„Dřív lidé chtěli do domova sami, protože už se jim třeba nechtělo nic dělat. Prodali svůj majetek a šli do domova. Dnes je to o tom, že do domova by měli jít ti, o které se už rodina nedokáže postarat. A to je především případ lidí s demencí a dalšími nemocemi,“ říká ředitelka přeloučského Domova u fontány Danuše Fomiczewová.
Jak často se setkáváte s tím, že senioři do domova nechtějí, ale děti nebo jiní příbuzní je k tomu donutí, protože se o ně nechtějí starat?
Tohle se dost změnilo. Nedokážu na tuto otázku stoprocentně odpovědět, ale těch případů, kdy rodina vystrnadila babičku nebo dědečka kvůli bydlení, už tolik není. Nemyslím si, že je to běžný jev.
Kolik lidí je v pořadníku do vašeho domova?
V Domově u fontány je veden pořadník žadatelů a pořadník zájemců o sociální služby. Za žadatele považujeme osobu, která si přeje nastoupit v co nejkratším možném termínu, za zájemce člověka, jenž si podává žádost spíše jako pojistku do budoucna. V pořadníku máme 96 žadatelů a 207 zájemců.
Jak dlouho pak lidé v pořadníku musí čekat, než se do domova dostanou?
Pro každého žadatele z pořadníku je čekací lhůta odlišná. Žadatele vybíráme především podle jeho nepříznivé sociální situace a míry potřeby pomoci, nikoliv jen podle toho, jak dlouho již na uvolnění lůžka čeká. V současné době se však také v našem domově koná rekonstrukce a po její dobu je bohužel příjem nových klientů zcela pozastaven.
Čeho se tato rekonstrukce týká?
Snižujeme kapacitu. Tento dům byl postavený pro 314 lidí, jenomže se jednalo o zdravé osoby, které přes den někde pochodovaly, pracovaly na poli nebo ve skleníku a užívaly si venkovních činností, takže tu spíš přespávaly. Dnes tu jsou lidi, kteří na pokoji leží 24 hodin denně. U pokojů jsou úzké dveře, takže nevyjedete s postelí, tudíž se ti lidé do konce života nepodívali na vzduch. Jde nám o zvětšení zárubní, aby se s postelemi dalo vyjet ven. Chceme, aby u každého pokoje byla alespoň jedna koupelna se záchodem.
Kolik průměrně stojí pobyt seniora v takovém zařízení?
Pobyt člověka v tomto zařízení v průměru vyjde na 34 tisíc korun za měsíc - s jídlem, ubytováním a péčí. Jenže naši důchodci podle zákona mohou zaplatit maximálně 10 660 korun - ale to tu má asi jedno procento lidí, ostatní mají nižší důchody. Takže lidé tu bydlí třeba za 5 až 7 tisíc. Z toho jim musíme nechat 15 procent na jejich osobní potřeby. Někteří lidé nemají na úhradu péče, ale na vkladních knížkách mají peníze, na které však nemůžeme sáhnout. Zákon totiž říká, že nemůžeme zkoumat jejich majetkové poměry. Takže zbytek pak platí stát nebo kraj.
Zaměřujete se na péči o seniory s Alzheimerovou chorobou. Jste schopni pokrýt poptávku lidí s touto nemocí?
V této chvíli mohu říct, že ano. Lidí s demencí přibývá, navíc už máme kredit, že to s těmito lidmi umíme. Takže kolikrát přijdou a řeknou, že klidně počkají, protože chtějí výhradně k nám.
V čem je péče o takto nemocného člověka specifická?
Musíte přistoupit na jeho hru. Jinak ho rozhodíte, způsobíte, že se rozpláče, a budete mu muset nakonec dát prášky na uklidnění. Navíc je potřeba celodenní péče, ten člověk není schopný se sám obout, obléct, nepozná, jestli pije čaj nebo bahno, ztrácí všechny poznávací schopnosti. Provázíte jej celým dnem. Pokud je senior relativně zdravý, spoustu věcí vnímá a rozliší. Pozná, že jste na něj zvýšila hlas, i když na to nemáte právo. Člověk s demencí pozná, že jste na něj zlá, ale neví proč.
Jak se podle vás seniorům v dnešní době žije?
Dnešní senior, pokud je aktivní, a chce si stáří užít, má prostor i podmínky. Daleko horší to je, pokud se jedná o člověka, který je starý, nemocný a sám. Tito lidé, pokud nemají dostatečně velké příjmy a úspory, žijí z ruky do pusy. Myslím si, že ne každému seniorovi se žije dobře. Za naše obyvatele mohu říct, že přístup, který přinesl zákon o sociálních službách přijatý v roce 2007, a i to, že existují kontrolní mechanismy, výrazně zvýšil kvalitu pobytu klientů. V celém Pardubickém kraji je úroveň vysoká, máme pětkrát denně jídlo, které hodnotí nutriční terapeut, klienti mají pravidelnou lékařskou péči. Takové množství volnočasových aktivit, které tu zprostředkováváme, si lidé žijící doma ani nemohou dovolit.
Které akce byste vyzdvihla?
Klienti mají velmi rádi vystoupení malých dětí, hudební koncerty, rádi chodí na taneční představení. To tady mají minimálně třikrát za měsíc. Snažíme se, aby se bavili i oni sami. Navázali jsme i spolupráci s podobným zařízením na východním Slovensku, což je pro naše klienty velmi daleko. Dvakrát do roka pořádáme výměnné pobyty, kdy slovenští klienti přijedou k nám a naši jedou do obce Tovarné. Je to skoro u Košic. Vždy, když přijedou, jsou velmi nabuzení a říkají, že jsou rádi, že mohli jet do zahraničí.
