Před třemi lety, po prohraném finále Australian Open s Rogerem Federerem, se Andy Murray podíval do lože a pronesl: "Promiň, mami."
Judy Murrayová jen lehce pokývala hlavou. "Tohle už mi nikdy neříkej. Víš, jak úžasné je pro mě vidět tě na slavném kurtu hrát proti nejlepšímu hráči historie? A nezapomeň, tvůj čas přijde," řekla synovi později.
Přišel přesně před rokem. Po triumfu na olympijských hrách zlomil Andy Murray své "grandslamové prokletí". Vyhrál US Open. Letos se stal prvním britským šampionem Wimbledonu po 77 letech. V žebříčku ATP se vyšvihl na druhou pozici. Ačkoliv letos vypadl obhájce titulu nečekaně ve čtvrtfinále se Švýcarem Wawrinkou, má za sebou dobrý rok.
I proto se Judy Murrayová usmívá. A co teprve, když před ní vyslovíte jméno trenéra mladšího z jejich synů...
V čem se změnil váš život za dva roky, co váš starší syn Andy spolupracuje s Ivanem Lendlem?
Ivan do týmu přinesl profesionalismus, je to skutečný lídr. Vždycky jsme měli velký tým, ale nikdy ho nikdo pořádně nevedl. On má za sebou dlouhou kariéru, ví, jak se připravit na velké akce. Já už tolik necestuju, což je prima. Je příjemný pocit, že s Andym cestuje někdo jiný, komu doopravdy věříte.
Po Lendlově příchodu se z vašeho syna stal šampion.
Ivan přišel v období, kdy měl Andy za sebou šňůru grandslamových finále, ale žádný nevyhrál. On to měl v jistém momentu své kariéry stejné. Hodně mému synovi pomohl, aby pochopil, co všechno velký zápas obnáší, co musíte udělat pro úspěch na grandslamu. Třeba jak není vhodné slavit, když vyhrajete čtvrtfinále nebo semifinále. Protože cíl je jiný - cíl je vyhrát sedmý zápas, titul.
Souhlasíte, že vašeho syna zvedl zejména psychicky?
Co se týče mentální síly, naučil ho hrát nejlepší tenis po delší dobu, zůstat koncentrovaný. To je jedna z věcí, kterou nyní dělají Andy a Novak Djokovič mnohem lépe. Jako mladší se často nechali rozptýlit. Andy se zlepšil v tom, jak se po nějakém rozporuplném momentu opětovně zkoncentruje. Navíc Ivan si s ním skvěle rozumí, mají společný smysl pro humor. Úplně hrozný!
Vám se nelíbí?
Ale líbí. Jsou vtipní. Jenže třeba ke mně je Ivan strašně drzý. Volá na mě babičko. (směje se) Kvůli barvě vlasů, kterou jsem na začátku roku změnila. Přijela jsem na turnaj do Miami, šla se podívat na trénink, ale stála někde úplně v rohu na tribunce. Jak mě tam uviděl, před asi tři sta lidmi zakřičel: Co se ti stalo s vlasama? Nějaká nehoda? Všichni se na mě otočili. Vůbec mi to nepřišlo vtipné. (zase se směje)
Ivan Lendl je ale svým smyslem pro humor známý.
Nooo... Když jsem poprvé seděla na lavičce za ním na Andyho zápase, po třech gamech se otočil a říká: Příště, až budeš sedět za mnou, vezmi mi prosím sluchátka. Cože? Vždyť si ještě nic neslyšel, jsou to tři gemy, počkej do konce, říkala jsem mu. Je to vtipný chlapík.
Překvapilo vás to?
Samozřejmě, já ho neznala. Pamatovala jsem si toho zarputilého hráče. Ale co on dělá... V New Yorku jsme v zápase prvního kola proti Llodrovi seděli v loži a jeden z televizních moderátorů měl nedaleko od nás vstup. Ivan na něj stříkal vodu ze své lahve a neskutečně se tím bavil.
