Jak se vyrovnává s neštěstími, která napáchal? Těžko odhadovat.
Potemnělé ulice metropole, která si nemůže dovolit zaplatit kvalitní noční osvětlení, veřejnému pořádku neprospívají. A když pak někde zaburácí série výstřelů, hlídce ze silně redukovaného policejního sboru to na místo činu trvá neskutečně dlouho. Pokud ji tedy vůbec někdo zavolá. Sedmdesátá léta se New Yorku totiž vážně nevyvedla.
Desetimilionová metropole, dosud optimisticky nazývaná Velkým jablkem, se stala jablkem zahnívajícím. Rozkládala se zevnitř, sociálně i ekonomicky. Město ještě pořádně nevyčichlo po stávkách sanitačních služeb a popelářů, z neklidu po surově potlačených demonstracích lidskoprávních aktivistů a po korupčních skandálech v odborech a policejním sboru, a už tu byla finanční krize roku 1975.
Radnice si k zajištění základních služeb vypomohla půjčkami ve výši 2,3 miliardy dolarů, které však nebylo z čeho splácet. Ořezat platy zaměstnanců města a houfně propouštět se jevilo být jediným řešením. O práci přišlo čtyřicet tisíc lidí, převážně policistů. Na ulicích to bylo hned znát. Krysy vylezly z kanálů, kriminalita strmě narostla. A to nejen „běžné“ pouliční vandalství nebo stále častější žhářství. V roce 1976 bylo v New Yorku spácháno 1 800 vražd.
Times Square patřilo pasákům a prostitutkám, předměstí ovládli dealeři drog a znesvářené gangy, metru kralovali bezdomovci. A pětadvacetihodinový blackout, výpadek elektřiny z léta 1977, strhl bouři násilností a rabování. Za mřížemi přeplněných věznic skončily tři tisícovky provinilců. V průběhu oněch divokých let jeden milion Newyorčanů raději natrvalo změnil adresu. Nechali za sebou vyprázdněné celé bloky bytů. Stěhovali se jinam, kde se nemuseli topit ve špíně a kde se žilo bezpečněji.
Na atmosféře zmaru, strachu a nevymahatelnosti práva se svezl i Samův syn. Vyšinutý maniak, který si při procházce ulicemi zevnitř se rozkládajícího města vybíral svůj další cíl. Až ho nalezne, bez milosti do něj vystřílí celý bubínek z revolveru Bulldog ráže .44 Special. Tak jako už mnohokrát předtím.
Nechtěný, odmítaný, izolovaný
V armádě se Berkowitzovi dařilo.
Svůj život dnes vnímá David Berkowitz jako filmový scénář. A první rozmazaná filmová políčka v jeho mysli patří scéně, kdy ho hned druhý den po narození vlastní biologická matka odložila v porodnici. Zřekla se ho. Že byl nechtěný, se dozvěděl až ve dvanácti letech. Při hádce s nevlastním otcem Nathanem, v průběhu další tragicky vypjaté situace. Po smrti své adoptivní matky. Jediné ženy jeho života, které na něm záleželo.
Pearl Berkowitzová totiž vlastní děti mít nemohla, a tak se její mateřský sen naplnil péčí o adoptovaného Davida. Zbožňovala ho, chránila ho před světem. A před narůstající nevraživostí svého manžela, který se zdráhal cizí dítě přijmout za vlastní. Když sedmiletý David přežil dopravní nehodu, při níž ho srazilo auto, upnula se k němu ještě víc. Nebylo nic, co by pro něj neudělala, tolerovala i jeho podivné chování. Kázeňské prohřešky, zanedbávanou školní docházku, zprávy o tom, že šikanuje spolužáky a trápí zvířata.
Když Pearl prohrála čtyřiadvacetiměsíční boj s rakovinou, zůstal David naprosto izolovaný. A separace se ještě vystupňovala poté, co si jeho adoptivní otec našel novou ženu a všichni tři se odstěhovali na Floridu. Neměl přátele, lásku. Cítil se nenáviděný a nepotřebný, světu kolem sebe nerozuměl.
