Tříletá Tonička už běhá, nohu jí zachránila nová metoda brněnských ortopedů

  • 15
Když se Tonička a Mikuláš narodili, vypadali jako naprosto zdravá miminka. Během prvních měsíců života však lékaři zjistili, že právě oni dva patří mezi malý zlomek dětí, které se rodí se vzácným onemocněním dolní končetiny, vrozeným pakloubem bérce.

Bez ortopedů z Fakultní nemocnice Brno by je čekal život plný operací a v nejhorším případě i amputace nohy. Brněnští doktoři však jako první v Česku zavedli revoluční metodu, díky níž mohou malí pacienti opět skotačit na obou nohách.

„To, že má Tonička pakloub bérce, jsme zjistili díky flíčkům, které měla po těle. Zahnutá nožička byla viditelná, takže jsme vše rovnou začali řešit s brněnskými ortopedy. Čekalo se, co noha vydrží, Tonička začala chodit ve třinácti měsících a o pár týdnů později jí kost praskla. Potom už měla sádry a čekali jsme, až doroste do věku, kdy může jít na operaci,“ popisuje maminka tříapůlleté dívky Martina Břínková z Brna.

Stejný příběh přivedl do největší brněnské nemocnice i Terezu Tlamichovou a jejího čtyřapůlletého syna Mikuláše. „My jsme na to přišli až ve chvíli, kdy se Mikuláši noha zlomila. Jsme z Prahy, ale tam se stále operuje jinou metodou, takže jsme dostali doporučení právě do Brna, kde Mikuláš absolvoval operaci minulý rok v dubnu,“ vypráví Tlamichová.

Úspěšnost? Dříve 50 procent

V Česku se rodí s pakloubem bérce v průměru tři děti ročně. Toto onemocnění postihuje vždy jen jednu končetinu a dítě se již narodí se zlomenou holenní kostí nebo s výrazným poškozením a k fraktuře dojde až později.

„Děti by bez léčby nebyly schopné chůze a končetina by byla zcela nefunkční,“ vysvětluje Karel Urbášek z dětské ortopedie Fakultní nemocnice Brno s tím, že kost se po fraktuře nezahojí tak, jak je zvykem u jiných zlomenin.

„Metoda, kterou se toto onemocnění léčilo dříve, měla úspěšnost kolem padesáti procent. Buď se kost nezahojila vůbec, nebo se opakovaně lámala a děti absolvovaly klidně až dvanáct operací. Často poté musely žít s nefunkční končetinou, nebo se přistupovalo k amputaci,“ objasňuje Urbášek.

Nová metoda, kterou zavedli bohuničtí ortopedové před dvěma lety, má oproti té předešlé řadu výhod a hlavně vysokou úspěšnost. Děti tak nemusí opakovaně trpět samovolným lámáním kosti a početnými operacemi.

„Zákrok Cross union je na rozdíl od toho předchozího, který podstupovaly děti kolem čtyř let, možné udělat už v roce a půl. Do nohy se umístí nitrodřeňový implantát, který roste s pacientem a zabezpečuje stabilitu kosti. Následně vytvoříme spojení mezi lýtkovou a holenní kostí v bérci. To řešíme štěpem, který odebíráme z lopatky kyčelní kosti. U dvouletého dítěte je potřeba tak velké množství na spojení, že musíme odebrat veškerou kost z celé poloviny pánve, která se potom zahojí,“ popisuje „brněnský zázrak“ Urbášek.

Pacienti musí mít po operaci zafixovanou nohu, z toho šest týdnů nemohou chodit. Pokud vše vypadá dobře, po dalších čtyřech týdnech lékaři fixaci odstraní a dítěti zůstává pouze ortéza.

„Mikuláš už má nohu v tak dobrém stavu, že mu nyní sundali i tuto pomůcku. Může tak fungovat jako zdravé dítě. Běhá, skáče ze stromů a už ho nic neomezuje,“ neskrývá radost Tlamichová. Malá Tonička si na sejmutí ortézy ještě chvíli počká.

Příběhy obou dětí dávají naději dalším. „Díky nové metodě čeká pacienty jedna hlavní operace a pak dvě menší. Po necelém roce se totiž vyjme podpůrná dlaha. Rostoucí hřeb se v noze ponechá, ale během dětství je třeba jej vyměnit za delší,“ dodává Urbášek s tím, že pokud jde vše podle plánu, děti se nemusí bát žádného omezení.

„Když vidíme Mikuláše, máme radost, že nás snad za pár měsíců také čeká sundání ortézy. Doufám, že se pak konečně Tonička proběhne i bez ní,“ usmívá se Břínková.