Sice to není tak dechberoucí zážitek jako vstup na nedávno otevřenou nejdelší visutou lávku světa na Dolní Moravě, ale pro Hradec Králové je to i tak velká událost. Vždyť o lávce přes řeku u Aldisu se začalo mluvit už v roce 2001 a řečnilo se o ní tak dlouho, že spolu se stadionem vstoupí do historie jako nejdéle připravované stavby v historii města.
Podobných NEJ by se však našlo víc. Tak například cena 161,8 milionu korun. Hradecká lávka je opravdový unikát, proto je velmi drahá, ale například investiční náměstek primátora Jiří Bláha její cenovku považuje za obhajitelnou. Zde se však sluší připomenout jeho slova z podzimu roku 2019.
„Rozpočtová cena byla 48 milionů a najednou uletěla vyloženě do horoucích pekel. Tento projekt od začátku považuji za avantgardní, příliš unikátní, obtížně realizovatelný i udržovatelný a utvrzují mne v tom i reakce případných dodavatelů,“ řekl.
Když ale pekelnou cenu přikryla dotace 102,7 milionu, z obtížně realizovatelné se stala „nadčasová stavba, která zdařile doplní už tak kvalitní městskou architekturu“.
Lana jako obří nos princezny Bosany
Za originalitu se však platí. A hradecká lávka je originál každým - snad ani ne coulem - jako spíš dílem. Konstrukci ponesou masivní ocelová lana o průměru 13 centimetrů. Vyrobila je stejná firma, která je dodala například pro stavbu obřího kola London Eye, stadionu ve Wembley nebo největších alpských lanovek.
Na lávku bylo potřeba přesně 206 metrů lana, které na břeh Labe přijelo navinuté na čtyř cívkách vysokých zhruba čtyři metry. Jeden metr údajně váží přes dva metráky a když jej stavební společnost SMP CZ rozvinovala, údajně to připomínalo filmové záběry plazícího se nosu princezny Bosany ze Tří veteránů.
„Taková lana nejsou v Česku vůbec obvyklá, většinou se používají na opravdu velké lanovky nebo visuté mosty. I pro výrobce, který má stoletou historii, to byla velká výzva,“ popisuje vedoucí projektu Viktor Stržínek.
Dalším originálem je 39 segmentů z vysokopevnostního betonu. Každý váží osm tun a na konstrukci je zrovna v těchto dnech pokládá speciálně navržený jeřáb. Jsou z takzvaného UHPC betonu, který je vyvíjen od roku 2010, je vyztužen ocelovými vlákny, což z materiálu dělá pětinásobně pevnější beton než se používá na „běžné“ mosty.
„Dva prefabrikáty byly vyrobeny zkušebně a ladily jsme na nich nejprve některé detaily, abychom si byli jistí, že jsou dokonalé. Všechny se dělaly v jedné formě a veškeré problémy by se odhalily již ve výrobě,“ upozorňuje vedoucí projektu, podle něhož je životnost betonových segmentů nejméně sto let.
Sochy? Umělecké pilíře
Parametry uměleckého díla mají údajně i pilíře. Ty jsou nyní skryté pod několikanásobně jištěnou konstrukcí. „S jejich tvary jsme se ale také už popasovali. Je takový organický, spíš bych ho přirovnal k soše, protože je tvarovaný ze všech stran. Vyrobit je bylo opravdu velmi náročné,“ popisuje Stržínek.
Lávka už má svůj tvar, roste poměrně rychle, ale její originalita vynikne teprve až se napnou masivní nosná lana a bude se moct odstranit nevzhledná pomocná konstrukce. To se však stane už poměrně brzy.
Na břehu u Aldisu ve středu zbývalo už jen několik osmitunových betonových prefabrikátů, musí se zalít spáry mezi jednotlivými díly, namontovat elektronická čidla, ale nejspíš už zkraje léta se lávka odhalí. V létě přijde na řadu ocelové zábradlí a pak už jen vstupy z obou břehů Labe.
Hotovo včetně zátěžové zkoušky by mělo být zhruba v listopadu a pak už zbývá jen proces kolaudace.
„Ze zkušenosti odhadujeme, že by vše mělo být dotaženo během dvou měsíců. Znamená to tedy, že první chodci a cyklisté by mohli na lávku zavítat začátkem jara 2023,“ říká náměstek Bláha.
A dodává, že nejen technické řešení je to zcela ojedinělé. „Myslím, že do města, které si říká salon republiky, se hodí.“
A přidává se i primátor Alexandr Hrabálek (ODS). „Už se těším, až tady budu chodit s vnoučátky.“
