Aktualizace: přidána kapitola „Jörn J. Ulrich - cesta jednoho z Dánů“
Zimní válka začala napadením Finska 30. listopadu 1939 a skončila tzv. Moskevským mírem 13. března 1940. Díky heroické a zároveň účinné obraně finské armády a zároveň všeobecné neschopnosti Rudé armády, která měla v bojích velkou převahu živé síly a několikanásobnou převahu v technice, především té těžké, si Finsko uhájilo svou samostatnost. Byť tedy přišlo o cenná území, kterých se muselo vzdát na základě zmíněné mírové smlouvy. Na druhou stranu Sovětský svaz sice ztratil nesrovnatelně více životů, ještě hrozivější byl vzájemný poměr (resp. nepoměr) ztracené vojenské techniky, a také byl vyloučen ze Společnosti národů, což jen tak nikomu nestalo, ale nad tím vším kremelský vůdce Stalin jen mávl rukou.
Řada zemí se po vypuknutí zimní války rozhodla Finsku v jeho nelehké situaci, kdy mu šlo o všechno, pomoci. Zde opět musíme konstatovat, že ač před válkou chtěli Sověti na Finsku získat „pouze“ některá strategicky důležitá území, tak válečné plány už počítaly s dobytím Helsinek a poražením Finska na hlavu.
Fokker D.XXI byl standardní stíhačkou finského letectva, s níž vstupovalo do zimní války. Finové jich tehdy měli asi čtyři desítky. Převaha leteckých sil agresora, tj. Sovětského svazu, byla drtivá.
Zahraniční pomoc Finsku nebyla jen materiální, ale v zajímavých počtech přicházeli i dobrovolníci a mezi nimi byli i letci a letištní pozemní personál. Komplexně to pojali Švédové, kteří poslali celou a patřičně materiálně i personálně vybavenou dobrovolnickou leteckou jednotku F 19 (Flygflottilj 19), skládající se z jedné letky stíhací a jedné letky bombardovací (více podrobností v článku: Sovětská invaze. V zimní válce létali i dobrovolníci ze Švédska).
Do Finska se vydalo minimálně 45 pilotů, nepočítáme-li ty ze švédské jednotky F 19. Nejpočetnějšími byli Dánové v počtu patnácti, přišlo také dalších deset Švédů vstupujících přímo do finských jednotek (tzn. mimo švédské F 19) a v menších počtech piloti dalších národností (Američané, Kanaďané, Britové a další). Kromě pilotů se mezi dobrovolníky našli i letci dalších odborností: navigátoři, pozorovatelé a palubní střelci, ale jejich počty těžko dohledáme, navíc po nich ani nebyla taková sháňka jako po pilotech.
Finská svastikaFinové používali znak svastiky na svých letadlech od roku 1918, když jim švédský hrabě Eric von Rosen daroval první letadlo, na které nechal namalovat svůj osobní symbol štěstí – modrou svastiku. A ta se záhy stala na základě rozkazu generála Mannerheima z vděčnosti k dárci letounu oficiálním výsostným znakem finského letectva.  Thulin typ D (Morane-Saulnier L). První letadlo daroval finské armádě v roce 1918 švédský hrabě Eric von Rosen. Odtud byl později jen krůček k podobnému označení finských tanků a příbuzné techniky. Tato svastika tedy nemá ideologicky nic společného se svastikou později zneužitou třetí říší. |
Ze Švédů stojí za pozornost hrabě Carl-Gustaf von Rosen, syn hraběte Erica von Rosena, který v roce 1918 daroval finské armádě první letadlo. Von Rosen junior, v době zimní války dvacetiletý, zakoupil od svého zaměstnavatele, nizozemské společnosti KLM, jeden Douglas DC-2 a nechal ho předělat na improvizovaný bombardér (prakticky jen nosič nevelké nálože pum). S douglasem odletěl do Finska (předtím pracovní poměr u KLM samozřejmě ukončil, protože jako služební cesta to napsat nešlo), kde 1. března naložil trochu pum a další tři dobrodruhy a odstartoval bombardovat jedno sovětské letiště. Jednalo se o jedinou bombardovací misi tohoto stroje, dále už se používal jako dopravní, k čemuž byl původně předurčen. Navíc zimní válka do dvou týdnů skončila. Zde můžeme ještě zmínit, že už předtím za druhé italsko-etiopské války von Rosen junior pilotoval letoun ve službách švédského Červeného kříže k odvozu raněných a při tom okusil yperit používaný tam Italy.
