Mezi nejvíce stresující faktory doléhající na pěšáky v boji patří tanky nepřítele valící se se sílícím hřmotem směrem k jejich obranným pozicím. Své o tom mohli vyprávět finští vojáci bránící svou zemi proti sovětské invazi, která započala 30. listopadu 1939 a trvala až do 13. března 1940. Během této tzv. zimní války nasadila Rudá armáda do boje o dva řády více tanků, než jich měli k dispozici Finové. K dokreslení prekérní situace musíme navíc konstatovat, že obráncům nechyběly pouze tanky, ale trpěli i nedostatkem protitankových kanonů.
Tanky v zimní válce
Často se uvádí, že Finsko vstupovalo do války s dvaatřiceti tanky, podle některých zdrojů dokonce s až čtyřiašedesáti. Realita však byla mnohem černější.
V roce 1919 zakoupili Finové ve Francii 32 nových lehkých tanků Renault FT z poválečné výroby, část z nich s kanónovou a část s kulometnou výzbrojí. O dvacet let později se již kvůli zastaralosti nedaly k boji prakticky použít. Ve funkčním stavu jich bylo asi dvacet a sloužily k výcviku protitankového boje, případně ve funkci tahačů (odtahovaly ukořistěnou sovětskou techniku). V průběhu bojů padlo rozhodnutí některé z nich až po věž zakopat do země a využít jako statických palebných stanovišť, chcete-li pevnůstek, zakomponovaných do obranných linií. Ani tam si však příliš nezabojovaly. Zimní válku přežily pouze čtyři Renaulty FT.
Fotogalerie |
Ve druhé polovině 30. let padlo rozhodnutí nahradit renaulty britskými tanky Vickers 6 ton. Objednávka zněla na 32 vickersů bez výzbroje, která se měla instalovat až v zemi určení z vlastní výroby (licenční 37mm kanony Bofors švédského původu). Dodávky však spadly do skluzu a v okamžiku zahájení zimní války se ve Finsku nacházelo 26 vickersů, všechny zatím bez výzbroje, zbylých šest došlo až roku následujícího.
Z výše uvedeného vidíme, že k 30. listopadu 1939 měli Finové k dispozici 0 (slovy nula) tanků použitelných k boji. Potom se to naštěstí trochu lepšilo. Vickersy byly postupně vyzbrojovány, a to i 45mm kanony z ukořistěných sovětských T-26 (pozn.: tanky T-26 konstrukčně přímo vycházely z těch vickersů, jejichž výrobní dokumentaci si Sověti od Britů před lety zakoupili), na druhou stranu některé musely začínat s předpotopními a neúčinnými 37mm kanónky demontovanými z Renaultů FT. Další tanky, a dokonce ve větším počtu, byly v průběhu války ukořistěny Rudé armádě. Některé ve stavu funkčním, jiné se musely opravami zprovoznit.
Zimní válka 1939 - 1940, dva zničené finské tanky Vickers 6 ton, vzadu v lese už jsou tanky sovětské.
Zimní válka 1939 - 1940, Finové ukořistili i několik třívěžových tanků T-28.
Proti Finsku stála tanková velmoc. Ve druhé polovině 30. let měla Rudá armáda více tanků, než všechny ostatní armády světa dohromady.
V počáteční fázi zimní války vytáhl Sovětský svaz do boje s dvěma a půl tisíci tanky, postupem doby jich ale nasadil až šest a půl tisíce. Jednalo se především o tehdy nejrozšířenější tank T-26 v několika verzích (včetně plamenometné) a rychlé tanky BT (bystrochodnyj tank; BT-2, BT-5 a hlavně BT-7).
Dále to byly střední třívěžové tanky T-28, které později v roce 1941 v kontextu bojů s Němci totálně zklamaly, ale proti Finsku byly z pohledu technického účinně použitelné. Typové portfolio ještě doplňovaly kulometné obojživelné tančíky T-37 a T-38, se kterými si však hlavu lámat nemusíme.
Zimní válka 1939 - 1940, sovětský tank T-26 jede vstříc Mannerheimova linii.
Zimní válka 1939 - 1940, les plný zničených sovětských tanků typové řady BT
Té dvacet šestky, bétéčka a té dvacet osmičky představovaly v době zimní války po stránce technického porovnání s arzenálem finské armády kvalitní techniku. Ovšem průšvihem byla sovětská taktika, a především nepřipravenost Rudé armády vést válku v daném prostředí s hustými lesy a bažinami, posléze s vysokou sněhovou pokrývkou a mrazivými teplotami padajícími v noci i pod mínus 40 °C (např. v předchozích bojích s Japonci v mnohem příhodnějším terénu a za nesrovnatelně příznivějších meteorologických podmínek to taková tragédie zdaleka nebyla). V raných bojích zimní války se kolikrát také stalo, že Sověti poslali v určitém úseku finské obranné linie do útoku pěchotu s dvojicí tanků a čekali, co se stane. Pokud jde o Finy, tak těm se v takovém případě nestalo prakticky nic.
