 |
1 Peraliya, Srí Lanka – vlak smetený vlnou tsunami
Indický oceán není geologicky stabilním místem. Poměrně často zde dochází k zemětřesením, která mohou doprovázet vlny tsunami. Dne 26. prosince 2004 došlo k zemětřesení s epicentrem na západním pobřeží Sumatry. Otřesy dosahovaly síly 9,2 Richterovy škály. Indickým oceánem se přehnaly vlny vysoké přes 30 metrů.
Podél pobřeží Srí Lanky, mnohde jen 200 metrů od moře, jezdil vlak č. 50 „Matara Express“, spojující největší město Colombo a Galle. V důsledku souběhu křesťanských a buddhistických svátků praskaly vagony ve švech. Oficiálně bylo „na palubě“ 1 500 platících cestujících, ale ve skutečnosti jich cestovalo ještě mnohem více. Vlak byl „nacpaný“ tak, že cestující nedokázali zevnitř ani otevřít dveře.
Převrácený vagon vlaku č. 50 "Matara Express"
Měřící stanice sice zemětřesení zaznamenaly, ale nepředpokládaly, že by vlna dosáhla Srí Lanky. Když přišly zprávy z Maradany, kde vlna udeřila jako první, podařilo se dispečerům zastavit osm vlaků. Matara Express tolik štěstí neměl.
Vlak zastavil, až když vlna tsunami dorazila v 09:30 k pobřeží u městečka Peraliya. Někteří místní lidé vylezli na střechu vlaku, jiní se ukryli za ním, protože doufali, že souprava bude fungovat jako štít. Vlna, zhruba o tři metry vyšší než vlak, ho smetla jako hračku a nešťastníky rozdrtila o budovy za ním. Lokomotivu, vážící 80 tun odhodila 100 metrů do džungle. Strojvedoucí a jeho pomocní zahynuli na svém stanovišti.
Počet obětí je možné odhadnout jen zhruba. Z celého vlaku přežilo jen 150 lidí. Vyprostit se podařilo zhruba 900 těl. Ostatní spláchla vlna zpět do moře. Odhady počtu mrtvých se pohybují přes 1 700, některé zdroje mluví až o 2 000. Většina lidí ve vlaku utonula.
2 Ciurea, Rumunsko – nikdo neví proč
Toto železniční neštěstí je zvláštní tím, že oficiální vyšetřování buď vůbec neproběhlo, nebo se z něho nedochovaly žádné záznamy, takže není známý žádný oficiální odhad počtu obětí. Odhady mluví o 800 až 1 000 mrtvých, což tuto událost řadí na druhé místo v dějinách železniční dopravy. Každopádně šlo od samého začátku o hororovou jízdu, především proto, že zuřila Velká válka.
Vlak E-1 Courier s 26 vagony vyrazil v pátek 11. ledna 1917 ze stanice Galati. Vlak byl přeplněný, protože převážel lidi prchající před německou armádou, studenty, vojáky na dovolené, příslušníky ruské a francouzské vojenské mise. Podmínky dopravy byly otřesné. Některé vozy byly skříňové, bez oken a vytápění, osvětlené pouze petrolejkami. Část cestujících se vezla na střeše vagonů. Někteří za jízdy umrzli.
Vlak byl napaden německým bombardérem, který zasáhl lokomotivu, takže musela být vyměněna. Přes noc zůstala souprava ve stanici Barlad, protože trať zavalily přívaly sněhu a čekalo se na jeho odklizení. Cestou vlak nabíral zpoždění, protože kvůli počtu cestujících se k soupravě přidávaly další vagony. Před stanicí Ciurea vlaková četa zjistila, že vlak nebrzdí a řítí se do stanice, kde stál nákladní vlak s cisternami plnými topného oleje.
Směna ve stanici dostala hlášení o tom, že vlak má problémy a pokusila se zabránit nejhoršímu přesměrováním soupravy na vedlejší kolej. Podle ručičky „otištěné“ na stupnici rychloměru se vlak vřítil do stanice rychlostí 85 km/h. Na to nebylo zakřivení výhybky stavěné. Na vedlejší kolej se dostala jen lokomotiva a první vagon. Zbytek soupravy vykolejil. Některý z vagonů narazil do stojícího nákladního vlaku, jiskry zapálily páry v cisterně a došlo k řetězovému výbuchu.
