Závodní piloti byli, jsou a odcházejí, ale legendy zůstávají. Je jich jen pár takových, které přetrvají až do dob, když automobily zůstanou jen matnou vzpomínkou. Jedním z nich je Tazio Nuvolari. První ze slavných, největší z největších.
Létající Mantovan, jehož jméno je pro mnohé symbolem závodního jezdce a jenž se stal vzorem pro novodobé bijce jako byli Jim Clark či Ayrton Senna, zemřel 11. srpna 1953, letos tomu bylo sedmdesát let.
Tazio Giorgio Nuvolari totiž nebyl neporazitelný, ne, ale vždy za všech okolností bojoval do posledního dechu. Dřel na trati a riskoval každou sekundou vše, co měl. I vlastní život. Častokrát tak zbytečně přišel o vítězství, protože mu nestačilo, že vedl, nestačilo mu zvítězit. I když měl už všechny soupeře dávno za sebou, nezpomalil. Potřeboval jim ukázat svou převahu.
Navíc si liboval v situacích, kdy se všechno proti němu spiklo. Údajně ho nebavilo vyhrávat s nejlepším autem na startu. A vždy počítal s tím, že už se nemusí vrátit domů. Jedna z historek, jimiž je jeho osoba opředena říká, že když mu tehdejší sportovní šéf Alfy Romeo Enzo Ferrari koupil zpáteční lístek na Sicílii, kde měl Nuvolari startovat v závodě Targa Florio, Nuvolari mu to vytkl: „Na co zpáteční lístek? To jste obchodník? Co když mě zpátky povezou v rakvi?“.
Zázračně přežili. Nehody v F1, které měly být smrtelné. Ale nic se nestalo |
Je téměř zázrakem, že jeho život neskončil na závodní dráze, ale doma v posteli. Po mrtvici v roce 1952 zůstal částečně ochrnut, druhá o rok později ho poslala do motoristického nebe. Závodil však dokud mohl, nezdolnou vůli a touhou po vítězstvích psal po druhé světové válce nejsmutnější kapitolu své zářné kariéry.
Když se v roce 1946 po dlouhé válečné pauze pomalu rozjížděly motoristické soutěže, v 54 letech už návrat na závodní dráhy neplánoval. Poté, co mu v roce 1937 zemřel na myokarditidu starší syn Giorgio, chtěl zůstat na světě pro svého druhého potomka Alberta, ale když i on podlehl v roce 1946 vážné nemoci, Nuvolariho už nic na světě nedrželo, a tak začal opět dávat svůj život všanc. Navzdory silnému astmatu a alergii na výfukové plyny. Navzdory tomu, že musel používat obličejovou masku a při závodech vykašlával krev. Navzdory trvalé bolesti z dřívějších zranění a částečně nehybné levé ruce.
Už nemohl být nejrychlejší, ale stále patřil k nejlepším. Poslední velký závod jel v roce 1948, kdy se zúčastnil slavné Mille Miglia. Legendární podívané, kterou před válkou opakovaně ovládl. Poté jezdil až do první mrtvice, většinou jen v lokálních italských podnicích. Jeho posledním podnikem byl závod do vrchu Palermo–Montepellegrino, kde zvítězil ve své třídě a celkově byl pátý.
V roce 1937 v Brně Nuvolari bojoval proti obrovské přesile Němců. Na startu ale stál v první řadě (č.18).
Nelze nevzpomenout jeho vazby na Českou republiku, respektive Československo, pravidelně se zúčastňoval populární brněnské Grand Prix, která alespoň v motocykové podobě přežila i období komunismu a zabily ji až nedávné tahanice. Nuvolari v Brně ukazoval svou výjimečnost, několikrát vedl, vracel se do vedení, ale nikdy nakonec nevyhrál. Podle historiků jde o takovou jedinou velkou Grand Prix.
„Nuvolari je největším jezdcem minulosti, současnosti a budoucnosti,“ popsal ho jednou český rodák Ferdinand Porsche. A jeho neúspěšné tažení za posledním nezískaným triumfem na tom nic nemění.
Kontrolovaným smykem
Závodit měl Nuvolari začít již v dobách první světové války. Závodní licenci na motocykl získal v roce 1915, musel však narukovat a sloužil jako řidič v italské armádě. Debutoval tak až v roce 1920 v Cremoně a v roce 1925 se stal mistrem Evropy v třídě 350 cm³ díky výhře v Grand Prix Evropy. V té době již koketoval s automobily, začal závodit s Alfou Romeo. A postupně se automobilové závody staly jeho hlavní náplní.
Zkoušel, hledal, vyhrával a objevoval. Jeho styl „four-wheel drift“, tedy kontrolovaný smyk všech čtyř kol, byl později vzorem pro závodní styl legend padesátých let jakými byli Juan Manuel Fangio či Sir Stirling Moss.
Vášeň, odvaha a život na plný plyn. Před třiceti lety zemřel frajer F1 |
Potřeboval jezdit odlišně, lépe než ostatní, protože závodil s italskou technikou, která zaostávala za značkami Mercedes-Benz či Auto Union, které těžily z finanční podpory nacistického režimu. I proto se stal nejmilovanějším řidičem všech dob a vstoupil mezi legendy. Zahřál srdce motoristických fanoušků i lidí, kteří neměli s motorismem pranic společného. Stavěl se na odpor síle a moci, aby ukázal možnosti osamoceného jedince.