Protitankové kanony finské armády
V oboru protitankových kanonů Finové vyloženě zaspali, což zvlášť negativně vyniklo právě v pozici souseda Sovětského svazu. Prakticky první takovou zbraní finské armády se stal švédský 37mm protitankový kanon Bofors, jehož kvalitu ale můžeme v dané váhové kategorii označit za špičkovou. O zařazení těchto kanonů do výzbroje finské armády se rozhodlo až na podzim roku 1938, část z nich se zakoupilo přímo, většina pak pocházela z domácí licenční výroby.
Skromné plány z roku 1938 počítaly se zařazením protitankové čety o dvou kanonech Bofors ke každému pěšímu praporu. Finská armáda měla po mobilizaci devět pěších divizí, přičemž každá taková divize měla tři pěší pluky po třech praporech. Protitankovou četu měl pravděpodobně dostat i desátý lehký prapor pěší divize. Když si řekneme, že k 30. listopadu disponovala finská armáda 98 kanony Bofors, na první pohled vidíme, jak ta rovnice nevychází. Zkrátka kvůli zpožděné výrobě byl zmiňovaných kanonů nedostatek. A co víc, nedostatkovým zbožím se stávala i munice do těchto kanonů.
Protitankový kanon Bofors ráže 37 mm stačil na všechny výše jmenované typy sovětských tanků.
Zimní válka, 37mm protitankový kanon Bofors finské armády
Zimní válka 1939 - 1940, finští vojáci s ukořistěným sovětským protitankovým kanonem
V průběhu války výroba boforsů podle očekávání pokračovala. Další protitankové kanony – sovětské výroby, ráže 47 mm – se podařilo ukořistit v boji. A v únoru 1940 doputovalo z Francie čtyřicet lehoučkých 25mm kanonů Hotchkiss.
Dále Finové proti sovětským tankům používali protitankové pušky, házeli granáty a samozřejmě také kladli miny. Protitankový boj finských obránců je však nejčastěji spojován se zápalnými lahvemi, kterým se během zimní války začalo říkat Molotovovy koktejly.
Molotovovy koktejly
Právě nedostatek protitankových kanonů a protitankových pušek měl za následek monstrózní výrobní objemy zápalných lahví ve Finsku během zimní války. Jedná se o zbraň z kategorie improvizací a se zanedbatelnými pořizovacími náklady. Její dosah je však malý - jen co bys lahví dohodil. Zároveň je třeba trefit se do určitých zón tanku, aby byla zajištěna dostatečná pravděpodobnost jeho vyřazení z boje. Taková zbraň si tedy žádá statečného uživatele s potlačeným pudem sebezáchovy.
I když zápalné lahve dostaly ve Finsku během zimní války své pojmenování Molotovovy koktejly, došlo k jejich použití v mnohem menším měřítku již o nějaký ten rok dříve. V protitankovém boji se premiéra zápalných lahví, byť primitivnějšího provedení než bylo pozdější finské, odehrála v roce 1936 za občanské války ve Španělsku. Tenkrát po nich sáhli vojáci generála Franca při bojích u Toleda s republikánskými tanky sovětské výroby. Na zcela primitivní bázi použili něco podobného i Habešané při druhé italsko-habešské válce v letech 1935 až 1936. Ti nejprve vrhli na tank lahev s hořlavinou a vzápětí následoval hod zapáleného hadrového elementu „zatíženého“ uzlem. Důležité bylo trefit se tím hadrem do místa, kde se rozstříkla hořlavina.
Zimní válka, Molotovův koktejl
A nyní k tomu jménu. Předseda rady lidových komisařů (ekvivalent předsedy vlády v jiných zemích) a zároveň lidový komisař (tj. ministr) zahraničních věcí Molotov se mezi Finy těšil snad ještě horší pověsti než samotný Stalin. Jedním z jeho vrcholných verbálních čísel bylo, když veřejnosti vysvětloval, že sovětské letouny neshazují na finská města pumy, ale potravinovou pomoc strádajícímu finskému obyvatelstvu. Na základě toho začali Finové říkat sovětským leteckým pumám, ať už všem nebo rotačně rozsévačným RRAB, Molotovovy košíky s chlebem. A následně použili označení Molotovovy koktejly pro své zápalné lahve, což lze chápat jako odměnu tankistům za ten chléb od letců. Někteří zavilí teoretici upozorňují, že koktejlem je pouze ta tekutina v lahvi, ale to je zcela podružný detail, který nemá vliv na funkci.
Cesta k finským zápalným lahvím vedla takříkajíc zdola. Již v míru si kpt. Eero Kuittinen, evidentně muž s progresivním myšlením, uvědomil nebezpečí v absenci protitankové výzbroje ve finské armádě. Protože pochytil informace o takových zbraních použitých ve Španělsku, jal se se svými kamarády v tomto oboru experimentovat. Podobně sice už v roce 1932 experimentoval štábní praporčík Johan Valli od cyklistů, tam to však nějak pozbylo návaznost.