Fotografie údajně z železničního neštěstí Ciurea. Je zřejmě neautentická, protože nikde není památka po sněhu.
Následky byly strašné. Lidi ze střech náraz vymrštil vpřed a řadu z nich rozdrtily trosky. Většina lidí zahynula ve vagonech zničených nárazem. Řada přeživších uhořela, protože zůstali uvězněni v troskách. Mnoho lidí se nepodařilo vůbec identifikovat. Těla obětí byla naskládána ve čtyřech řadách za stanicí a nakonec pohřbena do hromadného hrobu.
3 Saint-Michel-de-Maurienne, Francie – příliš mnoho vozů na jednu lokomotivu
Vykolejení osobního vlaku u Saint-Michel-de-Maurienne je s nejméně 675 mrtvými dodnes největším železničním neštěstím ve Francii. Podle jiných zdrojů byl počet obětí přes 800. Nejtragičtější na tom je, že vlak převážel vojáky, kteří po přežitých bitvách, dostali volno na Vánoce, aby si odpočinuli. Místo setkání s rodinami a blízkými skončili pod troskami vlaku.
Za první světové války se přepravovala většina osob i materiálu po železnici. To vedlo k obecnému nedostatku lokomotiv, které musely primárně obsluhovat nákladní vlaky a zajišťovat zásobování fronty. Vlak vyrazil v noci z 12. na 13. prosince 1917 z italského města Modane do Francie. Soupravu tvořilo 19 vagonů vedených jednou lokomotivou. Běžně takový vlak vedly dvě lokomotivy.
Generál Émille Fayolle
V 350 metrů dlouhé soupravě, s hmotností 526 tun, bylo 982 cestujících. Pouze tři vozy měly vzduchové brzdy, ostatní měly brzdy ruční nebo žádné. Ve vlakové četě bylo sedm brzdařů, kteří měli podle signálů píšťalou lokomotivy zajišťovat brzdění. Vlaková četa původně odmítala vyjet. Upozorňovala na nebezpečné klesání na trati, především mezi Modane (1 040 m n.m.) a Saint-Michel-de-Maurienne (710 m n.m.). Teprve na rozkaz generála Émile Fayolle, který jim hrozil vojenským soudem vyrazila na trať.
Stalo se přesně to, čeho se železničáři obávali. Přestože strojvedoucí najížděl na první klesání rychlostí pouhých 10 km/h, těžká souprava lokomotivu „přetlačila“. Na krátkém úseku nabrala rychlost 135 km/h, kterou se vřítila do oblouku stavěného jen na 40 km/h. Vagony vykolejily a začaly hořet, protože měly dřevěnou konstrukci. Příčinou požáru byly rozpálené brzdy, petrolejové lampy, které nahrazovaly nefunkční elektrické osvětlení, a kamna používaná k vytápění některých vagonů.
Trosky zničeného vlaku u Saint-Michel-de-Maurienne
Odklízení trosek zničeného vlaku u Saint-Michel-de-Maurienne
Navzdory rozsahu neštěstí francouzská armáda vydala zákaz publikování podrobností. Veškeré detaily byly utajované téměř 90 let. Přestože odjezd vlaku nařídil generál Fayolle, bylo před soud postaveno šest zaměstnanců společnosti PLM (Paris–Lyon–Mediterranée). Naštěstí byli všichni osvobozeni. Generál Fayolle to dotáhl až do hodnosti maršála Francie. V červnu 1923 byl na místě neštěstí postaven pomník obětem.
4 Bihar, Indie – koho nezabil vlak, toho odnesla velká voda
Železniční síť v Indii je přetížená a kromě páteřních tratí není v úplně dokonalém stavu. Rok 1981 byl pro indickou železnici obzvláště nešťastný. Za prvních 9 měsíců došlo k 526 vykolejením vlaků. Kromě toho se vlaky v Indii vyznačují tím, že jezdí extrémně přeplněné. Počty cestujících se jen odhadují a při jakémkoli neštěstí mohou údaje o počtu obětí „létat“ v řádu stovek nahoru a dolů.
