1. Fretky v kalhotách
Začneme zostra. Angličtí horníci, kteří tuhle svéráznou zábavu znovu objevili v sedmdesátých letech minulého století, byli totiž evidentně drsní hoši. Celá legrace spočívá v tom, že nad kotníky pevně svážete volné, plandavé kalhoty tkanicemi, šoupnete do nich dvě fretky, do každé nohavice jednu, a nahoře v pasu uzavřete druhý možný únikový otvor páskem.
Pak jen čekáte. Co nejdéle. Aby nebylo pochyb, o co jde, říkají pravidla, že soutěžící nesmějí mít spodní prádlo a fretky nesmějí mít otupené zoubky. A aby bylo jasno, co "sportovci" podstupují, prozraďme, že jeden z největších fretkových sekáčů světový šampion Reg Mellor zavedl tradici soutěžních bílých kalhot. Ano, je na nich pak lépe vidět krev.
Jinak prý tato disciplína nevyžaduje žádné zvláštní dovednosti, stačí ukrýt penis mezi nohy a držet. Zakousnutou fretku se mohou soutěžící snažit rukama přes kalhoty odtrhnout, s ohledem na pevnost jejího stisku to však není lehká věc.
Podle jedné z verzí má disciplína kořeny v tom, že se fretky používaly tak jako psi norníci. Protože to však bylo výsadou pouze bohatých Angličanů, schovávali si údajně pytláci své nelegální fretky právě v kalhotách a tamtéž je údajně na lovech ukrývali před deštěm a chladem svým pánům sluhové.
V roce 1972 činil zaznamenaný rekord pouhých 40 sekund, výkonnost soutěžících šla však záhy rychle nahoru. Jen o pět let později již vydržel jistý Edward Simpkins s fretkami v kalhotách pět hodin a deset minut, aby ho v roce 1981 o šestnáct minut překonal již zmíněný Mellor. Mimochodem, ten o svých zvířecích "partnerech" prohlásil, že umějí být "kanibaly, tvory, kteří žijí jen pro zabíjení, kteří by vám vyžrali oči, aby se vám dostali k mozku". Aktuální rekord je tři roky starý a činí pět a půl hodiny. Angličtí kreativci se snažili zavést i ženskou obdobu celé švandy, při níž si měly dámy strkat zvířata do halenek. Ne, neujala se.
2. Králičí parkur
Zatímco u první položky v našem výčtu jste nejspíš skřípali zuby, druhá pohladí. Králičí parkur je jistojistě jedním z nejroztomilejších zvířecích sportů. Trénovaní mazlíčci při něm skoky překonávají obtížené překážky vlastně stejně jako koně v tradičním parkuru.
Sport má kořeny ve Švédsku sedmdesátých let a nehodí se k němu všechna králičí plemena. Příliš malá mohou mít problém se zdoláváním dlouhých překážek, příliš velká zase dopadají velkou vahou na přední nohy, což může vést ke zraněním. Králíci s dlouhou srstí mají špatný výhled. Ideální jsou svalnatí borci s dlouhýma nohama a dlouhým trupem, kteří mohou při panáčkování správně zhodnotit překážku, aby se přes ni dostali.
3. Ať se práší za ulitou
Napětí ale neposkytuje jen rychlost a hbité kousky na trati, pečlivá pozornost vládne publiku i při závodech tvorů, kteří si na rychlost nepotrpí. Šnečí závody se konají po celém světě, ale nejpopulárnější jsou ve Spojeném království. Odehrávají se v kruhové oblasti a vyhrává ten závodník, který urazí vzdálenost od středu ke kraji, obvykle má kolem 33 centimetrů, nejrychleji.
Ze závodů bývají vyloučeni obří šneci, jak poznamenává web snailracing.net, a světový rekord drží už osm let šnek Archie. Trať o délce 33 centimetrů zdolal na mistrovství světa v anglickém Conghamu za pouhé dvě minuty.
