Když se procházela vilou Tugendhat, myslela ze všeho nejvíce na své rodiče. Vždyť právě oni v této vile žili, právě tady prožili svá první novomanželská léta až do roku 1938, kdy museli jako židé utéci před Hitlerem do Jižní Ameriky.
"Miluji tento dům. Panebože, vždyť je to vzpomínka na rodiče, na jejich vytříbený vkus,“ svěřovala se dcera Grety a Fritze Tugendhatových při rozhovoru s redaktorkou MF DNES.
Místo bílého linolea jen PVC
Unikátní dům, zapsaný dokonce mezi památky světového dědictví UNESCO, ale vypadá jinak než ten, který poznali její rodiče.
Vypadá podstatně hůř. Když si ho její rodiče nechali postavit od slavného architekta Ludwiga Mies van Roheho, šlo o skvost, který neměl takřka obdobu.
Jen si to představte - obrovská okna od stropu až po podlahu, částečně do podlahy zasunutá, speciální vytápění, originální interiér, dělaný jen a jen pro vilu. A k tomu toho prostoru, z haly se člověk ocitl nenápadně přímo v zahradě.
"Když jsem sem vešla, opět mě naplnila pocitem klidu. Chutí zastavit se a meditovat. Ten prostor je tak čistý a přirozený,“ usmívala se paní Daniela při úterní prohlídce.
Na rtech jí ovšem úsměv nevydržel dlouho. Stačilo, aby se podívala na detaily. "Když se podívám na stav materiálů, je to pro mne příšerný zážitek. Pro mne znamená Mies van der Rohe architektonický unikát. Vyniká především v práci s materiálem. Pro něj byla kvalita surovin zásadní. Právě proto si mohl dovolit čistotu a vzdušnost stylu,“ popisuje architektovu práci.
"Vidíte to a cítíte. Například na podlaze, na níž nyní stojím, bylo krásné bílé linoleum,“ ukazuje na zem.
To už tam ale dávno není. "Hnusné PVC. Nebo se podívejte na dřevěnou stěnu. Původně byla z makasarského ebenu. A nyní? Z úplně jiného materiálu. Neladí s knihovnou, jsou na ní praskliny. Je to strašný rozdíl, pohled na to mne zraňuje,“ říká nešťastně dědička.
Na nábytek má stejný názor. "Má být na první pohled příjemný, hebký. Na toto křeslo bych si ani nesedla,“ vadí Hammer-Tugendhatové. V tu chvíli už má v očích slzy.
Budova nesmí spadnout, říká odhodlaně dědička
Není divu, vždyť město Brno ani stát nikdy nepřistupovaly k pozoruhodné vile s citem a vstřícností. A to ani po pádu totalitního režimu v roce 1989.
Památku moderní architektury postupně ničilo gestapo, rumunští vojáci, kteří přes ni dokonce "procházeli" na koních, Rudá armáda a komunisté. Řada původních věcí byla paradoxně zničena "až" při rekonstrukci v osmdesátých letech.
Daniela Hammer-Tugendhat je rozhodnuta dědictví po rodičích zachránit, a to i přesto, že žije ve Vídni.
"Budova nesmí spadnout, to je samozřejmě první krok. Ale ani její vnitřek nemůže zůstat takto zanedbaný, vila pak ztrácí svou dokonalost. Proto chceme na opravy dohlížet jako majitelé,“ dodává rázně.
Průvodkyně ji chce ještě provést po zahradě. Při přecházení prahu ovšem budoucí dědička zaškobrtne o odlomené lino. "Můj bože!" vyklouzne jí.
Československo končí, zaznělo z vily Tugendhat
Vila byla vlastně středem pozornosti jen jednou, to když právě tady v roce 1992 dělili politici Československo. Právě v ní jednaly delegace tehdejších premiérů Václava Klause a Vladimíra Mečiara o rozdělení země.
A právě před vchodem do vily ohlásili jedné deštivé srpnové noci roku 1992 oba politici, že společný stát Čechů a Slováků nebude od 1. ledna 1993 existovat.
Další budoucnost vily je otevřená. Zastupitelé města Brna se po letech rozhodli včera už chátrající objekt vrátit právě dětem Tugendhatových, a to Daniele, Ruth a Ernstovi. Politici ale použili "kličku", když vilu nevrátili dědicům, ale darovali ji bezplatně státu.- více zde