Utápěl se v depresích a často přemýšlel o sebevraždě. V osmnácti letech nastoupil do armády. Proto aby zmizel z Floridy a od adoptivního otce, kterého nenáviděl. Kázeň armády a pravidelný řád dodávaly jeho existenci smysl. I přes pár prohřešků ve službě platil za dobrého vojáka. Ostrostřelce. Tři termíny si odsloužil na zahraniční misi v Jižní Koreji, v roce 1974 byl oficiálně s dobrým hodnocením propuštěn.
Cítil se posilněný, připravený k dalšímu vnitřnímu boji. A proto kontaktoval svou biologickou matku. Očekávaný zvrat v jeho životě nenastal. Rána v duši se nezacelila, přineslo mu to jen zklamání a hlubokou krizi identity. Deprese byly zpět. Než žít zase s otcem, zůstal raději v New Yorku.
Svět kontroluji zkázou
Pan Sam Carr s nebohým psem Harveym. Aniž by chtěl, dal sériovému vrahovi jméno. Nebohého Harveyho Berkowitz krutě zabil.
Střídal jednu práci za druhou, ale nic ho neoslovovalo, v ničem nevynikal. Nevinil z toho sebe, ale okolí. Nenávidel všechno a všechny. Koketoval s jakýmsi satanistickým kultem, který pořádal zvrácené mše a natáčel porno. Pro Davida to nebyla otázka víry. Spolek náboženských vyvrženců, co se těšil z hanebností ve špinavém městě, odpovídal jeho ponurému vnímání světa. K apokalypse prohnilé metropole už dlouho přispíval po svém.
Jeho koníčkem bylo zakládání požárů. Dělal to sice už jako malý kluk, ale tady to bylo jiné. Nezapaloval popelnice, ale celé sklady, zavřené obchody, opuštěné bytové domy. Destrukce a očišťující plameny ho fascinovaly. Dodávaly mu pocit moci, kontroly nad situací. On sám je nikdo, ale síla ohně z něj dělá Fantoma Bronxu. Tak se o neznámém žháři psalo v novinách.
Požárů David Berkowitz podle záznamů ve svém deníku založil přes patnáct set. Bylo to snadné. Na potemnělých ulicích světové metropole ztracenců se nepohyboval nikdo, kdo by ho mohl přistihnout. Policie byla v oslabení, přišel si všemocný. Neporazitelný.
Na Vánoce roku 1975 vyrážel do ulic ozbrojený loveckým nožem. Nejprve zaútočil na hispánskou ženu vycházející z obchodu, pak u mostu Dreiser Loop šestkrát bodl patnáctiletou školačku. Obě vražedný útok přežily. Pro Davida bylo uspokojení plynoucí z krvavého násilí neporovnatelné se žhářstvím. Chtěl už jen vraždit.
V následujících měsících se přestěhoval z Bronxu do čtvrti Yonkers. Adresu nakonec změnil dvakrát, protože ho všude pronásledoval štěkot psů sousedů. Prvního obtěžujícího hafana, který patřil Samu Carrovi, nakonec zapálil a ubodal. Aniž by to nějak vzrušilo policii. Akt si ospravedlnil tím, že ho k tomu ten zlovolný čokl přiměl. Zabíjel, protože si o to Samův pes řekl. A tuto hlášku, spolu s pseudonymem Samův syn, brzy přijal za vlastní.
Ještě několikrát na nočních ulicích zaútočil na ženy nožem, ale cítil selhání. Oběti opět přežily. Vyvodil z toho, že aby skutečně zabíjel, potřebuje silnější zbraň. Nakoupil si skutečně úctyhodný arzenál. Nechyběla v něm kulovnice na jeleny, brokovnice na dvanáct nábojů, odstřelovačská puška nebo poloautomatická AR-7 Explorer s prodlouženým zásobníkem.
