Pro nejlepšího českého badmintonistu Petra Koukala byly předchozí měsíce nejkrušnější v životě. Po operaci kvůli rakovině varlete ale úspěšně absolvoval chemoterapie, před dvěma týdny začal trénovat. A v sobotu pomohl ve čtyřhře a dvouhře dvěma body k extraligovému vítězství Jehnic nad Benátkami nad Jizerou.
Jak jste se cítil herně a fyzicky?
Zdaleka to nebylo takové, jako jsem doufal.Na tréninku jsem se cítil lépe, ale proti zápasu je to jiné. Pavel Florián je natolik dobrý hráč, že nestačí balonky jen vracet. Měl jsem mizerné pocity. Byl jsem všude pozdě, udělal jsem spoustu nevynucených chyb. Na druhé straně si vážím toho, že jsem to dotáhl do vítězného konce.
Takže převládá spíš radost, že jste se dokázal vrátit a ještě vyhrát?
Určitě. Výkon nebyl, jaký jsem si představoval, ale bylo to netrpělivostí. Byl jsem čtyři měsíce mimo kurt, trénoval jsem dva týdny. Navíc jsem byl i trochu nervózní, protože přišlo hodně lidí.
Ztratil jsem během čtyř měsíců kvůli chemoterapii ještě víc fyzičky, než kdybyste měl třeba zlomenou nohu a nemohl trénovat?
Asi ztratil, tělo strádalo víc, přeci jen je to chemie.Nejvíc trpí játra a ledviny. Ty jsou důležité, aby se tělo rychle vypořádalo s únavou a dobře regenerovalo. Teď je úterý a pořád jsem z víkendu rozsekaný. Chtěl jsem už trénovat, ale za moc to nestálo. Regenerace probíhá déle, jak po zápase, tak mezi jednotlivými výměnami a tlačím únavu před sebou.
Jsou pro vás zápasy prvním krokem zpět z rakoviny do života?
Věřím, že jo. Ale první krok už byla operace samotná, snažil jsem se to brát pozitivně, pokud to šlo. Už tehdy jsem si říkal, že jsem na cestě zpátky, nebral jsem to tak, že se to zlomí, až začnu trénovat. Původně jsem si říkal, že bych ani nenastoupil, při čtyřhře jsem si zablokoval mezilopatkový sval. Nebýt lidí, kteří přišli, a skvělé atmosféry, tak jsem se na to asi vyprdl. Ale jsem rád, protože jsem vyhrál a je to dobré i pro psychiku před únorovým mistrovstvím republiky.
Kdy jste se rozhodl, že se do extraligy vrátíte právě teď?
Mluvili jsme se šéfem oddílu Láďou Vorlem asi deset dní před utkáním, ptala se ho televize, jestli budu hrát. Slíbil jsem, že proto udělám všechno.
Riskoval jste něco?
Myslím, že ne. Nic v souvislosti s onemocněním, které jsem prodělal.
Znamená to, že už jste vyléčený, nebo vás ještě něco čeká?
Naštěstí už nic, skončil jsem poslední chemoterapii a řekli mi, že už jsem zdravý. Jen musím docházet na kontroly, odběry krve, časem asi budou screeningy. Nic samozřejmě není stoprocentní, ale už nemám žádné omezení.
Jaký je pocit, když se dovíte, že jste uzdravený? Je to euforie?
Ani ne.Od začátku se ke mně dostávaly názory, že mám štěstí, že se na to přišlo brzo a šance na uzdravení je velká. Nikdy jsem tak nebyl ve stadiu, že bych nevěřil, že se uzdravím. Přistupoval jsem ke všemu s pokorou a nepřipouštěl si, že by to mohlo dopadnout jinak. Pro mě byla otázka, kdy to bude.
V kom jste měl během léčby největší oporu?
Na blízku mi byla spousta lidí, ale snažil jsem se co nejvíc věcí řešit sám, protože mi nebylo příjemné, aby za mnou jezdili rodiče na chemoterapie. Není to moc hezké prostředí. Jsem zvyklý být na turnajích sám, tak jsem se i teď snažil být samostatný. Ale jinak jsem měl v rodině oporu, ve všech blízkých lidech. Jsem rád, že jsme to společně zvládli. Bylo to pro ně asi psychicky těžší něž pro mě.
Někteří lidé se prý tvářili, že vám ani nic moc není a trochu vás podezírali, že jste z toho udělal humbuk...
Už jsem hrál mezi první a druhou chemoterapií takové méně náročné zápasy v Praze. Tehdy jsem měl ještě vlasy a přišly spekulace, jestli to nejsou média, která z mé rakoviny udělaly velké show, když tam hraju. Možná je to můj pocit a lidi nevěděli, jak se se mnou bavit. Nevyptávali se mě na nic. O pár týdnů později jsem jel na turnaj do Francie, abych se dostal do okruhu přátel a hráčů. Tam mi říkali, že je super, že se snažím hrát a normálně fungovat. To bylo jiné.
Jak jste se vyrovnával s tím, že vám někteří lidé vyjadřovali lítost?
Hodně lidí brzy přišlo na to, že to není ta pravá cesta, že nepotřebuju litovat. Spíš mi byly nepříjemné názory, které mi chodily do mejlu, od lidí, kteří si tím prošli také. Snášel jsem chemoterapie dobře a oni mi psali, ať zapomenu na to, že budu v únoru hrát mistrovství republiky. Že jsou dva roky po operaci unavení, nevrátili se do normálního života.
Pak si člověk říká, proč já bych měl být výjimečný, když jim je blbě. Člověka to nalomí. Teď už mi překvapivě nepíšou, když jsem zpátky.
Mistrovství republiky je další cíl?
Je a drželo mě to nad vodou. Říkal jsem si, že se musím dát tak rychle do kupy, abych měl minimálně měsíc na trénink. To by mělo stačit, třeba budu mít šanci popáté obhájit titul. Pro mě to byl pevný bod a dál zůstává.
Když jste chodil na chemoterapie, přehodnocoval jste si nějaké věci, spřádal plány?
Spřádal jsem si plány na založení nadace, která by měla za úkol chybějící osvětu. Už je ve finální fázi a webové stránky by měly být za chvíli na světě. Nějaké přehodnocování žebříčku hodnot pro mě byly vždycky fráze, než člověk leží v posteli. Říká si, že nebude už tolik spěchat, bude ke všemu přistupovat s větší pokorou. Snažím se toho držet, ale už se přistihuju, jak se snažím stihnout víc věcí naráz. Jakmile se člověk vrátí do reality a je mu dobře, strašně rychle se tomu podléhá zpátky.
Můžete říct o nadaci už nějaké podrobnosti?
Je to moje iniciativa, ale nemůžu ji táhnout sám, sháním sponzory. Snad by se na tom mohla významně podílet společnost Metal-Aliance. Čím víc se sežene financí, tím větší bude dopad. Chtěl bych, aby kampaň byla aspoň taková, jakou měla Anna K. Je důležité, aby začaly fungovat stránky a měl jsem čím oslovovat další partnery.
Ještě ale chystáte jednu preventivní aktivitu, že?
Je to dokumentární film, který už se začal točit, když jsem byl po operaci. Nejdřív to bylo jen sbírání materiálů, teď už to začíná mít formu. Máme už minutovou upoutávku. Film se bude patrně točit až do olympijských her v Londýně a bude mít motivační charakter o návratu do života po zásadním problému. Bude to inspirace pro podobně postižené lidi.