Když se před dvěma lety váš syn rozhodl oslovit Lendla s trenérskou nabídkou, věřila jste, že to dopadne?
Jelikož byl tak dlouho mimo tenis a věnoval se golfu, ani jsem to zpočátku nebrala jako možnost. Říkala jsem Darrenu Cahillovi (známý australský trenér - pozn. red.), který s Andym spolupracuje: Pomohl bys nám někoho najít? Znám na tenisovém okruhu spoustu lidí, ale jen se pozdravíme. Nevím, jak trénují, jaké to jsou osobnosti. Darren mi tedy řekl: Ivan by byl vhodný. Byla jsem trochu překvapená.
Proč?
Protože jsem ho znala jenom z období jeho kariéry. Pořád vážný, soustředěný, nikdy se nesmál. Říkala jsem si: Tohle snad ani ne... Ale víte, my pocházíme ze Skotska, nemáme tam žádnou tenisovou tradici a všechno jsme se museli naučit. Museli jsme věřit lidem, co nám pomáhali. A tak jsem věřila i Darrenovi.
Neobávala jste se, že Lendl nemá z minulosti trenérské zkušenosti?
Moc ne. Andymu scházela zejména psychická odolnost. A v ní byl Ivan celou svojí kariéru skvělý. Hra se od jeho éry sice změnila, ale psychicky je to stejné - pořád musíte řešit problémy, při každém fiftýnu.
Co je nejsilnější stránka Lendla - trenéra?
Schopnost nastudovat soupeře. Velice dobře čte hru. Ale nejvíc je psychika a zkušenosti z velkých zápasů. S Andym mají stejnou touhu vyhrát, být nejlepší i pracovní morálku.
Někdy se musím poštípat, jestli opravdu vyhrál Wimbledon
Váš syn letos vyhrál vysněný Wimbledon. Co jste si s Lendlem po finále řekli?
Nevím. Nic. Já ani na finále neseděla blízko něj.
Proč vlastně?
Celý turnaj jsme seděli v opačné loži, protože Andy byl pořád výš nasazený než soupeři. Ale ve finále byl výš nasazený Novak Djokovič, tak jsme museli do jiné části. Jenže ta je rozdělená a vlastně v ní sedíte s týmem soupeře. Tam jsem opravdu být nechtěla. Není nic horšího než sedět a mít za sebou někoho, kdo křičí proti vašmu dítěti. Tak jsem se posunula jinam.
Vaše slzy fotografům neušly, emoce Lendla ale zůstaly utajeny. Neříkejte, že ani v zákulisí nic neproběhlo.
Ne. Nic. Vůbec. On nikdy není spokojený! (směje se) Pořád hledá, co můžete udělat lépe. To je to dobře, ale po Wimbledonu možná mohl být spokojený. Aspoň na jeden den.
Když se s odstupem času řekne Wimbledon 2013, jaká první emoce se vám vybaví?
Takový ten pocit: Opravdu se to stalo?
Ještě pořád?
Ano. Někdy... V Británii to byla velká věc! Andy tu otázku poslouchal celou dobu nejenom v médiích, ale i třeba od lidí na ulici. Sednete do taxíku a hned: Vy jste ten tenista? Kdy vyhrajete Wimbledon? U nás pro spoustu lidí tenis = Wimbledon, dva týdny v roce. Vidět ho, jak zvedá trofej, bylo úchvatné. Když si vzpomenu, jak jsem jako mladá sedávala s mámou u televize a koukala na Wimbledon a uvědomím, že oba moji synové mají wimbledonské tituly, je to ohromující. Někdy se musím poštípat: Opravdu to dokázali?
Naučila jste se za dva roky spolupráce s Ivanem Lendlem nějaké české slovíčko?
Ne. Ani jediné. Dokonce mám pocit, že jsem ho česky ještě ani neslyšela mluvit.
