Mé příspěvky jsou často na hraně, říká záchranář. O vrtulníku snil už odmala

Pamatujete si svůj první den na záchrance?
Začínal jsem jezdit, když mi bylo osmnáct, a to s kolínskou záchrankou. A jen díky ochotě tehdejšího ředitele. Přestože jsem byl ještě student gymnázia, umožnil mi jezdit v roli stážisty. Abych ale pravdu řekl, tak na úplně první výjezd si přesně nepamatuji. Vzpomínám si na první samostatný výjezd, kdy už jsem byl kvalifikovaný doktor. Tehdy šlo o resuscitaci dítěte. Nakonec to dobře dopadlo. Určitě si ale pamatuji první den, kdy jsem letěl vrtulníkem. To bylo o pár let později na akci motolské nemocnice, kde jsme byli s pražskou záchrankou. Vzali mě do vrtulníku a já se hrozně bál, že mi bude špatně a diskvalifikuje mě to z mého snu. Největší radost jsem pak měl, když jsem vystoupil a zjistil, že se mi nechce zvracet.

Takže létat s vrtulníkem byl váš dětský sen?
Ano. Nejprve jsem chtěl dělat policistu, ale pak jsem absolvoval kurz u Českého červeného kříže, který mě zaujal. Postupem času jsem začal zjišťovat, že mě ta záchranářská práce baví víc než policejní, začal jsem k ní víc inklinovat. Navíc letecká záchranka je prostě strop toho, co můžete na záchrance dělat. Je to ta nejzajímavější práce. Takže sen o vrtulníku vznikl už na základní škole. Psali jsme tehdy slohovou práci na téma Co chci v budoucnu dělat. A já do ní napsal, že se chci dostat na gymnázium v Pardubicích, pak vystudovat 2. lékařskou fakultu na Univerzitě Karlově, pracovat v Motole a potom létat vrtulníkem v Hradci Králové. Všechno jsem si splnil.