Bolelo to už v tréninku, nebo až v závodě?
Na tréninku všechno šlo, jak mělo, ale v závodě mi prostě cosi chybělo. Nevím, jestli udělala hodně i psychika, je to přece jenom olympiáda. Nejvíc si člověk uplete bič sám na sebe, to byla asi moje chyba. Teď jsem asi nejvíc pocítila to, jak se tady začíná závodit později. Vstávala jsem relativně normálně, asi v osm devět hodin a pak člověk čeká pět hodin na start. To bylo pro mě psychicky nejnáročnější.
Co jste dělala přes den?
Snažila jsem se nějak zabavit, omalovávala jsem si, prohlížela jsem si videa na internetu. Pak jsem jela na bazén, protože to čekání bylo nekonečné.
Využila jste antistresové omalovánky?
Mám je, ale moc nepomohly. Akorát se mi třepala ruka, takže jsem přetahovala a byla jsem ještě víc naštvaná.
Jak jste vnímala atmosféru u bazénu, který celý obklopují tribuny?
Věděla jsem, že bude dobrá, že jsou tribuny postaveny tak, aby udělaly kotel. Naštěstí jsem neplavala v předchozí rozplavbě s Brazilkou, protože to byl největší hukot, co jsem tady zažila. V rozplavbě po ní už bylo takové klidnější.
Představovala olympijská rozplavba problém spíš v hlavě?
Nevím. Musím to probrat s trenérem. Co jsem viděla mezičasy, tak mi došlo na konci, jinak to bylo rozjeté slušně. Možná chyběl odpočinek nebo jsem to moc rychle rozjela. Myslím, že takticky jsem to měla zvládnuté celkem dobře, ale asi jsem to rozjela na tak dobrý čas, na který ještě nemám. Fakt nevím. Mrzí mě to, co vám budu povídat. Finále nebylo tak vysoko, jak jsem si myslela. Mám čtyři roky na to se poučit. Teď jsem strašně smutná a mám knedlík v krku, co si s vámi povídám.
