Celá Velká Británie mu říkala žoviálně Alfie, před to však předesílala přízvisko „Nepolapitelný“. Nebo také Alfie Houdini. To proto, že jeho způsoby, jak se prodrat zpoza vězeňských mříží, byly skutečným eskamotérstvím, doopravdovým uměním. Vztah veřejnosti k Alfredu Hindsovi byl však prostoupen i něčím jiným než fascinací jeho kuráží. Lidé se též dmuli sympatiemi k útěkářově neúnavné snaze očistit své jméno od zločinu, který, jak tvrdošíjně říkal, nespáchal.
Odmala útěkářem
Narodil se v roce 1917 a dětství poznamenalo celý jeho život. Bylo pro něj škaredou šmouhou, nevlídnými roky, spíše noční můrou než obdobím radosti. Jeho otec byl ilegálním sázkařem a malý Alfred mu v riskantní živnosti musel pomáhat. Jeho úkolem bylo hlídat na ulici, a když se objevil policista, obdarovat ho deseti šilinky, aby přivřel oči, přešel na druhou stranu a nechal jeho otce v klidu dokončit práci.
Kromě sázkaření však jel pan Hinds i v jiných obchodech, které si se zákonem rozuměly ještě méně. Za loupež dostal tělesný trest deseti ran – a onen verdikt se mu stal osudným. Během výkonu trestu zemřel. Malý Alfred putoval do sirotčince, kde se domohl prvního zápisu do svého seznamu útěků. Když dveřmi ústavu zdrhl na svobodu, bylo mu pouhých sedm let.
Venku našel volnost, ale též syrové podmínky. Malý kluk neměl, ke komu by šel, musel se o sebe postarat sám. Malými krádežemi. Chytli ho a poslali ho za ně do vězení pro malé delikventy. Samozřejmě v něm nezůstal, zase utekl.
Na svobodě se protloukl až ke svým dvaadvaceti letům, pak se měl ocitnout v hledáčku zákona znovu. Vlastně to byla jeho nalezená matka, kdo měl oplétačky s paragrafy, Alfred však odmítal spolupracovat s policií – a když nechtěl na matku udávat, skončil ve vězení. Ven se dostal ve vojenské uniformě, armáda jej povolala ke službě v druhé světové válce. Dezertoval i z ní, to když mu velitel odmítl dát dovolenku, aby mohl jet obhlédnout svůj dům, postižený bombardováním. Chytli ho, u jednotky však zůstat nemínil – takže ano, připsal si svůj další útěk. A po lapení zase další vězení, tentokrát za účast na černém obchodu.
Pak, po válce, jako by se však něco zlomilo. Nastoupil lepší život? Zdálo se, že ano, Alfred se oženil se slečnou Peg, pořídili si domek v Berkshire, se svým bratrem dokonce vlastnil firmičku na demoliční práce v Londýně. Byly to klidné roky. Jenže jich nebylo mnoho. V roce 1953 mu porce klidného života vyměřená osudem vypršela.
Alfieho bych neudala
Onoho roku se v londýnské hospodě seznámí s cizími muži, kteří mu nabídnou prodej koberce, pokud jim půjčí auto, dovezou mu ho. Auto půjčil, oni se nevrátili, začal tušit levotu a ohlásil na policii, že mu vůz zmizel. Tak aspoň události líčila jeho verze. Problém byl, že když se jeho auto našlo, policie ho začala spojovat s loupeží šperků za 90 tisíc liber, k níž došlo v tentýž čas. Důkazy proti němu žaloba neměla, na noc, kdy k loupeži došlo, mu poskytovala alibi jeho žena i jeho soused, přesto ho soudce poslal do vězení. Na dvanáct let. Jako „nejnebezpečnějšího zločince“ země.
Alfred se však nemínil vzdát. O svém případu napsal brožuru, která zaujala několik poslanců, o obnovu soudu žádal ministra spravedlnosti. Když se vše ukázalo jako marné, rozhodl se připsat na svůj seznam útěků další položku.
