Třiatřicetiletý Alvand Amiri je příkladem lékaře, který s Českem splynul téměř dokonale. "Jednou se chci na Nový Zéland vrátit, ale s Českou republikou budu stále v kontaktu. Mám tu přátele, léta tu žiji, stýskalo by se mi," popisuje svůj vztah k oběma zemím.
Amiri pracuje v pražské nemocnici na Bulovce. Cesta od protinožců do Prahy vedla přes studium na Univerzitě Karlově. Jako mimořádně nadaný student ji začal navštěvovat už v 15 letech.
Cizinci v bílém pláštiKaždý desátý lékař je ze zahraničí, stále jich přibývá |
"Vybral jsem si Univerzitu Karlovu, protože má dobrou metodiku výuky a více než 600 let starou historii, zatímco v mé rodné zemi mají nejstarší školy 90 let," popisuje kožní lékař.
Do Česka se vrátil, protože podle něj tu není nuda jako v rodném ostrovním státě. Navíc v Evropě je všude blíž. Pokud chtěl z Nového Zélandu do ciziny, musel dvě hodiny letět do Austrálie.
Stát se českým lékařem pro Amiriho podle jeho vlastních slov nebyl velký problém. Vzdělání měl české, takže zbývalo jen oprášit a doučit se češtinu. Jazykovou zkoušku ministerstva zdravotnictví zvládl, i když přiznává, že u české gramatiky se zapotí i dnes. "S pacienty se ale domluvím bez problému, i když ne všechno říkám správně."
Po celou dobu mu pomáhají zkušení lékaři Jana Hercogová, prezidentka Evropské akademie dermatovenerologie, a Jiří Štork, přednosta dermatovenerologické kliniky 1. lékařské fakulty UK.
Nejnáročnější jsou ústní zkoušky v češtině
Odlišně o své práci hovoří šestatřicetiletá gerontoložka Djamilia Momunkulová z Kyrgyzstánu. Ona i její rodina si už v Česku zvykly, jenže kariéru lékařky tu zatím nemá jistou. V pražské Thomayerově nemocnici pracuje rok a před sebou má stále část aprobační zkoušky ministerstva zdravotnictví. A ta pro ni není vůbec snadná.
"Když ji neudělám do tří let, nebudu tady moci dál pracovat, protože pracovní poměr mám na dobu určitou," uvedla.
Momunkulová na rozdíl od Amiriho nestudovala v Česku, ale ve vlasti. Navíc přišla ze státu mimo EU, takže podmínky jsou pro ni daleko tvrdší.
"Ústní zkoušky jsou nejsložitější a lékaři je musí opakovat i několikrát. Utíká nám kvůli tomu čas, peníze, nemůžeme pokračovat dál ve vzdělávání a dostáváme trvale nízký plat jako absolventi," popsala Momunkulová.
Do Česka přišla Djamilia Momunkulová kvůli dalšímu vzdělání a praxi. Stejně jako její čeští kolegové si ale stěžuje na nízký plat a zvažuje odchod do zahraničí. "Podporuji a chápu lékaře, kteří se připojili k výzvě odborů Děkujeme, odejděte," říká.
Lékařem v Česku za desítky tisícJednodušší podmínky u nás mají lékaři z členské země EU. Jejich vzdělání v Česku uznají, musí ale požádat o rozhodnutí k výkonu povolání lékaře na území ČR. K tomu potřebují mimo jiné doklady o vzdělání a znalost češtiny. Za kolek zaplatí dva tisíce korun. Letos ministerstvo vydalo 63 rozhodnutí. Lékaři ze zemí mimo EU musí navíc složit aprobační zkoušku, která může stát desítky tisíc korun a má čtyři části. První dvě tvoří písemné testy, které ověří odborné znalosti a znalosti práva českého zdravotnictví. Třetí zkouškou je pětiměsíční praxe pod odborným dozorem. Čtvrtou je ústní zkouška z češtiny. Za aprobační zkoušku lékaři zaplatí sedm tisíc korun. Z toho čtyři tisíce stojí ústní odborná zkouška. Pokud ji lékař nezvládne napoprvé, platí další peníze - za první opakování 10 tisíc, za druhé a každé další opakování aprobační zkoušky 15 tisíc korun. Letos složilo zkoušku 29 lékařů, loni 22 a předloni osm. |