Dodnes největším železničním neštěstím v Indii je vykolejení vlaku 416, projíždějícího mezi Mansi a Saharsou. Při přejíždění mostu přes rozvodněnou řeku Baghmati došlo k vykolejení sedmi z devíti vagonů. Lidé, kteří nezahynuli rozdrceni v troskách vozů, se buď utopili, nebo je odnesl silný proud.
Jeden z vozů vykolejeného vlaku u Bihar
Protože červen je obdobím dešťů, byla řeka rozvodněná natolik, že záchranné práce zahájené během asi čtyř hodin musely být přerušené. Těla se nacházela v následujících dnech vyplavená na březích nebo v klidnějších částech řeky na hladině. Během pěti dnů bylo spolehlivě identifikováno 286 těl obětí, kde svědci nebo příbuzní potvrdili, že cestovaly vlakem 416. Osudy ostatních jsou neznámé.
Původní odhady počtu obětí šplhaly až ke 2 000, ale drážní experti prohlásili, že tolik lidí se do vlaku nemohlo vejít. Střízlivější odhady uvádějí kolem 800 obětí. Vzhledem k rozsáhlým záplavám přerušila vláda pátrání po obětech 12. června, protože záchranné složky byly potřeba na místech, kde mohly ještě pomoci živým. Příčina neštěstí nebyla jednoznačně stanovena. Jako nejpravděpodobnější se uvádí: selhání brzd, prudký poryv cyklony nebo záplavová vlna.
5 Verešjovka, SSSR – příliš slabý most
Za druhé světové války došlo k odlehčení železnice, ale pouze v taktickém měřítku. Operační přesuny zajišťovala stále téměř beze zbytku. Vzhledem k celkovým vzdálenostem byl Sovětský svaz na železnici závislý mnohem více než jiné země. Jak ve vojenském, tak v civilním sektoru.
Fotografie odkrytí památníku železničního neštěstí u Verešiovky
V roce 1944 se začínala obnovovat doprava v osvobozených částech SSSR. Na trati Vjazma–Brjansk vedly koleje původně po zpevněném náspu, který křižoval potok svedený do betonové propusti. Za německé okupace vyhodili partyzáni betonovou konstrukci do vzduchu, čímž vzniklo na jedné straně náspu umělé jezero. Protože byla válka a provoz na trati nebylo možné přerušit, postavili sovětští ženisté přes přerušený násep provizorní dřevěný most. Vysoušení jezera a trvalá oprava by vyžadovaly výluku na trati, což nebylo možné. Na mostě byla omezená rychlost na 5 km/h, ale to se považovalo za akceptovatelné.
V tomto provizoriu trať fungovala přes půl roku. V noci 23. března projel po trati těžký nákladní vlak, převážející na frontu tanky. Ten zřejmě narušil pilíře mostu, ale v noci si toho nikdo nevšiml. Ve čtyři hodiny ráno, projížděl po stejné trati osobní vlak, přepravující především vojáky a důstojníky na frontu. Osobní vlak je třeba brát s rezervou. Jednalo se o skříňové vozy s lavicemi, nacpané lidmi. Most se při průjezdu vlaku zbortil a vozy popadaly do jezera.
Památník železničního neštěstí u Verešiovky
Část přepravovaných lidí rozdrtila konstrukce vozů. Další se utopili, protože nedokázali zevnitř otevřít vstupní vrata. Ti, kterým se podařilo uniknout se často propadli pod led, kde se buď utopili, nebo zemřeli na podchlazení. Celkový počet obětí se odhaduje na 600 až 700. Stejně jako v případě Francie i zde se armáda postarala o embargo na informace. Katastrofa byla prakticky neznámá až do 90. let, kdy byl na místě vztyčen jednoduchý památník obětem, s pouhými pěti jmény.
6 Guadalajara, Mexiko – masakr povstaleckých rodin
V roce 1915 probíhala v Mexiku revoluce. Prezident generál Victorianu Huerta svrhl v roce 1913 předchozí vládu, převzal úřad a nastolil vojenskou diktaturu. O rok později byl však nucen rezignovat a prezidentem se stal vůdce jedné z umírněnějších revolučních frakcí Venustiano Carranza. Militantnější Emilliano Zapatta a Pancho Villa však chtěli pokračovat v revoluci, takže docházelo k dalším násilnostem.
