Za dob mocnářství znamenala průšvih tehdejších mocipánů a jejich ozbrojených složek, za první republiky rovněž nebylo úplně společensky vhodné připomínat oběti z řad dělnictva. A pozdějším komunistům nejspíš vadilo, že k tomu došlo ještě před bolševickou revolucí a nebylo možné očernit „antikomunistu Masaryka střílejícího do dělníků“.
Dodnes lze navíc jen tušit počet tehdy usmrcených, raněných a zatčených, jichž musely být stovky.
Bílá hora byla oblíbeným výletním místem. V osudný den navíc panovalo krásné počasí, takže se tu sešla početná masa. Na vysokém stromě visel transparent s nápisem „Ať žije všeobecné hlasovací právo“ a čekalo se na proslov dělnického předáka Josefa Hybeše, mimochodem laskavého a soucitného člověka. Na rozdíl od jiných příležitostí však tehdy na Bílé hoře nepromluvil.
Generál Navarini nakonec vyjádřil vojsku a dalším uniformovaným složkám uznání za to, jak úspěšně rozehnaly „další českou výtržnost“. A soudy ještě po mnoho měsíců odsuzovaly stovky zatčených.