Když mu v roce 1930 nabídl Enzo Ferrari místo továrního jezdce nově vznikajícího týmu Alfa Romeo, s radostí přijal. A hned vyhrál svou první RAC Tourist Trophy. Začalo jeho největší období, zabývat se výčtem jeho triumfů je zbytečné. Ovládl Velkou cenu Itálie, Belgie, Francie, zvítězil v závodech Targa Florio a Coppa Ciano a mnoha dalších. Samozřejmostí byl několik korun z dodnes živé Grand Prix Monaka.
Pod ztichlými tribunami
Své nejslavnějšími vítězství, mnohými považované za vůbec největší vítězství v dějinách automobilového sportu, zapsal v roce 1935 při Velké ceně Německa na Nürburgringu. Tam se sjelo 300 tisíc diváků a těšili se na „první závod moderního automobilismu“, startovalo se poprvé světelnými signály, které známe z okruhů dodnes.
Proti pěti mercedesům s motory o síle 375 koňských sil a čtyřem auto unionům se stejně silnými obřími šestnáctiválci stál se svou alfou romeo s agregátem s menším objemem a 265 koňmi. Navíc v německých vozech neseděli žádní nýmandi, ale Rudolf Caracciola, Luigi Fagioli nebo Hans Stuck, tedy podobně slavné hvězdy předválečné éry.
Závod v roce 1930 v Brně dojížděl Nuvolari v autě stájového kolegy Borzacchiniho. Ten na fotografii sedí vedle něj.
Převahu začal Nuvolari ukazovat na dráze hned po startu, ale po tankování v 11. kole se propadl na 6. místo. Mechanici zlomili rukojeť tankovacího čerpadla, a museli přelévat palivo z nádob velkým trychtýřem. Nuvolari v kokpitu vztekle gestikulovala rukama, na dráhu se však vrátil se ztrátou dvou minut.
Zahájil velkou stíhací jízdu, kdy častokrát letěl kolem stromů na hranici života a předjížděl v místech, kde to nikdo nečekal. Až do cíle však nikdo v hledišti nevěřil, že by domácí mašinerie mohla prohrát, takže když po čtyřech hodinách pekelné jízdy byla červená alfa romeo odmávnuta šachovnicovou vlajkou, ohromený dav zcela ztichl. V šokovaném tichu se všichni ohlíželi po lóži pohlavárů třetí říše. Nakonec však propukly bouřlivé ovace. Ať se to nacistům líbilo, nebo ne.
Tisk oprávněně psal o „nemožném vítězství.“
Některá zranění Tazia Nuvolariho1925 1934 1936 1938 |
V Německu vyhrál průměrnou rychlostí přes 120 km/h, o pět let dříve na těžším a delším Mille Miglia prolomil hranici 100 km/h. A jak už to u Nuvolariho bylo zvykem, vítězství opět stálo za to. Ve voze alfa romeo se tehdy střídal s Battistou Guidottim a v posledním úseku za hluboké noci předvedl nevídané divadlo. Tehdy se startovalo s půlhodinovými rozestupy a měřil se čas jako v dnešní rallye. Nuvolari jel druhý za svým velkým rivalem Achillem Varzim, ztrácel méně než třicet minut, takže bylo zřejmé, že si jede pro vítězství. Jenže to mu nestačilo, chtěl projet cílem jako první.
Jel jako o život, a když v dálce spatřil Varziho auto, vypnul světla. Aby jej sok nemohl vidět ve zpětných zrcátkách a nezrychlil. Rychlostí přesahující 150 km/h se řítil několik desítek kilometrů hustou tmou a orientoval se pouze podle světel auta před sebou. Reflektory zapnul až ve chvíli, kdy šokovaného Varziho těsně před cílem v Brescii předjížděl.
A právě Achille Varzi, který tragicky zahynul při tréninku na Velkou cenu Švýcarska 1948, patřil mezi velké uctívače Nuvolariho nenapodobitelného umu: „Je to ten nejodvážnější a nejzručnější šílenec z nás všech. Nikoliv mistr, ale umělec. Mistrovství se totiž dá naučit, ale jako umělec se musíte narodit.“
Často se vzpomíná i na jeho druhý triumf na sicilském závodě Targa Florio v roce 1932. Roli navigátora a spolujezdce tehdy plnil jeho mladý mechanik Paride Mabelli, a kromě toho dostal nevděčnou a velmi nebezpečnou úlohu plnit v jeho voze roli zátěže. Později s úsměvem vzpomínal: „Tazio mi řekl, že když vykřikne, mám rychle sjet dolů a sednou si na podlahu. Dal mi tak znamení, že projíždí zatáčka na limitu, a potřebuje snížit těžiště, abychom se nevybourali. Na podlaze jsem strávil celý závod - Tazio začal křičet v první zatáčce a přestal až v poslední.“
Tazio Nuvolari se stal doma symbolem, legendou symbolizující vše, čeho chtěla mladá Itálie dosáhnout. Ne jednou, ale desetkrát, stokrát v průběhu spousty let dokazoval nemožné. Pravidelně vítězil nad Goliáši automobilového sportu. Vracel rozvrácené zemi národní hrdost. Pro zbytek světa byl a je „jen“ tím nejlepším z nejlepších.