4. Ring volný: hmyzí zápasy
Populární jsou zejména v Asii, především v Číně, Japonsku, Vietnamu a Thajsku, a jejich tradice sahá staletí dozadu. Zápasy cvrčků se v Číně provozovaly už za dynastie Tchang.
Do arény se vpouštějí brouci mnoha druhů. Nejoblíbenější jsou výhružní roháči, nosorožíkové kapucínci, kudlanky nábožné či velcí zlatohlávci, ovšem do ringu je majitelé nasměrují až po dlouhém tréninku, v němž je jím vštěpována agresivita. Jedním z triků je podávání energeticky vydatné potravy, jako je cukr.
Samotný povel rozhodčího k boji však samozřejmě nestačí, proto jsou brouci poštváváni jeden na druhého zvukem, který imituje námluvy samičky. Duel končí, je-li jeden z bojovníků zabit, převrácen na krovky, či shozen z větvičky. Na spoustu zápasů s japonským komentářem, který jim dodává věru dramatickou kulisu, se můžete podívat na webu japanesebugfights.com.
5. Velbloudí kung fu
Poprvé začaly velbloudí zápasy pořádat turecké kmeny před 2 400 lety, ale populární jsou dodnes. Zatímco se však dřív konaly během doby páření, aby bojovníky vyprovokovala přítomnost samičky, dnes organizátoři dodržují tento mechanismus jen výjimečně. Lákající velbloudice totiž vyvolává v samcích až nebezpečně silnou agresi. Místo toho nutí pořadatelé velbloudy k boji tím, že je přivážou k sobě, nebo hladověním.
Ani tak to však není bezpečná podívaná, mnohdy se velbloudi rozběhnou do publika a diváky zraní, jindy se do sebe pustí sami rozhorlení vlastníci velbloudů. V Turecku se na zápasy chová kolem dvou tisíc velbloudů a cena jednoho se pohybuje kolem 20 tisíc dolarů (kolem 400 tisíc korun). Bojovat začíná zhruba v deseti letech, jeho sportovní kariéra trvá asi dalších deset let.
Podstatou zápasu je donutit oponenta k útěku, či jej dostat pomocí krku jako páky k zemi. Někteří velbloudi používají speciální triky, zaklesnou například soupeřovu hlavu pod hrudník a sednutím si jej složí. Majitelé jim dávají jména po domácích i světových politicích a zápasy jsou pompézními událostmi. Logicky se však setkávají s kritikou ochránců zvířecích práv.
6. Hod do dálky trpaslíkem
Pokud jste u velbloudích zápasů povytáhli obočí, u poslední "disciplíny" našeho seznamu jsou silné pochyby o příčetnosti aktérů i organizátorů na místě kompletně.
Tahle "švanda" se koná v barech. Její ústřední postavou je osoba malého vzrůstu, obvykle v nějakém legračním oblečku, třeba kostýmu Supermana. Průměrně velká osoba ji uchopí a hodí ji před sebe. Co nejdál. Trpaslík padá do matrací a velká osoba se se svými kumpány smějí, až se za břicha popadají. Vyhrává ten, kdo dohodí nejdál. Prohrává obvykle lidská důstojnost.
Není to legrace. Brita Martina Hendersona v říjnu roku 2011 takhle odhodil před barem v anglickém Somersetu opilý ragbyový fanoušek. Inspiroval se národním ragbyovým týmem, který se soutěží v házení trpaslíky kochal na Novém Zélandu, kde byl na světovém mistrovství. Martin Henderson už bude do konce života upoutaný na invalidní vozík.
Tahle uhozená aktivita je ve světě překvapivě docela rozšířená. Po právních sporech, které vyvolala ve Francii, se jí dokonce věnoval v září 2002 i Vysoký komisař OSN pro lidská práva. Prohlásil, že starosta francouzského městečka Morsang-sur-Orge měl právo házení trpaslíky zakázat. V Spojených státech je ilegální ve státech Florida a New York.
