Od roku 1894, kdy praděd současného majitele Františka Mališe Pilu Mališ založil. Tak dlouho se táhne historie rodinné firmy v Pržně. Stejně jako mnoho dalších pil bojuje její majitel o každý kmen.
Jak vaše pila začínala?
Naši pilu založil můj praděda v roce 1894. Původně tady byl náhon a mlýn, z toho mlýna udělal pilu. Vodní kolo zůstalo, místo mlýnských kamenů pohánělo katr. Když byla voda, tak se řezalo, když voda nebyla, tak pila stála.
Vy jste svého pradědu poznal?
Pradědu ne, ale dědu, jeho syna, ano. Ale když jsem byl malý, tak tady pracoval jeden starší pán, který mi vykládal, jak to tady za pradědy fungovalo, ten nastoupil snad rok po založení pily. Vzpomínal, jak kdysi pořezali tři kulatiny za den, když nebyla voda, a stačilo to, ale po znárodnění se musel plnit plán, tak nestačilo ani třicet kulatin, aby bylo splněno.
Kdy vám pilu zabavili?
Hned po únoru 1948. Bylo tady padesát zaměstnanců. Já to nepamatuji, narodil jsem se v roce 1947, byl jsem moc malý, ale otec mi pak o té době vyprávěl.
Pila Mališ František Mališ - majitel pily v Pržně na Frýdecko-Místecku. Pila Mališ patřila před druhou světovou válkou k významným podnikům v okolí Frýdlantu nad Ostravicí. Díky sousedství železniční trati mohla vyvážet řezivo do zahraničí, zejména Nizozemska, Německa, Rakouska, ale také do Španělska nebo Velké Británie. V plánu bylo i postavení vlastní železniční vlečky, to ale překazilo znárodnění. Pila měla i vlastní vodní elektrárnu, zásobující proudem celou obec. |
Nechali jej po znárodnění pracovat na pile, nebo vás vyhnali úplně?
Nechali jej tady jako takového přicmrndlíka, který dělal pomocné práce. Zaměstnanci jej měli rádi, tak se přimluvili. Ale vydrželo to tak dva roky, pak musel pryč.
Hodně takových majitelů skončilo v padesátých letech ve vězení. Bylo to u vás stejné?
Naštěstí jej nezavřeli. Ale to bylo možná i proto, že byl opatrný. Hodně zaměstnanců si tady bralo dřevo, prostě kradli, říkali mu, ať si taky vezme, ale on nechtěl, odmítal to. Pak mi říkal: „Já jsem si tady nevzal ani hřebík, všechno jsem tady nechal.“
Kde pak pracoval?
Ve frýdlantské Normě stloukal bedny.
Čili člověk, který uměl organizovat, pracovat, vést, skončil u pomocné práce?
Přesně tak. Měl obchodní akademii, vedl pilu s padesáti zaměstnanci, ale nic jiného než dělnické práce dělat nesměl. A to pila po válce prodávala dřevo po celé Evropě.
Jak se jí to povedlo?
Jednoduše. Evropa byla po válce zničená, rozbombardovaná, všude se opravovalo, stavělo. A na to potřebovali dřevo. Já jsem později našel na půdě hromadu dopisů z celé Evropy, všude, kde jsme prodávali. To byly tisíce dopisů. A neprodávalo se jen dřevo. Byla tady i přidružená výroba. Vyráběly se bedny. Tehdy nebyla umělá hmota, všechno se balilo do dřevěných beden.
Vy jste na to, že jste byl vlastně synem třídního nepřítele, nějak doplatil?
Málem ano. Když se tady v Pržně po osmašedesátém roce objevily nějaké nápisy proti okupaci, hned měli někteří jasno, „stojí za tím mladý Mališ“. Naštěstí jsem byl v té době na vojně, dost daleko, takže jsem ty nápisy napsat nemohl. To mě zachránilo. A také to, že jsem se na vysokou školu přihlásil v roce 1969, to ještě bylo v pohodě, o rok dva později už bych neměl šanci.
Jaké to bylo, když vám pilu po revoluci vraceli?
To už si pamatuji. A my měli hodně štěstí. Tady byly dvě pily. Naše a Gřundělova. Ale starý pán Gřunděl umřel a nenašly se dokumenty k pile, takže jim nic nevrátili. Otec byl strašně pečlivý, měl veškeré papíry, takže to šlo celkem rychle a jednoduše. Pilu nám vrátili v roce 1992.
Jak se ta pila podle vašeho otce změnila oproti stavu, kdy mu ji zabavili?
Vrátili nám jen nemovité věci. Co bylo movitého, to nebylo. Tam byly dva katry, jedna rychloběžná pila, takový stroj nemáme ani dneska. To se prostě zabavilo, komunisti to někam odvezli a už nebylo. Navíc byla pila zhruba na dvacet let zrušena, spravovala se tady auta a podobně. A v sedmdesátých letech pilu obnovili, dovezli nový katr, ale ten už jsme museli koupit, zaplatit. Co se ztratilo, na to se nehledělo, co nebylo původní, to se muselo zaplatit.
Kolik vás to stálo?
Když jsme začínali, měli jsme tři čtvrtě milionu dluhů.
Jak jste ty peníze spláceli?
Měli jsme štěstí. Podařilo se nám získat kontrakt na dodávky řeziva do Německa, takže jsme mohli dát místním lepší ceny. Takže o nás byl celkem zájem.
Jak dlouho to trvalo?
V roce 2008, když přišla krize, to skončilo. Najednou, ze dne na den. Měli jsme pro ně připraveny dva kamiony dřeva, ale už neodjely.
Krize skončila, podařilo se obnovit dodávky?
Ne, to už se nikdy nenastartovalo. Už se to nevrátilo.
Komu dnes dodáváte?
Působíme jen na domácím trhu. Stavební firmy, tesaři, malí odběratelé.
Máte i nějakou přidruženou výrobu?
Nejsme tak silní, abychom stavěli domky a podobně. Takže hoblujeme, vyrábíme palety a podobně. Ale to jsou jen menší zakázky. Občas někdo přijde, že chce trámy na dům, ale kolikrát za život takový dům stavíte. Jednou. Pak k nám padesát let nemusí.
Jak vypadá současný trh se dřevem?
Když vezmu situaci tady v Beskydech, tak malé firmy všechny trpí. Problémem je pila v Paskově, která je nejsilnější hráč v oboru a diktuje ceny. A vykupují kulatinu za takové peníze, že my menší nemáme šanci.
Čili silný protivník.
Ano. Já jsem to už tenkrát říkal. Když otevírala, tak všichni psali nadšené články, jak dostanou lidé práci. Jenomže sto lidí dostane práci, ale dvě stovky o ni přijdou, protože malé pily zkrachují. Mají úplně jiné možnosti prodeje, proto mohou taky nakupovat kulatinu za úplně jiné ceny. Za takové, za jaké my nemáme šanci prodávat. Ze začátku to nebylo tak hrozné, to šlo ještě unést. Ale v průběhu loňského roku narostly jejich výkupní ceny kulatiny skokově. Přitom my nařežeme za rok to, co oni za dva dny.
Takže nemáte šanci na přežití?
Máme, ale není to žádná sláva. Oni dělají velké série, na menší nemají čas, jen tam se můžeme uplatnit. Ale žádná sláva to není. Pracuji tady já, bratr, syn, můj plat se ani zdaleka nepřibližuje k celorepublikovému průměru. Říkám synovi, ať si najde nějakou jinou práci, tady moc perspektiva není.
