Magazín The Economist si nedávno dal tu práci a spočítal to: v tomto roce by se mělo hlasovat celkem v 76 zemích včetně osmi z deseti nejlidnatějších států světa: Bangladéši, Brazílii, Indii, Indonésii, Mexiku, Pákistánu, Rusku a Spojených státech.
Samozřejmě to neznamená, že čím víc voleb, tím víc demokracie. V polovině zemí neexistují svobodné a férové volby, například stotřicetimilionové Mexiko je v žebříčku prestižního časopisu označováno jako hybridní režim na pomezí demokracie a autoritářství a dokonce i Spojené státy jsou klasifikovány jako „demokracie s chybami“.
V Rusku o výsledku nikdo nepochybuje. V polovině března se prezidentem opět stane Vladimir Putin, který si před čtyřmi lety ústavními změnami zajistil možnost vládnout až do roku 2036. Ostatní kandidáti mu jen dělají stafáž, skutečná opozice je v exilu, kriminálu nebo po smrti. Jedinou neznámou tak zůstává, jestli se Kreml po volbách přestane zcela ohlížet na nálady veřejnosti a vyhlásí nové kolo mobilizace.
Čekají nás však i volby, jejichž výsledek nikdo nezná a které navíc mohou ovlivnit dění daleko za hranicemi. Sestavili jsme proto seznam nejdůležitějších zemí, kde se letos konají volby hodné mimořádné pozornosti. Vezmeme to chronologicky.
 |
Už 13. ledna se konají prezidentské a parlamentní volby na Tchaj-wanu a napětí kolem ostrova opět eskaluje. Peking k němu těsně před Vánocemi opět poslal svá vojenská letadla a Si Ťin-pching ve svém novoročním projevu hovořil o historické nevyhnutelnosti sjednocení.
Nic nás nerozdělí, vzkázal Rusům Putin. Si Ťin-pching mluvil o sjednocení Číny |
„Čína bude určitě znovu sjednocena a všichni Číňané na obou stranách Tchajwanského průlivu by měli být vázáni společným cílem a sdílet slávu oživení čínského národa,“ prohlásil komunistický vůdce, který za poslední rok na domácí scéně přitáhl ideologické šrouby a provedl čistky v bezpečnostním a vojenském aparátu země.
Nejžhavějším kandidátem na prezidenta je William Lai, který si získal přízeň stoupenců vyhlášení nezávislosti. Zatím se snaží opatrně balancovat a v sobotu prohlásil, že je otevřený rozhovorům s Pekingem. Dá se však předpokládat, že komunistická Čína v případě jeho vítězství zareaguje podrážděně a pokusí se ostrov izolovat, čímž by vzrostlo riziko střetu s USA.
Opatrně mezi Čínou a Amerikou balancoval indonéský prezident Joko Widodo, který se ovšem v únoru už nemůže ucházet o znovuzvolení. Nejlidnatější muslimská země na světě během deseti let jeho vlády díky obřím zásobám niklu vykročila mezi asijské velmoci a narostlo jí sebevědomí, což se projevilo i budováním nové metropole v džunglích Bornea.
Rodí se nová asijská velmoc. Indonéský boom žene světový hlad po niklu |
Widodo si však na další směřování 274milionové země nejspíš dál udrží vliv, protože příštím viceprezidentem se podle všeho stane jeho nejstarší syn. Widodo tak podle kritiků buduje politickou dynastii a nebezpečně podkopává křehkou demokracii v zemi, kde je ještě stále v živé paměti třicetiletá suhartovská diktatura.
Za téměř jisté je považováno vítězství Indické lidové strany v jarních parlamentních volbách. Naréndra Módí je stále nejpopulárnějším politikem na světě, Indie loni v počtu obyvatel předstihla Čínu, posunula se mezi nejdůležitější světové hráče a úspěšně přistála na Měsíci.