Když už jsme zmínili von Rosenovu Habeš, tak i jiní z dobrovolníků byli zkušenými letci, navíc se tam našel nějaký i se zkušenostmi ze španělské občanské války, jiný dokonce létal už od první světové války (v tomto druhém případě tedy hovoříme obecně o pilotních zkušenostech). Byli tam piloti ovšem i z druhé strany spektra, tedy prakticky bez zkušeností. V každém případě po příjezdu do Finska mířili všichni piloti až na výjimky k doplňovacímu leteckému útvaru, kde prokazovali svoje dovednosti a případně se docvičovali. Z doplňovacího útvaru se během války stihlo přesunout k letkám bojujícím na frontě devatenáct zahraničních dobrovolníků, z toho bylo minimálně osm Dánů, tři Kanaďané, dva Švédi a po jednom Švýcar, Španěl, Ital a Maďar. Další dva Švédi šli do boje bez návštěvy doplňovacího útvaru, jedním z nich byl již zmiňovaný von Rosen, se kterým je už načase se rozloučit, protože si zaslouží vlastní článek.
Ale něčím zajímaví piloti, ať už se jim to stalo předtím, nebo potom, se našli i mezi těmi, kterým nakonec nebylo bojové nasazení ve Finsku dopřáno. Například princ Emanuel Galitzine se po návratu k RAF stal 12. září 1942 hlavním hrdinou nejvýše provedeného vzdušného boje druhé světové války. V poněkud upraveném Spitfiru Mk.IX startoval 12. září 1942 proti výškovému průzkumnému stroji Junkers Ju 86R a ve výšce 43 tisíc stop (13 100 metrů) ho zničil.
Zimní válka 1939–1940, sestřelený sovětský bombardér Iljušin DB-3
Abychom na některé piloty pracující ve prospěch finské obrany nezapomněli, tak zde máme ještě dva Francouze, dva Američany a jednoho Itala, kteří ve Švédsku, případně přímo ve Finsku testovali a zalétávali letadla objednaná Finy z Francie, Spojených států a Itálie (z výčtu zemí a národností je evidentní, čemu se kdo věnoval). Byli to zpravidla tovární testovací piloti, což u některých nevylučuje dobrovolné nasazení na těchto odloučených „pracovištích“. A ještě ta letadla, kvůli nimž tam tito testeři byli: Morane-Saulnier M.S.406 z Francie, Brewster Buffalo ze Spojených států a Fiat G.50 z Itálie. Ne všechna dodaná letadla se stihla zúčastnit bojů zimní války a uvedené typy ani nepředstavují všechny z typů objednaných/dodaných (více informací o dodávkách letadel během zimní války přináší článek: Finsku čelícímu sovětskému útoku pomáhaly některé státy i dodávkami letadel).
Stíhači z Dánska v zimní válce
Právě dánští piloti zanechali z dobrovolníků zařazených během zimní války do finských stíhacích perutí nejvýraznější stopu. A u stíhačů mluvíme o stopě v podobě sestřelů nepřátelských letadel. Celkem jich bylo minimálně devět (potvrzených), naopak čtyři z bojově nasazených dánských stíhačů padli a dva utrpěli zranění. Jeden z dalších zahynul u doplňovací jednotky. Ostatní zahraniční piloti zařazení u finských perutí se musejí obejít bez přiznaných sestřelů. A opět pro doplnění, švédská dobrovolnická jednotka F 19 má na svém kontě deset sestřelů jistých a dva pravděpodobné.
Počty sestřelů to nejsou nijak závratné, když celkové ztráty Sovětů za zimní války se udávají kolem jedné tisícovky letadel, kde ale zaujímají velký podíl stroje havarované a ztracené z dalších různých nebojových příčin. Finská strana uvádí kolem dvou stovek sestřelených sovětských letadel ve vzdušných bojích a minimálně tři stovky sestřelených protiletadlovou palbou ze země. Také poměr vlastních ztrát k dosaženým sestřelům není u dánských dobrovolníků příliš příznivý, když si uvědomíme, že naopak domácí finští stíhači v tomto směru vynikali (přibližný obrázek nám k tomu dává celkový počet 62 ztracených letadel na finské straně, kde jsou ovšem také započítány ztráty ze všech možných příčin, déle letadla ztracená švédskou jednotkou F 19 a samozřejmě i letadla ztracená zahraničními dobrovolníky).
Již jsme výše uvedli, že z Dánska přišlo patnáct pilotů, berme to ovšem tak, že jich bylo minimálně patnáct, protože dostupné informace se v tomto rozcházejí. Některé zdroje potom hovoří až o osmnácti letcích, což ovšem nemusí být s předchozí informací v rozporu, když ne každý letec je pilotem.
První dánští letci dorazili do Finska již v prosinci (1939), většina potom na přelomu ledna a února následujícího roku. Nejstarším z nich byl pětačtyřicetiletý poručík Knud von Clauson-Kaas. Ten bojoval ve Finsku již za občanské války v roce 1918, a to logicky na straně bílých, kdy velel 2. letecké stanici na karelské frontě.