V lednu 1915 obsadily Carranzovy jednotky důležité město Guadalajara na západě země. Prezident nejen že souhlasil, aby se rodiny jeho vojáků přestěhovaly do města, protože předpokládal, že to bude vojáky motivovat k obraně, ale dokonce nařídil, aby byl pro rodiny vyslán speciální vlak. Vlak s 22 vozy byl vypraven 22. ledna 1915 z Colimy, kolem jezera Chapala, dále do vnitrozemí.
Fotografie ilustrující poměry železniční přepravy v Mexiku
Vlak byl přeplněný. Někteří cestující seděli na střechách vagonů, na spřáhlech nebo zavěšeni na konstrukci rámu podvozku. Při sjíždění strmého klesání mezi městy Ciudad Guzmán a Sayula strojvůdce nedokázal soupravu ubrzdit a ta se rozjela vysokou rychlostí. Někteří cestující vypadli z vlaku již při projíždění několika mírnějších zatáček. Nakonec vlak vykolejil a zřítil se do hlubokého kaňonu.
Ze zhruba 900 cestujících jich přežilo necelých 300. Někteří Carranzovi vojáci z indiánských kmenů, když slyšeli o ztrátě svých rodin, spáchali sebevraždu. Jiní přísahali krevní mstu vlakové četě, ale měli smůlu. Všichni tito muži zůstali na svých místech a zahynuli při neštěstí. Z hlediska počtu obětí jde dodnes o největší vlakovou havárii na Severoamerickém kontinentě.
7 Ufa, SSSR – vlaky zničené výbuchem plynu
Sovětský svaz si zakládal na síti ropovodů a plynovodů. Jeden z ropovodů vedl podél Kujbyševské železnice. Jak se během let měnila struktura poptávky po produktech, byl přebudován na plynovod. Nicméně nesplňoval všechny bezpečnostní parametry vyžadované u nových staveb. Především chyběl systém pro automatickou detekci úniku plynu.
V roce 1985 došlo při výkopových pracích k poškození plynovodu. Neopatrností obsluhy rypadla vznikla na potrubí 1,7 m dlouhá trhlina. Aby toho nebylo málo, kvůli větší poptávce zvyšovaly přečerpávací stanice tlak v potrubí, čímž jen zvyšovaly množství unikajícího plynu, respektive kondenzátu zemního plynu. Inverzní počasí v oblasti způsobilo, že se plyn držel v údolích a proláklinách a se vzduchem vytvářel výbušnou směs.
Zdevastované vozy u Ufy
K neštěstí došlo v neděli 4. června 1989 v 01:15 hodin, když se na trati míjely dva osobní vlaky vedené elektrickými lokomotivami. Oba byly plné cestujících, protože převážely střídající se turnusy „dovolenkářů“ z Novosibirska k černomořským letoviskům a zpět. Odhaduje se, že ve vlacích bylo zhruba 1 300 lidí, z velké části dětí.
K výbuchu nahromaděných plynů došlo zřejmě v důsledku jisker mezi trolejovým vedením a sběrači lokomotiv. Síla výbuchu je odhadována na minimálně 250 tun tritolového ekvivalentu, ale nejvyšší odhady šplhají až k 10 kt TNT. Exploze zcela zdevastovala oba vlaky i okolní les.
Sílu výbuchu plynu dobře demonstruje stav lesa.
Na místě neštěstí byla nasazena armáda, a lékaři z širokého okolí byli sváženi vrtulníky. Oficiální zpráva mluví o 575 mrtvých a více než 800 raněných. Řada lidí však zemřela v nemocnicích. Neoficiální zprávy uvádějí 780 obětí z toho 180 dětí. S ošetřováním asi 150 popálených pomáhal 17členný tým specialistů z nemocnice v San Antoniu v Texasu a 16 lékařů z Velké Británie.
Vyšetřování příčin a hledání viníků trvalo šest let. Bylo obviněno 9 lidí, většinou zaměstnanců společnosti Něftěprovodmontaž, odpovědné za montáž a provoz ropovodu, včetně ředitele a hlavního inženýra. Nejvyšší trest byl ve výši 5 let.
