„Chodil jsem do školy polní cestou do nedaleké vsi a při tom jsem vídal na obzoru veliký komín jakési narychlo vybudované továrny,” vzpomíná Václav Havel v eseji Politika a svědomí (1984).
„Z toho komína vycházel hustý hnědý kouř a rozptyloval se po modré obloze. A já měl vždycky, když jsem to viděl, intenzivní pocit, že v tom je něco hluboce nepatřičného, protože tím lidé špiní nebe. Byl jsem tím spontánně dotčen a uražen. Zdálo se mi, že se tu člověk nějak proviňuje, že něco důležitého ničí, že svévolně porušuje přirozený řád věcí a že se mu takové podnikání musí vymstít.”
Budoucímu českému prezidentovi tehdy bylo necelých deset let. Nemohl vědět, že “špinění nebe” bude časem ještě mnohem horší. Chrlení kouře z komínů a výfuků dosáhlo maxima až po roce 1948, kdy v Česku zavládl komunistický režim. Nedýchatelná atmosféra nastala jak doslova, tak i symbolicky. Dokonce i hrdinové normalizačních seriálů hulili ostošest.
Žádné zelené šílenství
Dnes už je naštěstí všechno jinak. Podle nedávno zveřejněné analýzy Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) dýcháme ve srovnání s rokem 2000 mnohem zdravěji. „Díky lepší kvalitě ovzduší zemřelo v roce 2018 předčasně v důsledku znečištění jemnými částicemi přibližně o 60 000 osob méně než v roce 2009,” shrnuje EEA. „Pokud jde o oxid dusičitý, je tento rozdíl ještě větší, neboť počet předčasných úmrtí se v posledním desetiletí snížil přibližně o 54 procent.”
Když se chce, tak to jde, dalo by se shrnout. Komu ale můžeme za čistý vzduch poděkovat? Kouřit postupně přestává celá řada někdejších „hříšníků”. Třeba České dráhy, které dědečkovské parní lokomotivy nasazují už jen na nostalgické historické jízdy. Nebo hlavní město Praha. Teplárny, spalovny, městské doprava, to všechno je už dnes vybaveno účinnými filtry a motory s katalyzátory. Žádné zelené šílenství, přivazování k bránám továren, blokování dopravy a rvačky s policií. Všechno se to dá dělat rozumně, ekonomicky a s výhodami pro všechny zúčastněné.
Stokrát čistší komíny
Největším českým znečišťovatelem ovzduší bývaly tepelné elektrárny. Spalováním nekvalitního hnědého uhlí se z jejich komínů do ovzduší uvolňovaly saze, popílek a oxid siřičitý. Výsledkem byl smog a kyselé deště, dvě temné ikony totalitního režimu. Už je to dávná minulost. Polistopadové vlády do nápravy životního prostředí investovaly obrovské peníze. V letech 1992 až 1997 sem šlo až 2,5 procenta hrubého domácího produktu (celkem asi 180 miliard Kč), což bylo nejvíc ve státech OECD. Výsledek? Průmyslové emise se v Čechách od roku 1990 do roku 2000 snížily o 98 procent až na dvě procenta původního stavu. Tedy skoro stokrát.
Řada lidí u elektráren bohužel zaměňuje kondenzační věže a komíny. Z těch prvních stoupá jen čistá vodní pára, která ve vzduchu tvoří efektní obrazce. Z těch druhých nestoupá skoro nic, což dokazují třeba dlouhodobá měření elektrárenské společnosti ČEZ. Emise jsou trvale nižší než předepsané limity. Jak se toho dosahuje?
Kouř z elektrárenských kotlů se nejdřív prožene takzvanými elektrostatickými odlučovači. Ze spalin zachytí až 99 procent sazí, prachu a popílku. Následuje vypírka plynných emisí, která se nejčastěji provádí mokrou metodou s pomocí vápence. U oxidů dusíku dosahuje účinnosti až 70 procent, u oxidů síry až 95 procent. Neskutečná změna!
Elektřina, vodík, hybridy
Ale co kouř z výfuků? Řada z nás si pamatuje oblaka modravého dýmu, která zůstávala za dvoutaktními trabanty a wartburgy. Dnešní auta s katalyzátory jsou technologicky úplně někde jinde, ale i nad nimi se zvolna stahují mračna. Benzín a nafta prostě s ohledem na životní prostředí přestávají být in.
Od přelomu milénia v Česku došlo k rozšíření aut na zkapalněný ropný plyn (LPG) a stlačený zemní plyn (CNG). Obě tato alternativní paliva produkují mnohonásobně méně škodlivin než auta na klasická paliva, což dobře vědí třeba v Pražské plynárenské (PP). Provozují deset plnících stanic CNG a další připravují. Čísla potvrzují, že zájem o auta na čistý pohon zemním plynem v Česku stále roste. V roce 2020 se na stanicích PP prodalo o 14 procent více CNG než v roce předchozím a vzestupný trend pokračuje i letos.
