Proč Velkou pardubickou jelo tak málo žen

Praha - Tisíce lidí oslavovaly ženu, jež porazila nadvládu mužů i Němců. Už je to 70 let, co Lata Brandisová vyhrála Velkou pardubickou. Na její počest se bude konat Křišťálový pohár Media Flow jako memoriál Laty Brandisové. Kvůli ní vyjede pět dalších účastnic Velké na koních či v kočáře. Jen Angličanka Brewová bude chybět.

Pouze sedm žen závodilo na Velké. Proč? "Je to opravdu chlapský sport, který vyžaduje od ženy velkou fyzickou zdatnost. Aběhem vteřiny se musíte rozhodnout správně, což ženy normálně od přírody nemají úplně dané," říká Martina Jelínková-Růžičková, jež naposled startovala loni.

"Žádná květinka dostihy jezdit nebude, vždycky v té ženské musí být kus kluka. Ale na druhou stranu Eva Palyzová vždycky chodila krásně upravená. Nějak to musíme doladit, abychom nezatočily na pánské záchody."

Žokej Jaroslav Myška přidává: "Je málo žen, které snesou zátěž, bolest. Mají hranici, za niž nepůjdou. Výjimkou jsou ženy tvrdšího rázu."

Může vyprávět, jeho partnerkou je jezdkyně Štěpánka Sedláčková.

"Když spadne, je to řacha. Většinou padá na hlavu a dost ošklivě. Ale pak chce hned jet znovu."

Dostihy, to je dřina, velké riziko úrazu. Opravdu spíš mužský svět, v němž jde navíc také o peníze. Proto trenéři a majitelé dávají přednost jezdcům. A tak třeba Růžičková často osedlávala koně, jež sama trénovala. "Dobrých koní je navíc málo a mnozí ženám nesedí," říká.

Sedm statečných: ženy na Velké pardubické

Lata Brandisová
Vyhrála v roce 1937 s Normou.

Eva Palyzová
V letech 1965 a 1971 byla druhá.

Charlotte Brewová
Angličanka závodila v roce 1977, dnes vede cateringovou firmu.

Jana Nová
Na Lukavě v roce 1972 dvakrát upadla a nasedla, dojela osmá.

Renata Charvátová
Startovala v roce 1990 s Monkou, ale nedokončila.

Lucie Baluchová
V roce 1997 byla třetí s Gretty.

Martina Růžičková
Jela čtyřikrát, nikdy nedokončila.

Někteří koně zkrátka potřebují tvrdost mužů, aby uspěli. "Žena potřebuje demokratické koně, kteří nezneužijí její benevolenci," vysvětluje Růžičková.

Od žokejů neslýchá poznámky, které by ji posílaly někam k plotně.

"V překážkách si devadesát procent jezdců pomáhá, houkneme na sebe, omluvíme se. Stalo se mi, že můj kůň špatně doskočil, už padal, ale naštěstí se vrátil. Jeden rajťák pak přijel a povídá: Martinko, nepadej nám. Samozřejmě, došlo i k problémům. Ale dobrý rajťák vám to neudělá. A se špatným si to vyřídím příští dostih," líčí Růžičková.

Myška ženy v dostizích neodsuzuje. Vadí mu jen ty, které neovládají jezdecké umění. "Ale to může být i u chlapa," dodává.

Přestože se letos v Pardubicích bude konat oslava "amazonek", žena na startu chybí. Marně organizátoři usilovali o Ninu Carberryovou.

"Další by mohla být určitě Štěpánka Sedláčková. Už by si to pomalu zasloužila, má za sebou spoustu úrazů i pěkná vítězství," říká Růžičková.

Ostatně, podle Myšky dnes ve stájích ženy převládají. "Málo chlapů chce pracovat fyzicky, navíc to není práce extra placená. Takže se třeba dočkáme toho, že jednou budou jezdit jen ženské a mezi nimi dva tři chlapi," říká se smíchem.

Pohnutý byl osud jediné vítězky 
P r a h a - Možná jednou tenhle osud zhlédnete v kině. Příběh o nezdolné ženě.

"Jestli si někdo z naší země zaslouží obdiv a připomenutí, je to paní Lata. Její život byl moc pohnutý, ale ona se nevzdala," říká Martina Jelínková-Růžičková. "Klobouk dolů před ní."

Právě dostihová jezdkyně a trenérka Růžičková napsala námět na scénář filmu o dosud jediné vítězce Velké pardubické. Hlavní hrdinkou je Lata Brandisová. Řádným jménem Immaculata, jedno z dvojčat, sestra osmi sourozenců z hraběcího rodu, vášnivá jezdkyně. Často trénovala v Chuchli, jezdila dámské dostihy.

Pak se rozhodla s přispěním Zdenka Radslava Kinského jako první žena zkusit Velkou pardubickou. "Už předtím měla spoustu umístění, přešla těžké kurzy," uvedla Růžičková.

Oddělená šatna byla podmínkou, aby mohla Brandisová závodit. Poprvé skončila pátá, pak stoupala pořadím. Až k roku 1937. V předválečné době, kdy slavnému dostihu vládli němečtí koně, osedlala klisnu Normu. Vyhrála s náskokem před německými favority.

"Politický kontext byl ohromný a také to byla velká emancipační záležitost. Vždyť ženy směly přihlížet Velké jen proto, že je manželé ten den pustili od plotny," připomíná Růžičková.

Brandisové tehdy bylo už 42 let.

Jenže pak přišla válka a nucená správa nad majetkem jejího rodu.

Po ní se Brandisová na Velkou pardubickou ještě vrátila. Na stejném závodišti však ošklivě upadla, byla v bezvědomí.

"Zranila se, protože půjčila přilbu mladému jezdci. Navíc kůň byl totální janek, ale ona to nechtěla vzdát. Pak už si na koně nesedla," líčí Růžičková.

Válku brzy vystřídal komunistický režim a Brandisová musela opustit zámeček v Řitce.

"S maminkou a sestrou bydlely až do smrti v lovecké chatě, kde byly dvě místnosti. V zimě si sekerou rozbíjely lavor s vodou, protože v něm byl led," popisuje Růžičková. "Nikdy si nestěžovaly. My pořád brbláme, protože nejsme zdaleka tak noblesní jako paní Lata."