoucká zoo. Pro ně jsou plazi jen malým zpestřením expozic. A kdo mi s něčím poradí, kdo mi dá dotace, kdo ocení můj úspěšný odchov? Přitom tu často odchovávám zvířata, která nejsou skoro nikde v Evropě k vidění.
Jak si stojí čeští chovatelé ve světě?
Český chovatel, ať už plazů, nebo rybiček, stojí v Evropě hodně vysoko. Jenže pozor, mluvím o chovatelích, ne o kšeftařích a byznysmenech, kteří zvířata za účelem zisku odkupují a prodávají. Těm je jedno, v jakém stavu zvíře pořizují nebo jak si stojí jejich populace v zemi původu, že se jedná o zvířata ohrožená nebo vymírající, že plundrují přírodu. A to pochopitelně kazí dobré jméno skutečných českých chovatelů. Naše práce je velmi těžká. Kolem zvířat v jednom kuse běháte, pořád se modlíte, aby nedostala chorobu nebo infekci. Léčení v domácích chovech stojí totiž statisíce a většinou přináší jen malé úspěchy, protože veterinární medicína je, pokud jde o studenokrevné plazy, dosud v plenkách.