Největší zalíbení nalezl v revolveru Bulldog. Půlkilová zbraň se dala snadno skrytě nosit a své krátké hlavni navzdory to byl skutečný kanón. Zvlášť při použití, jaké si vybral Berkowitz. Při chůzi po chodníku si vyhlédl nějaký pár v autě a z těsné blízkosti vypálil do okýnka celý zásobník. Oběti prakticky neměly šanci na obranu.
Zabiják se čtyřiačtyřicítkou
Vražedná zbraň. Revolver si Berkowitz zamiloval.
V červenci 1976 zaútočil na dvě ženy v autě před diskotékou v Pelham Bay, na konci října si za cíl vybral milence ve voze u parku v Bowne. Další střelecký útok na dvojici v autě se odehrál u Floral Parku v listopadu, pak ještě v lednu a znovu 8. března následujícího roku. Výsledkem byli tři mrtví a šest raněných.
Od přeživších získala newyorská policie poměrně přesný popis pachatele a jeho návyků. Aspoň v jednom z případů se na místo činu snad vrah dopravil autem. Pravděpodobně značky Ford. Ale při vyšetřování tomu nebyla věnována zásadní pozornost. Byly to prostě jen další vraždy ze stovek, které se v těch letech v New Yorku odehrály, a policie neměla kapacitu je pečlivě řešit. Jen velmi pomalu a tápavě se zjišťovalo, že ve všech pěti případech zabíjela tatáž zbraň. A že nejspíš nejde o několik oddělených incidentů, ale o činnost jednoho pachatele – sériového vraha.
Teprve když tuto informaci policie zveřejnila, dostalo se „zabijákovi se čtyřiačtyřicítkou“ náležité pozornosti médií. David Berkowitz si tu přízeň náramně užíval. Když četl v New York Post nebo Daily News o svých zločinech, vzrušovalo ho to mnohem víc než předchozí žhářské epizody. Konečně se cítil být důležitý. A proto po osmatřiceti dnech udeřil znovu.
Na útok z dubna 1977 byl náležitě hrdý. Podařilo se mu za sebou nechat dvě oběti. A počínal si přitom nadmíru sebejistě a drze. Vraždil jen pár bloků od místa, kde spáchal dva předchozí útoky. Na místě tentokrát rovněž zanechal vzkaz pro policii. Sliboval v něm brzký návrat a další mrtvé. A podepsal se jako Samův syn.
Dopisů, sepsaných tiskacími písmeny a s účelně vloženými hrubkami, napsal mnoho. Některé zaslal newyorské polici, jiné do redakcí novin. Provokoval, vysmíval se, vyhrožoval.
Berkowitz získal pocit, že si vražděním a dopisy vydobyl kontrolu nad celým New Yorkem. Když vyšly najevo podrobnosti o jeho činech, přestali mladí chodit na diskotéky. Milenci si už nedávali noční dostaveníčka v autech a osamělé ženy po setmění nevycházely na ulici. Když se ukázalo, že vrah má spadeno na dlouhovlasé brunetky, tisíce žen urychleně navštívily kadeřníka jen proto, aby se nechaly ostříhat a obarvit na blond. Nechtěly provokovat vraha. To všechno kvůli Samovu synovi.
Maniak, co neplatí pokuty
Během svého dopadení se Berkowitz pořád usmíval.
Newyorská policie byla pod enormním tlakem a konečně zintenzivnila vyšetřování. Vznikla speciální operační skupina, jejíž provoz stál devadesát tisíc dolarů denně, zabijákův profil dávala dohromady padesátka policejních psychologů. Před vyšetřovateli krystalizoval obraz neurotika trpícího paranoidní schizofrenií, s přeludem o posedlosti démonem.
