Hrdiny našeho příběhu z dob, kdy se rytíři nebes postupně měnili v řadové vojáky, jsme na konci prvního dílu opustili v oblasti Chemin des Dames ve Francii. Tam na jaře 1917 spojenci připravovali rozsáhlou ofenzivu a obě strany přesunuly do míst předpokládaného střetu své nejlepší jednotky, jak pozemní, tak letecké.
Z křehkých strojů zabijáciNáš příběh se odehrává v době, kdy stíhací letouny překonaly první dětské nemoci a z křehkých letadel se začínaly stávat výkonné stroje. Jak se měnily technika a s ní i souboje si můžete přečíst v prvním dílu našeho seriálu. |
Proti sobě se tak ocitla i dvě velká letecká esa: Ernst Udet a jeho Jasta 15 a Georges Guynemer a jeho jednotka Escadrille SPA 3 Les Cigognes (Čápi).
Příhodná smrt
Dne 26. dubna postihla Udetovu jednotku Jasta 15 těžká ztráta, když byl sestřelen velitel jednotky poručík Reinhold. Jeho letoun našli téměř nepoškozený v poli. Pilot seděl skloněný za mířidly s prstem na spoušti. Jediná kulka mu zezadu prostřelila hlavu a nad obočím vylétla ven.
Velení po něm převzal poručík Gontermann, známé eso v sestřelování upoutaných pozorovacích balonů, což byla mimořádně riskantní práce. Měl jich na kontě 6 a k tomu 12 letounů. Pod jeho velením se zvedla upadající morálka a přišla i očekávaná vítězství. Gontermann sám sestřelil osm letadel během čtrnácti dnů. Dvacátý sestřel mu vynesl Pour le Mérite a měsíc dovolené (řád Pour le Mérite, i přes svůj francouzský název, v překladu "Za zásluhy", bylo nejvyšší pruské a německé vojenské vyznamenání, udělované do konce první světové války v roce 1918, pozn. red.).
Dařilo se i Udetovi, který dosáhl svého šestého sestřelu a byl povýšen na poručíka. Během velitelovy dovolené převzal velení jednotky. Tehdy došlo k prvnímu setkání Udeta s Guynemerem. Bylo to 25. května.
Ernst Udet před svým Albatrosem D. III v roce 1917
Udet letěl v čele šestičlenné formace Albatrosů na hlídkový let. Letouny udržovaly typickou formaci úhlem vpřed ve výšce 2 000 metrů. Nebe bylo jako vymetené. Zdánlivý klid přerušil rachot kulometné dávky a letoun Udetova spolubydlícího Puze Haenische se řítil v plamenech k zemi. Během pádu došlo k odtržení horní nosné plochy, která bezmocně vířila za sestřeleným letounem.
Dole se mihl stíhací letoun a velkou rychlostí prchal na západ, asi 500 metrů pod Udetovým Albatrosem. Udet se ho pokoušel pronásledovat, ale neměl šanci. Albatrosu se ve střemhlavém letu třáslo horní křídlo a hrozilo, že konstrukce každou chvíli povolí. Že to není nereálné, dokazoval pád Haenischova letounu. Nakonec to Udet vzdal a letěl domů.
Podle charakteru útoku Udet usuzoval, že protivníkem byl Guynemer. Překvapila ho obrovská rychlost, kterou SPAD dosahoval ve střemhlavém letu, odhadoval ji na 500 km/h, což bylo poněkud přehnané.
Odveta
Šestého června 1917 letěl Udet na lov balonů. Letěl sám, téměř na hranici dostupu, ve výšce 5 000 metrů. Pilotoval svůj Albatros D.III s číslem 1941/16. Vzduch byl řídký a mrazivý. V této výšce je teplota o 25 oC nižší než na zemském povrchu. Při rychlosti kolem přes 160 km/h bodal do tváře. Těžko se dýchalo.
Netrvalo dlouho a zahlédl v dálce na západě bod, který velmi rychle nabíral podobu letounu SPAD VII. Letěl zhruba ve stejné výšce. Udet se rozhodl pro svůj oblíbený útok na vstřícném kurzu. Za řízením SPADu rozhodně neseděl žádný zelenáč, protože výzvu bez zaváhání přijal. Oba letouny se řítily proti sobě. Sbližovací rychlost byla přes 350 km/h.
Udet se svou manželkou Elenore Zinkovou
Georges Guynemer v kokpitu svého stroje
Udetův zápisník: "Letěli jsme přímo proti sobě … ve stejné výšce … minuli jsme se jen o vlásek. Oba jsme udělali zatáčku vlevo a začali kroužit." To byl typický začátek souboje. Zatáčku vlevo létali piloti raději, protože pro praváka, držícího řídicí páku pravačkou, je náklon vlevo přirozeným pohybem. Zatáčka doprava je "přes ruku".