Gloster Gladiator Mk.II v barvách finského letectva
Po krátkém „rozehřátí“ u doplňovací jednotky bojovali čtyři dánští piloti u LLv.26 (Lentolaivue 26 / 26. peruť), vyzbrojené britskými stíhacími dvouplošníky s pevným podvozkem Gloster Gladiator Mk.II. Poručík C. Knut Kalmberg sestřelil dva rychlé bombardéry Tupolev SB, ale sám 13. února padl. Padl i poručík C. Mogens H. Kristensen, 29. února, o tři dny dříve sestřelil stíhačku Polikarpov I-16. Zbývající dva, poručíci Jörn J. Ulrich a Povl B. Christensen, byli zraněni, ten první měl potvrzeny dvě sestřelené stíhačky Polikarpov I-15bis a jeden bombardér SB, druhý jednu stíhačku Polikarpov I-153 ve spolupráci.
V řadách LLv.24 bojovali na Fokkerech D.XXI poručíci Erhard K. J. Frijs a Frits Rasmussen, oba padli. Poručík Frijs si předtím připsal jeden SB a další letoun stejného typu ve spolupráci.
Poručíci Mogens F. Fensboe a Knud von Clauson-Kaas se ke konci války dostali k LLv.28, kterážto peruť začínala létat na nově dodaných francouzských stíhačkách Morane-Saulnier M.S.406. Poručík Fensboe sestřelil stíhačku I-153.
Jörn J. Ulrich - cesta jednoho z Dánů
Jörn Juel Ulrich je se svými třemi sestřely v době zimní války nejúspěšnějším z dánských stíhačů-dobrovolníků tohoto konfliktu.
Na svět přišel 18. června 1913 ve druhém největším dánském městě Aarhus. Dvacet let uteklo jako voda, a tak v roce 1933 vstoupil do dánského námořnictva. Později se rozhodl pro dráhu leteckou, stačilo udělat krok k námořnímu letectvu. V roce 1937 absolvoval výcvik leteckého pozorovatele a roku následujícího výcvik pilotní.
Sloužil u stíhačů na typu Hawker Nimrod. U stejného útvaru s ním byl i Knut Kalmberg. Když 30. listopadu 1939 zaútočil Sovětský svaz na Finsko, slovo dalo slovo a oba piloti se rozhodli jít do Finska bojovat proti agresorovi. Podali žádost o uvolnění z námořnictva, ale ta jim byla zamítnuta. Došlo tedy k zakázanému uvolnění. Říká se tomu AWOL (Absent Without Official Leave), zkrátka se sebrali a šli. Bylo 1. ledna 1940.
Trajektem se dostali do přístavu Malmö ve Švédsku a následně využili dráhy železniční. Finské letectvo je přijalo s otevřenou náručí už 6. ledna. A protože byli zkušenými piloty, u doplňovací perutě Täydennyslentolaivue 29 se nestihli ani pořádně otřepat a 12. ledna je čekalo převelení ke stíhací jednotce LLv.26.
Jörn J. Ulrich, dánský stíhač, dobrovolník na straně Finska v zimní válce
Šestadvacátá peruť se ještě v lednu přezbrojila z notně zastaralých strojů Bristol Bulldog na právě dodané Gladiatory. Gloster Gladiator byl také dvouplošník, ale mnohem mladší a v daných podmínkách s bohatě postačující bojovou hodnotou. Před realizovaným přezbrojením nemohla být peruť do bojových akcí ani nasazena.
První vzdušný boj na Ulricha čekal 2. února, shodou okolností to byl i první den s bojovými vzlety 26. perutě. Ulrich s velkým úsilím dostihl dvojici Tupolevů SB a jeden stroj sestřelil. Stroje patřily 57. leteckému pluku rychlých bombardérů (57. SBAP) a vracely se z foto-průzkumné mise. SB byl nenávratně zničený, ale sovětskému pilotovi se podařilo hořící letoun posadit a jeho osádku zachránil obojživelný létající člun Berijev MBR-2, vybavený do zimních podmínek lyžovým podvozkem.
Líté boje se na finském nebi odehrávaly 13. února, k čemuž přispělo i vydařené počasí. U Kuhilasvaary se po poledním klidu potkalo devět Gladiátorů jednotky LLv.26 a devět Polikarpovů I-15bis od 49. stíhacího leteckého pluku (49. IAP). Ulrichovi byly přiznány dva sestřely, ale sám utrpěl nelehké zranění a jeho stroj byl po nouzovém přistání zcela na odpis.
Ulrich strávil zbytek zimní války v nemocnici, kde ho dávali dohromady ještě delší čas po válce (zimní). Do Dánska se vrátil v červenci 1940, když už vlastně Dánsko jako takové nebylo, protože tuto malou zemi po jednodenním boji 9. dubna obsadili Němci. V roce 1942 se dostal do Švédska, kde dělal nejprve leteckého instruktora a v roce 1944 tam vstoupil do exilové Dánské brigády. V řadách této brigády, která nakonec nebyla bojově nasazena, se v květnu 1945 vrátil domů. Zranění ze zimní války potom stálo za brzkým ukončením jeho vojenské kariéry o přesunu do civilu.