Jaký bude další vývoj? Ekologické nároky zřejmě časem auta s klasickým spalovacím motorem zcela vytlačí. Některé evropské státy plánují jejich zákaz do roku 2030, omezení vjezdu do měst a další tvrdá opatření. Na scénu proto přicházejí vodíková auta, hybridy (poháněné spalovacím motorem i elektromotorem) a elektromobily. Zbavit se kouře z výfuku je výhodné i pro řidiče. Při splnění určitých podmínek jsou například osvobozeni od placení dálniční známky.
V Česku je hlavním tahounem bezdýmných inovací mladoboleslavská Škodovka, což dokazují čísla. V roce 2020 u nás bylo registrováno 5 240 elektromobilů a plug-in hybridů, z toho polovina značky Škoda. Už o rok dříve se na trhu objevil hybridní model SUPERB iV a první elektromobil ŠKODA CITIGOe iV. Letos dorazilo elektrické SUV ŠKODA ENYAQ iV s dojezdem až 536 kilometrů. V roce 2030 hodlá mladoboleslavská automobilka prodávat celosvětově přes 50 procent elektromobilů.
Nezahálejí ale ani další automobilky. Toyota už v roce 2015 představila model Mirai, což v japonštině znamená „budoucnost”. Tohle hybridní auto kromě klasického benzínového motoru pohánějí i palivové články – sofistikovaná technologie, měnící vodík na elektřinu. Podstatné je, že v palivovém článku nic nehoří. Nevzniká tedy žádný kouř ani skleníkový plyn oxid uhličitý. Oproti klasickému elektromobilu navíc není třeba hybrid dobíjet. Plnění vodíkové nádrže trvá jen tři minuty. Dnes je na trhu osm hybridních modelů Toyota od Yaris přes Corolu až třeba po RAV4.
Konec cigaret
A pak jsou tu samozřejmě cigarety. Všichni víme, že škodí, ale laciné agitky jsou k ničemu. Jde zkrátka o jednu z oblíbených civilizačních neřestí, kromě alkoholu, masa, cukru a dalších nezdravých, ale lahodných věcí.
Existuje cesta, jak si to užívat s menším rizikem? Začátkem ledna 2018 ji naznačila neuvěřitelná událost. V britských médiích se objevila reklamní kampaň se sloganem: „Naše novoroční předsevzetí: Chceme se vzdát cigaret”. Místo odpůrců cigaret byla pod kampaní podepsána firma Philip Morris – jeden z největších výrobců cigaret na světě. Zdánlivě je to asi stejně nelogické, jako kdyby si vánoční kapři sami vypustili rybník. Vzdá se snad tabákový průmysl dobrovolně hvězdných zisků? Zásadní omyl – chce si je udržet, ale tak, aby tabák přestal významně škodit.
Podle Phillip Morris budou mostem k budoucnosti bez cigaret tzv. bezdýmné alternativy. Ať už elektronické cigarety, nebo zahřívané tabákové výrobky. Právě na zahřívaný tabák, systém IQOS, už ve světě přešlo přes 19 milionů dospělých kuřáků. Sofistikovaná elektronika, chráněná několika stovkami patentů, umožňuje zahřát tabákovou náplň na přesně nastavenou teplotu do 350 °C. To je příliš málo na to, aby tabák hořel jako v běžné cigaretě, ale dost na to, aby se z něj kromě nikotinu odpařovaly i aromatické složky. Nic nehoří a žádný kouř nevzniká. Ti, kteří se tabáku odmítají vzdát, si tak nezanáší plíce jedovatým koktejlem dehtu, tedy oxidu uhelnatého a desítek dalších karcinogenních látek a neobtěžují své okolí.
Opakovaná nezávislá měření ukázala, že obsah škodlivin z IQOS je až o 95 procent nižší než u cigaret. I zásadní odpůrci kouření uznávají, že je to lepší, než tabákový dým. Dokonce i nejpřísnější autorita v posuzování nikotinových výrobků na světě, americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv, před rokem označila tento produkt za výrobek s modifikovaným rizikem, vhodný pro ochranu veřejného zdraví.
Nad škodlivým dýmem tedy vítězí elektronika, což dokazují čísla. Ke konci loňského roku přešlo z cigaret na IQOS už 417 tisíc Čechů a skoro 300 tisíc z nich odložilo cigaretu jednou provždy. Tabákový koncern plánuje, že v roce 2025 budou bezdýmné výrobky tvořit už přes polovinu jeho čistého zisku. Ostatní výrobci Philip Morris postupně následují. Během příštích let by se tak modrý cigaretový dým měl stát minulostí a cigarety tak čeká možná stejný osud jako petrolejky.
