Jedenadvacátého srpna 1968 přijeli Rusové, druhý den Kryl napsal legendární písničku Bratříčku, zavírej vrátka, další den její nahrávku vezl do ostravského rozhlasu a během krátkého času se stala jakousi hymnou protestu proti okupaci.
Muzikantsky nebyla nic moc, ale o to v tu chvíli nešlo. Její autor nabídl něco, co lidé v těch tragických týdnech potřebovali: patos a emoce, podbarvené jednoduchou melodií, která se nedala přeslechnout.
V Krylově písničkářské cestě to nebyl žádný nový počin. Když začátkem 60. let startoval, kdosi mu v teplickém klubu řekl, že jeho písničky jsou protestsongy. "Nevěděl jsem tehdy dost přesně, co to je," vtipkoval později.
Tak za měsíc v Praze!
Jeho táta měl v Kroměříži slavnou knihtiskárnu, ze které vycházely skvosty autorů, jako byl Deml, Čapek či Zahradníček. Sedmiletý Karel byl u toho, když ji počátkem 50. let bolševici zabavili a rozmlátili. Tahle vzpomínka a mnoho dalších zkušeností kluka z režimem postižené rodiny ho vybavily trpkostí a vzdorem, které ho provázely celý život.
Správná rozhodnutí slavných ČechůKarel Kryl 1944-1994 "Stejně je zajímavé, že si člověk vybírá psa k obrazu svému. Já bych chtěl buldoka," napsal z emigrace mamince. |
V roce 1959 dostal první kytaru, rok nato složil první písničku. Šest let poté, kdy jako absolvent bechyňské keramické školy pracoval v Teplicích a zároveň hrál v amatérském divadélku, napsal jeden ze svých nejslavnějších textů: Z rozmláceného kostela/ v krabici s kusem mýdla/ přinesl jsem si anděla/ polámali mu křídla...
Po dvou letech se z Teplic vrátil na rodnou Moravu, hrál, zpíval, střídal zaměstnání. Pak přišlo léto 1968. Ještě před invazí přišel s další slavnou písničkou, v jejímž refrénu zaznělo: I v naší generaci/už máme pamětníky/a vlastní emigraci/a vlastní mučedníky/A s hubou rozmlácenou/dnes zůstali jsme němí/Ne - nejsme na kolenou/Ryjeme držkou v zemi. Josef Smrkovský ho označil za přehnaného pesimistu, jenže pár dnů nato přijeli Rusové a přiblížila se normalizace.
Kryl ještě vydal první desku Bratříčku, zavírej vrátka, odjel do Německa a zůstal tam. Pracoval pro Svobodnou Evropu, studoval, psal povídky, básně, písničky, točil desky, které se sem pašovaly. Počátkem listopadu 1989 vystoupil na legendárním festivalu ve Vratislavi a v euforii tam vykřikl: "Tak za měsíc doma!" Spletl se jen málo, do Prahy přijel už 30. listopadu. Vítalo ho heslo demonstrantů: "Karle Kryle, už neryjeme držkou v zemi," on místo nadšení varoval: "Nenechte si ukrást revoluci..."
Všichni se těšili na jeho písničky, Kryl nabízel sprchu - už záhy začal tvrdě mluvit o tom, že se věci ubírají směrem, který ho znepokojuje. Na nezájem publika si nemohl stěžovat, jenže zjistil, že ho lidé přijímají jako legendu a jeho názory je míjejí.
Posluchači řídli, dostal nálepku kverulanta, který nakonec protestuje proti všemu a všem. Věděl to, a i to byl důvod, proč zůstal jednou nohou v Německu, kde ho nakonec dostihl infarkt.
Zůstaly po něm téměř dvě stovky písniček, z nichž mnohé se dají opravdu pojmenovat jako politické protestsongy. Leckdo mu jejich přímočarost vyčítal. Mezi jeho kritiky se našli i písničkáři Hutka, Merta nebo Třešňák. Ano, byl pesimista a chtěl burcovat. Ale tak nějak měl trochu pravdu.