Výkon tehdejších motorů bez přeplňování kompresorem neumožňoval zahájit boj na vertikále, protože ve výšce nad pět kilometrů již ztrácely výkon. Také nosné plochy neměly takový vztlak jako u země. Bylo nutné dbát na pečlivou pilotáž. Každá chyba hrozila ztrátou rychlosti a pádem, ve kterém se letoun stával bezbrannou obětí.
Při boji v zatáčkách se ukázalo, jaký je kdo pilot. Kdo dokázal zatáčku nejrychleji zahájit a nejrychleji z ní vyjít, kdo dokázal provést zatáčku na nejmenším poloměru, s minimální ztrátou rychlosti, kdo dokázal v zatáčce nabrat větší výšku, ten vyhrál.
Oba piloti se snažili přetnout soupeřovu zatáčku a dostat se do střeleckého úhlu, ze kterého by mohli dostatečně předsadit a provést opravu střelby na rychlost protivníka. Několikrát kolem sebe prolétli tak blízko, že si viděli do obličeje.
Udet vzpomínal: "Na trupu mezi křídly měl černými písmeny napsána nějaká slova. Při pátém průletu kolem mě letěl tak těsně, že mým letounem zacloumal proud vzduchu od jeho vrtule. Dokázal jsem přečíst první slovo Vieux. Byl to Guynemer."
Jeho protivníkem byl Georges Guynemer, pilotující letoun SPAD VII s číslem S 254/2, který nesl na boku nápis Vieux Charles (Stařík Karel). Guynemer byl v té době esem se 45 sestřely. Jedním z nich byl i Udetův spolubydlící Puz Haenisch. Nyní byl čas na odvetu.
"Provedl jsem půlpřemet, abych na něj mohl zaútočit shora." Udet nasadil do jednoho z prvních útočných manévrů vyvinutého Maxem Immelmanem. Skládal se z půlpřemetu a půlvýkrutu. Letoun při něm změnil směr letu o 180 stupňů a získal výšku. V anglické literatuře se používá termín Immelman turn – Immelmanova zatáčka, český výraz je překrut.
"Ihned pochopil můj záměr a nasadil také do půlpřemetu. Zkusil jsem ostrý pád. Guynemer mě následoval." Udetovým záměrem bylo zaútočit s převahou výšky, ale Guynemer jeho manévr "přečetl" a odvrátil, navíc se po dalším manévru dostal do střelecké pozice a okamžitě zahájil palbu.
"Dávka proletěla pravým křídlem. Kulky trhaly plátěný potah. Kdykoli narazily na žebro nebo nosník křídla, ozval se praskavý zvuk." Udet se snažil zachovat rozvahu. Zkoušel všechny možné únikové manévry, ostré zatáčky, skluzy po křídle, pády, ale muž za řízením SPADu byl tvrdý soupeř. "Pomalu mi docházelo, že má nade mnou převahu. Nejen, že měl lepší letadlo, ale i muž za jeho řízením uměl víc než já."
SPAD S.VII v muzeu amerického vojenského letectva. S dobře viditelným systémem mezikřídelních vzpěr, jak poznamenává Wikipedie.
Když zradí technika
"Další zatáčka. Na okamžik se ocitl před hlavněmi mých kulometů. Stiskl jsem spoušť ... a nic. Kulomety mlčely. Vzpříčily se náboje." Ke vzpříčení nábojů docházelo poměrně často. Bylo to způsobeno dvěma faktory. Kulomety byly jen mírně upravenou verzí pěchotních zbraní, které nebyly stavěné na náhlé změny přetížení a zatížení bočními silami při leteckých manévrech.
Druhým důvodem byla špatná kvalita střeliva. Řada pilotů si proto páskovala nábojové pásy sama. Jednak pečlivě přebrali munici a "podezřelé" náboje vyřadili a kromě toho někteří měli specifický způsob páskování poměru normální, svítící a případně zápalné munice.
"Levačkou jsem dál svíral řídicí páku a pravačkou jsem zkoušel uvolnit náboje. Zbytečně, nic se nedělo." Bez fungujících kulometů se z Albatrosu stala bezbranná oběť. Udeta se na chvíli zmocnilo pokušení uniknout střemhlavým letem, ale vzápětí to zavrhl. SPAD byl robustnější a ve střemhlavém letu rychlejší. Protivník by ho okamžitě dostihl a rozstřílel. Jedinou možností bylo zůstat v souboji a doufat v zázrak.
