Tak taková Barbora Špotáková letos v Riu není. Zatím.
Mnohé je jinak než tehdy. Nejen u ní. Stačí pohled na Olympijský stadion a tolik prázdných míst. Vstupenky zůstaly kdesi u překupníků či na pokladnách. Ani olympijský oheň, který vždy motivoval, na něm letos nehoří.
„Tahle olympiáda je nejmíň olympijská,“ srovnává Špotáková. „Peking a Londýn byly oslavou sportu, všichni tam tím žili. Tady chodíte okolo trubek a Rio hrami nedýchá.“
Finále oštěpuZávod je na programu v noci ze čtvrtka na pátek ve 2.10 |
Oštěp žen už není soubojem Velké trojky Špotáková, Abakumovová, Obergföllová jako kdysi. Ruska je doma s dětmi, Němka s obtížemi postoupila do finále. A Češka vykládá: „Tentokrát nezávodím proti dvěma osobám, ale proti jedenácti vyrovnaným.“
Kdo by čekal, že kvalifikaci v Riu vyhraje Polka Andrejczyková, že si v ní vylepší osobní rekord o tři metry a pošle oštěp až na 67,11 metru?
„No hezký. Zjeví se mladá holka a šup,“ glosovala vzápětí Špotáková.
Českou matadorku trenér Rudolf Černý před kvalifikací vybízel: „Hoď tam 65 a domu.“
Hodila 64,65, i když až druhým pokusem, měla splněno a ocenila: „Ruda mi dodává klid.“
Což o to, klidná vskutku je. Ale nabuzená, rvavá, sebevědomá?
„Jsem spíš ospalá. Chtělo by to trochu života do toho umírání,“ říká. Vinu klade časovému posunu, s nímž se stále nesžila. „Když si vzpomenu, kolik hodin je v Česku, chce se mi spát. Zvlášť když je tu od šesti večer tma a já závodím až o půl desáté večer. Musím si vzít nějaký kofein, nějaké nabuzováky.“
Čtyři atletky se v Riu pokoušely či pokoušejí o zápis do historie a vítězství na třech olympiádách v řadě. Neuspěly už sprinterka Fraserová, vytrvalkyně Dibabaová a koulařka Adamsová. Zbývá pouze ona.
Letos má na kontě výkon 66,87. „Musím dát aspoň 67. Tam může viset medaile. Asi ne zlatá. Ale po všem, jak se sezona vyvíjela, budu ráda za každou placku,“ vzpomene na únor a na zlomenou nohu. Jako by bývalou dravost nahradila pokorou a skromností.
„Jsem taková zbábovatělá. Fakt jo... Jsem opravdu dost při zemi. Ale to je i dobře. Každý večer je u mě jiný. Když se budu cítit před finále dobře, hned mi narostou křídla i víra a půjdu jen po zlatu.“
Zažila už večery, kdy vkročila na stadion a v hlavě se jí usadilo vědomí: A dneska tady neprohraju!
Tak hodila ve Stuttgartu světový rekord. Tak vyhrála po mateřské pauze evropský titul v Curychu.
„Někdy se to ve mně všechno spojí. Snad se to ve čtvrtek spojí.“
A pokud ne...
„Tak to bude těžký.“
V tom případě může přijít selhání jako loni v Pekingu nebo zklamání z letošního Amsterdamu.
Trudné vzpomínky však před finálovým kláním rozhodně oživovat nemínila. Naopak. „Snad se v Riu konečně dobře vyspím. To mi pomůže nejvíc,“ doufala.