Musel by se stát zázrak, aby Módí nedosáhl premiérského hattricku. Po deseti letech jeho vlády se však množí obavy, že Indie se nenápadně odklání od demokracie. Kritici upozorňují především na vládou podněcovaný hinduistický nacionalismus, který v minulých letech místy přerostl až v pogromy na muslimy.
Nejpozději v dubnu se bude vybírat nový prezident na Slovensku. Zuzana Čaputová funkci obhajovat nebude, loni v červnu oznámila, že ani přes poměrně vysokou popularitu na další mandát nemá sílu. Navíc od října musí snášet v premiérské funkci Roberta Fica, který ji ještě v opozici označoval za americkou agentku.
Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová jmenovala vládu Roberta Fica. (25. října 2023)
Kandidaturu už ohlásili někdejší ministři zahraničí Ivan Korčok a Ján Kubiš. Průzkumy však největší šance dávají předsedovi vládní strany Hlas Peteru Pellegrinimu a nyní se čeká, jestli do toho skutečně praští. Spekuluje se, že v takovém případě se Fico pokusil Hlas pohltit – nedávno ostatně prohlásil, že po prezidentských volbách se politická scéna na Slovensku zcela změní.
Volby do Evropského parlamentu, které se budou konat od 6. do 9. června, nejsou nejvíc sexy tématem a v Česku je provází tradičně velmi nízká účast. Analytici nicméně upozorňují, že letos v nich půjde o hodně, protože mohou definitivně potvrdit nástup „tvrdé pravice“ do politického mainstreamu.
Hlavním tématem nepochybně bude migrace, z čehož mohou těžit strany, jako je Alternativa pro Německo nebo francouzské Národní sdružení Marine Le Penové. Pokud by výrazněji uspěly, v Paříži či Berlíně by se v následujících letech mohli otěží moci chopit politici s neskrývanou averzí k Bruselu a sympatiemi k Moskvě.
V Německu se navíc letos konají troje zemské volby, v nichž může AfD zvítězit – v Sasku, Durynsku a Braniborsku. Ve všech třech spolkových zemích je AfD podle sondáží nejsilnější politickou stranou a většina Němců se domnívá, že se ujme vlády nejméně v jedné z nich.
Naopak největší pozornost se upíná k výběru amerického prezidenta. Mediální cirkus se rozjíždí už v polovině ledna republikánskými primárkami v Iowě a málokdo pochybuje, že za deset měsíců si to po čtyřech letech opět rozdají Joe Biden a Donald Trump. Průzkumy napovídají, že velký návrat excentrického narcise do Bílého domu je čím dál pravděpodobnější.
Američtí spojenci se na tuto variantu už horečně připravují a operuje se dokonce s možností, že Trump se pokusí sabotovat americké členství v NATO. Nervozita roste i v Kyjevě, protože v případě Trumpova návratu by nejspíš skončil přísun vojenské pomoci a Spojené státy by v rámci příklonu k izolacionismu od evropských problémů daly ruce pryč.
Tečku za turbulencemi volebního roku mohou udělat parlamentní volby v Británii. Přesné datum zatím není známo, premiér Rushi Sunak je musí vyhlásit nejpozději 17. prosince. Zatím se zdá, že jeho konzervativci v nich po čtrnácti letech u moci, brexitu a několikerém střídání premiérů utrpí drtivou porážku a v Downing Street usedne šéf labouristů Keir Starmer.
Sice mu chybí charisma a optimismus Tonyho Blaira, Británie však na volby čeká jako na slitování v naději, že nová vláda najde recept na bobtnající chudobu, krizi životních nákladů a kolabující veřejné služby, jako je zdravotnický systém NHS. Průzkumy ukazují, že dvě třetiny Britů by si volby přály co nejdřív a labouristi dokonce začali narychlo pilovat stranický manifest v naději, že Sunak ukončí agónii své vlády a volby vyhlásí už na jaro.