Udet i Guynemer využívali všechen svůj um, aby se jeden druhému dostali "na kobylku". Ale ani jeden nebyl schopen dosáhnout pozice pro střelbu. Souboj už trval celých osm minut. "Bylo to nejdelších osm minut mého života," řekl později Udet. Navíc měl problém se zaseklými zbraněmi. Kdykoli měl příležitost, zkoušel natáhnout závěry a uvolnit vzpříčené náboje.
Letouny kolem sebe kroužily v pravé zatáčce, když: "Obrátil letadlo na záda a přeletěl nade mnou na vstřícném kurzu. Sevřel jsem řídicí páku mezi kolena a bušil pěstmi do kulometů. Byl to primitivní prostředek, ale někdy to pomohlo." Guynemer při průletu zaklonil hlavu a viděl jak Udet zoufale buší do závěrů kulometů. Muselo mu být jasné, že Albatros je zcela bezbranný.
Udet překlopil letoun do levé zatáčky. Guynemer byl nad ním, otočil letoun na záda a z převýšení se vrhl do čelního útoku. Udetovi bylo jasné, že tohle je jeho konec. Guynemer střílel zatraceně přesně. Věděli to všichni.
Pak se to stalo. "Proletěl na zádech nade mnou, vystrčil ruku z kokpitu a lehce mi pokynul. Jako na pozdrav. Potom střemhlavým letem pokračoval na západ ke svým liniím. Domů jsem letěl jako omámený." Udet nemohl uvěřit tomu co se stalo. Právě se znovu narodil. Francouzský pilot ho měl jako na talíři. Stačilo stisknout spoušť. Ale on ho nechal letět.
Resumé
Albatrosy D. III stíhací skupiny Jagdstaffel 11 a Jagdstaffel 4 v řadě La Brayelle nedaleko francouzského Douai. Druhé v řadě je letadlo Manfred von Richthofena s červeným nátěrem.
Z čistě vojenského hlediska bylo Guynemerovo rozhodnutí těžko pochopitelné. Udet byl esem. Do konce války se stal druhým nejúspěšnějším stíhačem, prvním byl Manfred Freiherr von Richthofen. Měl nejvíc sestřelů ze všech žijících německých pilotů. Od okamžiku, kdy dostal od Guynemera "milost", sestřelil dalších 56 spojeneckých letadel.
Na druhou stranu, tento rytířský čin vynesl Guynemerovi obdiv a uznání protivníků. Zvláště po tom, co jen o měsíc později podobnou velkorysost potvrdilo další eso Theo Osterkamp. Ten byl Guynemerem také ušetřen, když se řítil v neovladatelném letounu k zemi a pokoušel se o nouzové přistání.
Nakolik je tato verze pravdivá, je otázkou. Guynemer se o těchto dvou soubojích nikomu nezmínil. Němce neměl rád. Podnikal na ně lovy a sestřeloval je při každé příležitosti. Proto Guynemerovi spolubojovníci vyslovili na setkání s Udetem po válce názor, že se Guynemerovi možná také zasekl kulomet, nebo že se obával, aby ho Udet v zoufalství nesrazil taranem.
A Udetův vlastní názor na celou věc? "Vím své. Věřím, že ještě dnes na světě zbyl kus rytířského hrdinství ze starých časů. Proto kladu pomyslný věnec na Guynemerův hrob." Ať tak, či onak, Guynemer měl u Němců uznání, respekt a pověst čestného muže.
Co předcházeloPrvní díl článku shrnuje změny ve výzbroji válečných letectev během první světové války a historii obou typů, na kterých se Udet a Guynemer střetli. Přečíst si ho můžete zde.  |
Georges Guynemer se nevrátil z letu dne 11. září 1917. Jeho letoun se zřítil v prostoru Poelcapelle. Tato oblast byla těžce ostřelována britským dělostřelectvem. Tělo ani letoun se nikdy nenašly.
Francie oplakala svého hrdinu. Smuteční proslov na rozlučkovém shromáždění na letišti, odkud Guynemer naposledy vzlétl, přednesl generál Anthoine: "Shromáždil jsem vás, abychom vzdali posmrtnou poctu kapitánu Guynemerovi. Nestojíme zde ani před jeho katafalkem, ani nad jeho hrobem. U Poelcapelle nebylo z jeho pozůstatků pranic nalezeno, jako by nebe, žárlivě střežící svého hrdinu, nechtělo připustiti, aby na zemi zůstalo po něm to, nač ono samo si činí nároky. Guynemer zmizel nám navždy a úplně, jako by zázračnými silami byl unesen do nebes, do říše slávy."
První díl článku, který popisuje události předcházející slavnému souboji z roku 1917 a krátký pohled na leteckou válku v této době obecně, najdete zde.
