Je vám dvaasedmdesát let a stále aktivně závodíte. Jak se udržujete v kondici a jak často trénujete?
Během zimních měsíců trénuji nejméně dvakrát nebo třikrát týdně ve fitku a pak samozřejmě i v krytém bazénu. Když začíná léto, mění se i můj trénink, je daleko pestřejší, trénuji každý druhý den. Opět jsem začal skákat z desetimetrové věže. V letošním roce jsem byl na švýcarském šampionátu v high divingu. Konečně tam zavedli seniorskou kategorii! Skákal jsem tam ze šestnácti metrů.
Nedostavil se s věkem pocit strachu?
Vůbec! Mám ještě druhý koníček, tím je paragliding. Začal jsem se mu věnovat, když mi bylo 66 let a docela jsem se zlepšil. Mám poměrně nízký pud sebezáchovy a nemám strach, kvůli tomu už došlo k pár komplikovaným situacím a malým haváriím. Ale díky tomu, že jsem ve formě, jsem se z toho rychle zase dostal.
Pro Číňany je skákání drezura, pro mě jen radost
Jak se změnilo skákání do vody od doby, kdy jste začínal?
Skákání je nyní atletičtější a akrobatičtější. V roce 1977 jsem skákal nejtěžší skoky ze tří metrů, tři a půl salta dopředu a dvě a půl dozadu. To by mi dnes na mezinárodních soutěžích už ani nestačilo na kvalifikaci. Způsob skákání hodně změnili Číňané, ti procházejí drezurou. Já jsem rád, že pro mě bylo skákání vždycky radost.
Highjump 2019Letošní, dvacátý ročník Highjumpu v zatopeném žulovém lomu v Hřiměždicích se koná v pátek 2. a sobotu 3. srpna. |
Skákat jste začal ve čtrnácti letech. Co na to vaše matka?
Moc nadšená z toho maminka tenkrát nebyla. Nejdříve jsem trénoval skoky ve Vídni v plovárně Amalienbad, za pár měsíců jsem byl nejlepší ze skupiny. Skákal jsem ze skokanské věže, po půl roce už jsem zkoušel dvojitá salta. Přišly však zdravotní komplikace, po osmi měsících mi praskl bubínek v uchu a musel jsem si dát několikaměsíční pauzu. Rakouským mistrem v kategorii mládeže jsem se stal v sedmnácti letech a v devatenácti jsem byl mistrem Rakouska ve skoku z deseti metrů.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Vrcholem mé skokanské kariéry byl rok 1974. Skoro jsem tehdy skočil limit evropského mistrovství. Myslím, že ty závody ovlivnil jeden rozhodčí, který mě neměl zrovna v lásce… Další úspěchy přišly i potom, v roce 1977 jsem se stal mistrem v regionu Bodamské jezero. V roce 1987 jsem byl mistrem Švýcarska ve skoku z věže. Mnohokrát jsem byl na druhém místě v kategorii Elite ve skoku z věže. Vyskákal jsem také mnoho prvních míst na seniorských mistrovstvích světa ze všech výšek. Od devadesátých let jsem se dobře umísťoval ve švýcarském Cliff Diving Cupu v údolí Maggia.
Měl jste někdy nějaký skokanský vzor? Kdo to byl a proč?
Nejlepšími skokany na světě byli v mé době Greg Louganis a Dimitrij Sautin. A já je samozřejmě obdivoval. Ale vlastně jsem o nich nepřemýšlel jako o svých vzorech. Na to byli příliš dobří… Ale určitě mě jejich skoky inspirovaly. Později jsem byl jako funkcionář na velkých soutěžích v Rakousku, a tam jsem viděl skokany z Ruska a z USA, kteří předváděli něco neuvěřitelného. Tam jsem litoval, že jsem nezačal skákat ještě dřív…
Letos vás uvidíme na hřiměždickém Highjumpu. Letos se koná podvacáté. Pamatujete si svůj první? Jaký byl?
Od roku 1995 jsem byl vždy v Maggia Valley, pokud jsem nebyl zraněný. Tam jsem také poprvé slyšel o Highjumpu, a v roce 2012 jsme se na něj se synem vydali. Chtěli jsme se podívat a taky zapojit do soutěže. Tenkrát vyhrál překvapivě Curdin Roseney z 16 metrů díky skoku, který nikdy předtím neudělal. Jsem velmi nadšený, že zde můžu skákat, podpora diváků je neuvěřitelná.
Co se vám vybaví, kdy se řekne Highjump?
Radost. Dokud se můžu připojit, baví mě žít. Je pravda, že každý rok si na mně závod vyžaduje víc tréninku a přípravy, ale o to větší výzva to pro mě je.
VIDEO: Reportér Matěj Smlsal, který má ze skoků do vody strach, se v Hřiměždicích pod dohledem highjumpistů učil skákat z největší houpačky v Česku:
