V roce 1967 se hradecký rodák Vladimír Preclík ocitl mezi 50 největšími sochaři světa. Už o rok dříve se podílel na založení Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích, které po roce 1989 obnovil a organizoval až do přelomu tisíciletí.
Založil spolek Sdružení hořického symposia, který však přestal vykazovat činnost. Letos ho soud zrušil a poslal do likvidace.
V nabídce realitních kanceláří se tak ocitla chata spolku stojící na městském pozemku v lomu, kde se sympozia konají. Pořadatelem se mezitím stalo Sochařské sympozium Hořice.
Radnice nechtěla o nemovitost přijít, a proto se zúčastnila elektronické dražby, aby se pokusila chatu získat. Díky vlastnictví pozemku měla předkupní právo.
Vyvolávací cena činila 400 tisíc korun, nakonec se částka zastavila na 590 tisících.
„Byl tam ještě jeden vážný zájemce, jehož nabídku jsme dorovnali a využili předkupního práva. Nemuseli jsme totiž přihazovat, stačilo nám dorovnávat. Zastupitelé určili limit ve výši zhruba 600 tisíc korun, takže to bylo poměrně napínavé,“ popisuje starosta Hořic Aleš Svoboda (Šance pro rozvoj).
S výsledkem dražby je starosta spokojen: „Kdyby byla cena nižší, byl bych samozřejmě ještě spokojenější. Nyní zbývá vyřídit administrativní záležitosti a zároveň otevřeme další diskuzi o využití chaty.“
Nezvyklá situace vznikla kvůli tomu, že spolek nepřevedl chatu na město, byť to jeho zástupci měli v plánu.
„Spolek, který sympozium pořádal po roce 1989, pověřil město, aby s chatkou nakládalo, udržovalo ji a staralo se o její provoz. Paradoxem je, že máme k dispozici zápisy ze schůzek grémia spolku, kde se mluví o tom, že by se chata měla převést na město. Bohužel se to nepodařilo dotáhnout do konce. Dnes bychom se o dražbě nemuseli bavit,“ říká starosta Svoboda.
Světová kuchyně světových sochařů
Na úlohu chaty při sochařských sympoziích vzpomíná současný organizátor Martin Samohrd.
„Samozřejmě, že vždy byla součástí a k lomu svatého Josefa patří. Preclík ji tam dal, aby měli sochaři zázemí, a my jsme ji po něm používali ke stejnému účelu. Byli tam ubytováni zejména pomocníci, umělci v ní odpočívali, sedávali na terase, vařilo se tam. Dělali jsme přehlídky cizích kuchyní, sochaři se chlubili. Bez nadsázky šlo o světovou kuchyni. Ochutnávali jsme tam thajská, japonská i jiná kořeněná asijská jídla nebo sushi i ruský boršč, Angličani dělali roastbeef,“ popisuje Martin Samohrd.
Situace s chatou a zájmem města vrátila otázky týkající se budoucnosti Mezinárodního sochařského sympozia. A ta rozhodně není růžová. Samohrd tvrdí, že příští ročník bienále, které letos kvůli koronaviru odložili, bude poslední.
„V chatce se konalo i mnoho dalších akcí, bylo by dobré, kdyby sloužila i nadále. My už ji však těžko použijeme, odložené sympozium bude poslední, chceme skončit. Když to po nás nepřevezme někdo mladý, bude konec,“ říká Martin Samohrd.
„Jsem u organizace sympozií 20 let, je mi sedmdesát a je to stále obtížnější. Žádný nástupce se však nerýsuje. V minulosti se chtěla zapojit jedna agentura, ale zjistila, že podnik není výdělečný. Ukázal jsem rozpočet a šli od toho. Léta jsem do toho strkal své peníze. Oznámím konec oficiálně a buď to někomu předám, anebo to skončí úplně. Vždyť se to dělá přes padesát let. I když je to unikát,“ vysvětluje Samohrd.
Sochy už není kam dávat
Organizaci sympozií Samohrd převzal v roce 2002 spolu s hořickým akademickým sochařem Romanem Richtermocem. Později přibylo Nábřeží sochařů, kdy díla vytvořená v Hořicích dočasně zdobila břeh Labe v Hradci Králové.
„Jednoho dne mi Roman zavolal a říkal, že město má zájem o pokračování, ale on se na to sám necítí. Tak jsme do toho šli spolu. Já jsem se věnoval organizaci, shánění peněz a sochařů a on se staral o chod vlastního sympozia. Když odešel Roman Richtermoc (zemřel v roce 2010, pozn. red.), pokračoval jsem. Ale je to stále náročnější, už nemám náladu doprošovat se úředníků, psát žádosti. Na prvním ročníku Nábřeží sochařů bylo potřeba kvůli uzavírce náměstí Svobody sedm dopravních značek, minule jich bylo potřeba 48. Už toho mám dost. Ani ty sochy už nemáme kam dávat. Bylo by třeba pro ně koupit nějaký vhodný pozemek,“ potvrzuje Samohrd.
Nejistota okolo akce je cítit i ze slov starosty Hořic. „Pořádání sympozia je náročné organizačně i finančně, takže se už několik let pořádá jednou za dva roky. I proto, že nám do města přibylo každý rok čtyři či pět soch a my se dostali do situace, kdy jsme je neměli kam dávat,“ říká Svoboda.
„V tuto chvíli není úplně jasně definovaný prostor, kam by se měly rozšiřovat. Další věcí je, jestli má vůbec smysl, aby další a další sochy přibývaly. Už teď jich máme ve městě desítky. Je také otázka, jestli se neposunout nějakým jiným směrem. K nějakým změnám asi dojde, avšak město sympozium nadále podporuje. A nešťastná chatka do toho všeho zapadá,“ podotýká starosta Svoboda.
Škola se do sympozia nehrne
Město kamenné krásy, jak se kvůli tradici zpracování pískovce a sochařství Hořicím přezdívá, počká, zda se rozvine diskuse o pokračování sympozia.
„Věřím tomu, že sympozium budoucnost má. Teď však nevidím nikoho, kdo by si to vzal na starost a nadále to provozoval. Samozřejmě pokračování rádi podpoříme, je to akce významná pro celý náš obor, ale škola si to pod sebe vzít nemůže. Myslím si, že je to spíš na vůli našich absolventů,“ míní ředitel Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích Petr Malý.
Když už radnice v dražbě uspěla, chce pro chatu najít širší užití.
„Stojíme o ni i proto, aby tam byl klid a neřešili jsme stížnosti hořických občanů, kteří tam půjdou o víkendu na procházku s dětmi. Už v minulosti rada města rozhodovala o žádostech o pronájem chaty s ohledem na to, aby tam nedocházelo k rušení klidu v okolí, které je veřejným místem. Soukromý subjekt by tam asi být neměl,“ uzavírá starosta Svoboda.
Lom U Svatého Josefa v Hořicích slouží při sympoziích jako přírodní ateliér. Sochaři z celého světa tam několik týdnů tvoří díla z pískovce, která zůstávají ve městě. Příští by se mělo uskutečnit od 1. do 25. července. Otázkou zůstává, zda se počet ročníků zastaví na čísle 31.
