Pětasedmdesát mužů je naskládáno kolem své hájené cennosti, vztyčeného stožáru. Na jeho vrcholu stojí hráč s přízviskem „ninja“. Úkolem obránců je hájit svůj stožár, udržet ho vztyčený navzdory nájezdu nepřítele.
A ten bývá ničivý. Promyšlený a ničivý. Každý ze sedmapadesáti nájezdníků má svou úlohu. Tou univerzální je zaměstnávat obránce, napadat je, roztrhovat je z chumlu kolem jejich svatyně. Speciálnější úlohu mají ti, kteří se do chumlu zapojí – aby se stali živými schody. Po jejich zádech a hlavách musejí ke kládě vyběhnout jejich kolegové, finální útočníci. Jejich úkolem je navzdory ninjovým kopancům kládu vyvrátit, vychýlit z kolmé pozice alespoň o třicet stupňů.
Tento chladný popis by neměl zastřít, že se to celé neobejde bez soubojů tělo na tělo. Bez úderů pěstmi, lokty, bez strhů, bez kopání.
Tradice, rituál
Podle historika sportu Minoru Macunamiho, kterého zpovídal list The New York Times, vznikla hra zřejmě spojením rekreačních lidových her jako sao nobori (šplhání na tyč), hata tori (dobývání vlajky) a tsuna nobori hata tori (šplhání na tyč a ukořistění kusu látky) v devadesátých letech devatenáctého století. Vzniknout měla v roce 1928. Její historie je však nejasná, podle jiných zdrojů, jak připomíná server The Culture Trip, měla hra mít premiéru v roce 1945 a měla sloužit k přípravě japonských vojáků do bitvy.
Tak, či tak se stala tradiční soutěží na mnoha japonských školách. Dodat však musíme, že hodně z nich ji kvůli brutalitě svým studentům zapovědělo. Jednou z těch, které si ji uchovaly, je například střední škola Kasei, založená v roce 1871. Jedna z nejlepších v Japonsku, s prestižním renomé. Bo-taoši je v ní rituálem.
„Od svého prvního roku ve škole jsem pozoroval starší spolužáky. A představa bo-taoši byla v centru všeho. Je to tradice,“ citoval The New York Times Makota Nakagawu, studenta Kaisei.
Jenže je to drsná tradice. Nese s sebou nejen rozbité nosy, ale i otřesy mozku, zlámané nohy, lícní kosti, dokonce i obratle. Mnozí studenti končí po bitvě u zdravotníků navzdory helmám a chráničům kolen.
Jednoduchá pravidla, pestré strategie
I když se zdá následující vývoj chaotický, každý ví, co má dělat. Nejbližší řady kolem stožáru ho drží vztyčený, kruhy kolem nich se snaží zůstat tak stabilní, jak mohou, aby je útočníci nenarušili. Speciální úlohu mají ti, kteří se snaží vyhodit útočníky, kteří se do skrumáže kolem tyče dostanou, zase ven. A nájezdníci se snaží řady obránců prorazit a nastavit svá záda pro to, aby po nich mohli jejich kolegové vyběhnout k tyči a sklátit ji.Jak jsme již prozradili, proti sobě stojí 150 a 150 mladých mužů. Polovina z nich má roli obránců vlastního stožáru, druhá půlka útočí na svatyni nepřátelského týmu. Po úvodních rituálech a skandováních dají družstva signál, že jsou připravena k řeži.
Bezhlavý masakr je to však jen zdánlivý, strategie je třeba. Některé týmy volí frontální útok, jiné napadají obranné kruhy postupně, na mnoha místech. První vlna útočníků dělá prostor, druhá skáče přes hlavy všech, aby se chytila stožáru. Třetí vlna se chytá jejich nohou, aby je a s nimi i stožár tahala k zemi. Taktiky se tají, nahrávky her jsou podrobovány debatám a zkoumáním.
Verze hry praktikovaná ve vojenských akademiích je přitom ještě drsnější. Obránci při ní stojí ramenou svých druhů. Útočníci po nich šplhají nahoru a ninja balancující na vrcholu klády je skopává.
V každém případě je hra brutální. A počet zranění roste. Mezi lety 2005 a 2016 stoupl o 52 procent. Částečně to lze vysvětlit tím, že se úrazy častěji a pečlivěji hlásí, částečně tím, že se stále častěji utkávají na jedné straně vysportovaní studenti, na druhé pohybu neuvyklí mladí muži. „Promíchávají se studenti, kteří jsou ve sportovních klubech, a ti z literárních a uměleckých klubů,“ líčí Satoshi Matsumoto, absolvent školy Kaisei a lékař, který dělá při hrách dobrovolníka. A přiznává, že je pozoruhodné, že nedochází k fatálním zraněním.
Školy, v nichž se tento sport pořád ještě praktikuje, každým rokem pravidla upravují, aby byla bezpečnější. V samotné Kasei se doba hry zkrátila ze dvou minut v roce 1998 na současných 90 sekund. A především, délka rozběhu, který mají útočníci k dispozici, se zkrátila ze třiceti metrů na deset.