Soused terorista?
Dýmu z cigaret, elektráren i aut se tedy postupně zbavujeme. Úsilí o čisté nebe ale stále kazí lokální topeniště. V českých domácnostech jsou stovky tisíc kamen, krbů a kotlů, které roztápějí stovky tisíc obyčejných lidí. A to je právě ten problém.
Na odstranění dýmu z komína obří elektrárny se podílejí experti z mnoha oborů zavázaných technickými normami, hlídaných měřícími přístroji a kontrolovaných úřady. Majitele kamen v domku na vesnici ale nehlídá nikdo. Stačí použít příliš mokré dřevo či špatný typ uhlí, nevymést včas komín nebo oheň příliš „přidusit” a z komína poletí celá Mendělejevova tabulka chemických prvků.
Nepřeháníme – podle měření jsou lokální topeniště v současné době jedním z největších znečišťovatelů ovzduší. Na emisích tuhých látek se podílejí ze 78 procent, u jedovatého benzopyrenu dokonce z 98 procent. Stačí mít za souseda člověka spalujícího odpadky, nebo ještě hůř šetřílka. „Proč bych investoval do moderního kotle s vysokou účinností spalování?“ říká si takový spoluobčan. „Však tyhle kamna hřály už našeho dědka…“
Jediná kamna, která často patří spíš do technického muzea, dokážou v době inverze zamořit ovzduší v celé vesnici. Teroristé tedy žijí mezi námi, a často jsou to hodní a milí sousedé.
Kdy se svezeme vodíkovým vlakem?
V listopadu 1838 se na našem území rozjela první parní lokomotiva. Stalo se tak na trati z Rajhradu do Brna a šlo o pokusnou jízdu. Už o rok později byla pro veřejnost otevřena dráha z Vídně do Brna. Parní lokomotivy u nás pak jezdily 141 let – do roku 1980, kdy byly vyřazeny z pravidelného provozu. Dnes se s nimi setkáme už jen na občasných historických jízdách. Dýmající parní stroj vypadá romanticky, ale jezdit jím jinam než na staromilský „mašinkářský” výlet byste jistě nechtěli. Nejen proto, že se z komína valí černý sloup dýmu a jisker.
Do minulosti ale pomalu míří i naftové (dieselové) lokomotivy, které ty parní před více než čtyřiceti lety nahradily. Jsou nehospodárné, ale hlavně kouří. Vzduch zamořují chemickým koktejlem jedovatých a rakovinotvorných látek a skleníkových plynů. Stejně jako třeba v elektrárnách a průmyslu je i na železnici trendem dekarbonizace, tedy odklon od fosilních paliv. Naftové lokomotivy zmizí stejně jako zmizely ty parní.
V příštích dvaceti letech je českých i evropských tratích postupně nahradí alternativy přívětivějšími k životnímu prostředí. Jaké?
V Česku je dnes elektrifikováno jen 34 procent délky železniční sítě, což je ve srovnání se sousedními zeměmi jen zhruba polovina. Elektrifikace tratí bude jistě pokračovat. Souběžně s ní se ale objeví i vlaky poháněné vodíkovými palivovými články. Jak už víme z vodíkových aut, v palivových článcích v nich nehoří a tedy ani nekouří. Energie vzniká elektrochemickou reakcí a „odpadním produktem” je čistá voda.
V Německu už tahle bezemisní budoucnost šetrná k životnímu prostředí začala. Loni na podzim tamní dráhy (Deutsche Bahn) spojily síly se společnostmi Siemens Energy a Siemens Mobility. První s pomocí „zelené” energie z obnovitelných zdrojů vyrábí vodík. Druhá vyvinula takzvanou regionální železniční trakční jednotku. Pod tímhle složitým souslovím si můžeme představit vlak poháněný vodíkem. Ve spojení se speciálními plnícími stanicemi vznikne bezemisní dopravní systém, který se začne testovat v regionu kolem města Tübingen.
Za pár let vodíkové vlaky jistě dorazí i na české koleje. Nádrže s naftou v depech nahradí plnící stanice s ekologicky vyráběným plynem. Cesta vodíkovým vlakem možná nebude tak romantická jako v době parních lokomotiv. Strojvedoucí nebude pod bafající kotel házet lopatou uhlí ani doplňovat vodu, píšťala nebude kvílet a z komína mašiny nepoletí černý dým. Pasažéři se ale do cílové stanice dostanou rychleji a navíc s pocitem, že svou cestou nepřispívají k ničení přírody.