Venku chvíli žil s Peg a jejich dvěma dětmi v Claphamu, pak se však odstěhoval do Dublinu, vydával se za anglického podnikatele. Především však dál, soustavně pracoval na své kauze. Ze své ilegality posílal články do novin, psal institucím, ale hlavně se vzdělával. Umanutě, trpělivě louskal právní učebnice, soudní knihy, zákony. A šlo mu to, později se ukáže, že se stal výtečným právníkem.
Studia mu však po 248 dnech na útěku překazila policie, pan Hinds tak putuje znovu do vězení. Znovu se dožaduje očištění svého jména, trvá na své nevině – a odmítá přijmout existenci za vězeňskými mřížemi. Když je eskortován do soudní budovy k procesu, který vyvolal, předstírá, že potřebuje na toaletu, tam však do kabinky lstí vmačkává dvoučlennou eskortu, kterou tam zamkne a soud v klidu opouští.
O pár hodin později je bohužel zatčen na letišti, protože zaměstnankyně u přepážky měla za to, že je mužem, který byl aktuálně hledaný pro vraždy v Bristolu. „Kdybych bývala věděla, že je to Alfie, nikdy bych policii nevolala,“ litovala prý své občanské horlivosti později. Ano, Alfred Hinds již byl v té době britskou celebritou, díky svému úsilí o napravení justičního omylu i svým útěkům. Teď však putoval zpět do vězení, tentokrát v Chelmsfordu. Ani tady nechtěl zůstat, utekl se spoluvězněm. Pokořit museli šestimetrovou zeď s ostnatým drátem.
Další pobyt na svobodě trval dva roky, úspěšně obchodoval s auty a dál usiloval o omluvu státu. Kromě mnoha napsaných textů a dopisů dokonce poskytl rozhovor. Ono intermezzo na svobodě skončilo, když byl v únoru roku 1960 zatčen v Dublinu. Jeho boj však ne, zpoza mříží posílal dopisy poslancům i články do novin, navštěvovali jej novináři.
A pak mu příležitost vyšla vstříc. Jeho osobní nepřítel detektiv Herbert Sparks, který jej v roce 1953 zatkl, si totiž troufl na Hindse vyšlápnout sérií článků nazvanou „Železný muž vysvětluje, jak napálil Krále útěků“ pro Sunday Pictorial. Slova té vaší útěkářské celebrity o vlastní nevině jsou lži, metal čtenářům do očí detektiv. A Hinds se výzvy chopil: když policistu zažaluje o urážku na cti a vyhraje, očistí tak vlastně své jméno od loupeže.
Byl to velký proces, začal slovy, která vyhlašovala válku: „Muž jménem Hinds je nevinný a pan Sparks to ví.“ Vinila detektiva z protiprávního zatčení! Hinds byl v nejlepší formě, brilantně zúročoval perfektní znalost paragrafů i jejich výkladů. Ostatně, jeden ze soudců o něm kdysi prohlásil, že zná všechny aspekty práva lépe než všichni ostatní v soudní síni.
Spor vyhrál. Sparks mu dokonce musel vyplatit 1 300 liber. A ministerstvo spravedlnosti promptně nařídilo věznici, aby Hindse propustila.
Král
Život na svobodě strávil Hinds bojem proti justičním omylům. Svůj příběh shrnul v knize Pohrdání soudu, vystupoval jako řečník, kritizoval anglický právní systém. Byl členem Mensy, dokonce sekretářem jedné její pobočky.
A o rošťácký talent nepřišel. Když jej v roce 1967 pozvala na debatu westminsterská univerzita, tamní studenti jej unesli z posezení v baru na kolej, kde jej chtěli zamknout. Viděl někdo větší šprým, než napálit Krále útěků a uvěznit ho? Alfie však prý tehdy neselhal. Své únosce oklamal – a v místnosti zamkl on je.
Zemřel v roce 1991.