První verzi představovala lahev naplněná benzínem s bavlněným cárem jako zápalným elementem čnícím z hrdla. Ale benzín snadno z tanku stékal a hořící hadr také nebyl ideální, jeho velký plamen mohl před vrhem prozradit stanoviště improvizujícího tankoborníka.
V další fázi tedy Kuittinen použil jako funkčně důležitou složku náplně zápalné lahve dřevní dehet (ten se většinou vypaloval ze smolného borového dřeva a sloužil jako ochranný nátěr dřevěných staveb nebo se dále používal k výrobě kolomazi).
Půllitrová lahev s benzínem obsahovala jeden až dva decilitry dehtu, tj. 20 až 40 % náplně. Zápalná směs tak byla dostatečně hustá a přilnavá, zvýšila se i celková doba a teplota hoření, které navíc vytvářelo hustý dým (což mohlo oslepit osádku tanku).
Fotogalerie |
Následně vznikly další druhy směsí, zpravidla vždy obsahovaly určitý podíl dehtu kvůli výše uvedeným důvodům. Ve směsích se objevoval například petrolej nebo odpadní alkohol. Při válečné hromadné výrobě se pak uplatnil místo dřevního dehtu dehet uhelný, významnou složkou se stal chlorečnan draselný.
Jako iniciační prostředek sloužily velké tzv. bengálské zápalky, na tělo lahve se připevnily lepicí páskou vždy dvě protilehle. Po zapálení měl vrhač asi 60 sekund času na hození lahve. V této povedené verzi byla lahev odladěna pro hromadnou výrobu na jaře 1939. Ve velkých počtech se začala ovšem vyrábět až po zahájení zimní války. Během ní dostalo iniciační systém ve formě bengálských zápalek přibližně 80 % lahví. Později se objevil sofistikovanější způsob iniciace.
Šikovnější způsob iniciace zápalné lahve, kdy byli tankoborníci ušetřeni práce s otevřeným ohněm, a tento se objevil díky chemické reakci přímo v místě určení (přesněji řečeno dopadu), se začal vyrábět až za války někdy v roce 1940. Princip byl jednoduchý, výroba o něco složitější. Uzavřená křehká skleněná ampulka umístěná v lahvi obsahovala kyselinu sírovou nebo bílý fosfor v sirouhlíku. Po roztříštění lahve se roztříštila i nebezpečná ampulka a na vzduchu došlo k samovznícení.
Hlavním producentem Molotovových koktejlů se stal státní podnik Alko, monopolní prodejce a výrobce lihovin ve Finsku. Jen během zimní války se zde vyrobilo 542 194 Molotovových koktejlů. Existovali i další producenti, jejich příspěvky ke společnému boji proti nepříteli byly oproti monopolnímu Alku logicky zlomkové. A při nouzi nejvyšší si vojáci na frontě plnili jakékoliv nalezené skleněné lahve sami za použití technologie „co fronta dala“.
Základem byla dobrá trefa
V instrukcích vzniklých před válkou se doporučovalo vrhat zápalné lahve na čelní pancíř korby tanku. Po oslepení osádky kouřem se počítalo s doražením tanku třeba protitankovým granátem. Během bojové praxe se ukázalo jako mnohem výhodnější, házet zápalné lahve na horní krycí partii motorového prostoru. Pokud hořící směs natekla do motorového prostoru, zapalovala tam maziva, gumové hadice atd., tank se stával imobilním.
Například u lehkého tanku T-26 měl požár z motorového prostoru i lehkou cestu do větracího systému bojového prostoru osádky, tento typ patřil mezi tanky zápalnými lahvemi nejzranitelnější. Naopak střední třívěžový tank T-28 byl zápalnými lahvemi díky své konstrukci obtížněji zdolatelný.
Finské protitankové improvizované zbraně ze zimní války, vlevo ruční granát, vpravo zápalná lahev
Další uživatelé během druhé světové války
Zápalné lahve létají po celém světě do dnešních dnů, už dávno se však přesunuly do rukou zpravidla podvratných živlů. Od nich se budeme držet dále a na závěr se ještě zmíníme o některých dalších regulérních uživatelích z let druhé světové války.
S použitím zápalných lahví se počítalo u britské domobrany připravující se v roce 1940 na případnou německou invazi (nemá smysl zde rozebírat, že na to Němci neměli, Britové se zkrátka připravovali). Během ústupových bojů před Němci za Velké vlastenecké války po nich sáhli i Sověti, měli dlouhou řadu provedení. Finové je za pokračovací války používali pouze v prvních několika měsících, potom už pro ně pozbyly smyslu díky dostatku lepších protitankových zbraní. Dokonce se měly objevit i u Němců, i když je u nich málokdo asi zahlédl. A asi nemá význam zdůrazňovat, že se k nim uchýlili i Japonci, u nich se taková provizoria dala očekávat.