A Samův syn udeřil znovu. V červnu a červenci spáchal další útoky. Bulvár líčil, že tři vážně ranění a jedna mrtvá žena jdou na vrub neschopnosti vyšetřovatelů. Nebyla to však tak úplně pravda.
Vrah totiž z místa činu údajně odjel autem. Policie se pokusila zjistit, jaká auta v ulici parkovala. A ukázalo se, že v jednom z nich, ve voze Ford Galaxy, dostal onu kritickou noc řidič pokutu za nesprávné parkování. Tím řidičem byl David Berkowitz. A nebyl to jeho první prohřešek. Štos nesplacených pokut dokládal též jeho přítomnost poblíž předchozích míst činů.
Vyšetřovatelé byli trochu zaskočeni. Může být vůbec onen postrach New Yorku tak hloupý? Natolik, že by se až na místa činu vozil vlastním vozem? Podle psychologů však právě tato arogance odpovídá pachatelovu smýšlení.
Z komplikovaného vyšetřování nedostižného vraha se stala rychle banalita. Když si při obhlídce vyšetřovatelé nenápadně zvenčí obhlédli auto, které si Berkowitz zaparkoval před bytem, na zadním sedadle uviděli pohozený revolver Bulldog. S případem pomohl i Berkowitzův soused – byl ostatně policistou. Popsal Davidovy agresivní spády a ukázal víc než čtyři stovky načmáraných výhružných vzkazů, v nichž si Berkowitz stěžoval na jeho psa. Slovník a písmo přesně odpovídaly repertoáru Samova syna.
Když soudní návladní vydal povolení k prohlídce vozu, bytu a zajištění podezřelého, šlo už všechno rychle. Berkowitz při zatčení nejevil známky překvapení. Řekl jen: „Tak jste mě konečně dostali. Co vám trvalo tak dlouho?“
O důkazy nouze nebyla. Spáchané činy detailně popisovaly jeho osobní deníky, propojovaly Samova syna i žhářského Fantoma Bronxu. Balistické testy identifikovaly vražednou zbraň. A Berkowitz nezapíral. Nejprve se doznal ke dvěma vraždám, těm, na které byl hrdý, a později i k ostatním. Včetně útoků s nožem.
U soudu to nejprve zkoušel uhrát na nepříčetnost. Tvrdil, že ho k činům nabádal Satan v těle sousedova psa, pekelným štěkotem. Pak se však se smíchem doznal, že si to celé vymyslel. Zabíjel, protože mohl a chtěl. Usvědčen byl z šesti případů vraždy druhého stupně a sedmi pokusů o vraždu. Dostal doživotí, s možností žádat o podmíněné propuštění po pětadvaceti letech.
Vrah miláčkem tmářů
Prý se napravil, našel víru. Náboženští fundamentalisté ho oslavují.
Jeho příběh tím však neskončil. Zmínit je třeba ještě dvě drobnosti. Předně, coby sériový vrah si Samův syn získal nesmírnou oblibu médií. Neutuchala ani poté, co skončil za mřížemi. Za rozhovory mu novináři nabízeli nemalé sumy, autorská práva k jeho příběhu nebo natočení filmů mu vynášely desetitisíce dolarů.
Zákonodárný sbor státu New York proto přijal nové právní úpravy, nazývané dnes jako „zákony Samova syna“. Ty brání odsouzeným zločincům finančně profitovat na publicitě svých kriminálních činů. Podobnou legislativu v osmdesátých letech přijala většina amerických států.
A poslední kapitola? Ve vězení přijal víru. Stal se praktikujícím evangelíkem. Zapřel prý Satana a jeho pokušení. Se zlem sváděl tuhý boj a zvítězil v něm. A jako zářný příklad duchovní rehabilitace ho dnes prezentují četní náboženští fundamentalisté.
Sedmdesátiletý David Berkowitz, šestinásobný vrah, teď přednáší o míru, lásce a pokoji. Jako dokonale napravený hříšník je znovu hvězdou dokumentárních snímků a rozhovorů v novinách.
